VALL-I (Víceúčelově Automatický Likvidační Lisovač – Imunizátor) je poslední robot na planetě Zemi, kterého to lidstvo zanechalo, aby ji vyčistil. Balí veškerý odpad do úhledných kostek. Po sedmi stech letech ale trpí jistou drobnou poruchou –...

Film-vice

Nápad na film VALL-I přišel na dnes legendárním obědě v roce 1994, při kterém se setkali pixarští veteráni Stanton, John Lasseter, Pete Docter a geniální vypravěč Joe Ranft. Právě se točil jejich první celovečerní film Příběh hraček a oni si uvědomili, že možná budou mít šanci natočit i další film. Na tomto osudovém setkání se poprvé probíraly nápady, které vedly ke vzniku filmů Život brouka, Příšerky s.r.o. a Hledá se Nemo. „Jedním z nápadů, na které si vzpomínám, byl i nápad na film o malém robotovi, kterého lidé nechali na Zemi,“ vzpomíná Stanton. „Neměli jsme pro něj žádný příběh. Byl to takový Robinson Crusoe – něco jako co kdyby lidstvo muselo opustit Zemi a někdo zapomněl vypnout posledního robota, který netuší, že by mohl přestat dělat to, co dělá?“

Stanton říká, že inspirací mu byly klasické scifi filmy sedmdesátých let. „Snímky jako 2001, Hvězdné války, Vetřelec, Blade Runner a Blízká setkání – všechny měly specifický styl, dokázaly mne pohltit a opravdu jsem věřil tomu, že ty světy existují,“ vysvětluje. „Od té doby jsem neviděl žádný film, který by na mě takhle působil, takže jsem se chtěl pokusit o něco podobného.“

Při přípravách na výrobu filmu VALL-I se animační tým Pixaru vypravil na exkurze do linek na zpracování odpadu, aby tam pozoroval obří drtičky a další zařízení. Ve studiu měli k dispozici skutečné roboty, a sledovali také celou škálu filmů (od němých až po scifi), aby získali inspiraci. Každého z robotů autoři navrhli specificky podle funkce, kterou měl vykonávat, a když ho animovali a vytvářeli mu osobnost, snažili se držet těchto funkčních omezení.

Výtvarník Ralph Eggleston (Úžasňákovi, Hledá se Nemo, Příběh hraček) se pro film inspiroval návrhy, které v padesátých a šedesátých letech vytvořila NASA, a také návrhy k Disneyho zábavnímu parku Tommorowland. „Nechtěli jsme vytvářet vizi toho, jak bude budoucnost vypadat. Chtěli jsme si představit, jak by mohla vypadat – což je mnohem zajímavější. Právě to jsme chtěli grafickou podobou našeho filmu zachytit. Chtěli jsme, aby diváci skutečně věřili, že by takový svět mohl existovat. Chceme, aby postavy byly uvěřitelné, nikoliv aby vypadaly realisticky,“ vzpomíná.
Tomu napomáhá i způsob, jakým je film natočen. Hlavní kameraman Jeremy Lasky to vysvětluje: „VALL-I vypadá úplně jinak než kterýkoliv jiný animovaný film. Vzhled a atmosféru jsme odvodili od zásadních scifi filmů šedesátých a sedmdesátých let.“

„Hodně jsme si pohráli s nastavením a vylepšením našeho kamerového software, aby se záběry více podobaly 70mm kamerám Panavision, na které se řada z těch filmů natáčela.“

Jim Reardon – zkušený režisér a koordinátor námětů pro seriál Simpsonovi, který režíroval 35 dílů seriálu a dohlížel na příběh téměř sto padesáti – byl povolán, aby autorům pomohl s námětem. Nakonec společně se Stantonem napsal k filmu scénář.

„Začali jsme VALL-Iho natáčet jako komedii, ale asi ve třetině jsme si uvědomili, že je to i romantický příběh. VALL-I je dětinský a nevinný hlavní hrdina, která bezděčně obrovským způsobem ovlivní celý svět. Příběh se soustředí hlavně na EVU. Její postava se v průběhu filmu ze všech nejvíc mění, a celý film je o ní úplně stejnou měrou, jako o něm. Je velice pohledná, techno-sexy a vypadá futuristicky. On je navržený tak, aby dobře odváděl svou práci, a je orezlý, špinavý a ošklivý. Ale od začátku jsme si říkali, že to je skvělý základ pro romantickou zápletku.“

Jedním z klíčových momentů při vytváření příběhu filmu VALL-I byl nápad použít hudbu a písničky z filmové verze muzikálu Hello Dolly z roku 1969, aby s jejich pomocí lépe definovali VALL-Iho osobnost. To, že ten film (jediný, který má ve sbírce) viděl nesčetněkrát, ostatně ve VALL-Im probudilo jeho cit pro romantiku.

„Hledal jsem nějakou vhodnou hudbu, která by film mohla obohatit, a narazit na Hello Dolly bylo tím nejlepším, co se mi mohlo stát. Píseň Put on Your Sunday Clothes s úvodem Out There naprosto dokonale ladila k obsahu filmu, a přitom nešlo o hudbu, kterou by si běžně někdo spojoval s filmem, jako je ten náš,“ vysvětluje Stanton. „Jde o velice naivní písničku a zpívají ho dva muži, kteří o životě vůbec nic nevědí. Chtějí se vydat do města a najít si tam děvče. Má v sobě velice základní radost a to se nám právě velmi hodilo. A když jsem objevil píseň It Only Takes a Moment, bylo to jako dar z nebes. Moc mi pomohla.“

„VALL-I celý film touží po tom držet se s někým za ruku, protože na základě sledování Hello Dolly usoudil, že se tak projevují city,“ míní producent Morris.

„Andrewovy filmy mají fantastický emocionální základ, na kterém staví veškerá akce, která se ve filmu odehrává,“ soudí koproducentka Lindsay Collins. „Píše příběhy, které jsou jednoduché a snadno se do nich lze vžít. Ačkoliv jde o velmi svérázný film, co se prostředí týče, pro něj jako pro scénáristu je to velmi osobní záležitost. Rád píše o nenápadných postavách, jejichž cesta nebo úsilí má obrovské důsledky. VALL-I je hrdinou, aniž by o to usiloval. Má schopnost ovlivnit lidstvo, a ironické na tom je, že je tou nejlidštější bytostí, která na Zemi zbyla. Ten malý robot v podstatě lidstvo učí, jak být zase lidmi. A právě to podle mého názoru na diváky opravdu zapůsobí.“

Tým talentovaných animátorů z Pixaru se už v minulosti potýkal s různými, zdánlivě neřešitelnými úkoly. Hračky, mravenci, ryby, příšerky, superhrdinové nebo krysy, které umějí vařit, z těch všech se jejich zásluhou stali hrdinové, oblíbení po celém světě. V případě filmu VALL-I před sebou měli úkol vytvořit pestrou škálu robotických i lidských postav.

„Nechtěli jsme vytvořit lidsky vyhlížející roboty s rukama, nohama, hlavami a očima, kteří by si spolu povídali. Chtěli jsme vzít něco, co byste normálně s lidskými vlastnostmi moc nespojovali, a zjistit, co s nimi prostřednictvím animace dokážeme,“ objasňuje Jim Readon, spoluautor námětů. „Chtěli jsme, aby diváci věřili, že sledují stroj, který ožil. Čím víc budou věřit tomu, že jde o stroj, tím působivější příběh bude,“ dodává k tomu Stanton.

Jedním z nejtěžších úkolů pro animátory bylo najít způsob, jak ukázat emoce, aniž by přitom mohli spoléhat na klasické dialogy. „Byli jsme přesvědčeni, že to dokážeme podat netradičně,“ míní Stanton. „Ve skutečnosti, když někdo neumí mluvit – dítě, domácí mazlíček – mu lidé obvykle přisuzují nějaké vlastní emoce: 'vypadá, že je smutný', 'má mě rád' – pro diváka je to velice vděčný zážitek.“

„Ve světě animace animátoři zbožňují pantomimu,“ pokračuje. „Je pro ně základem a vnímají ji velice instinktivně. To si uvědomil i John Lasseter, když animoval a režíroval pro Pixar svůj první krátký film Luxo Jr., ve kterém se dvě lampy vyjadřovaly, aniž by promluvily. Pro animátory VALL-Iho to tedy bylo, jako kdybyste jim sundali pouta a vypustili je do světa. Většinu z příběhu byli schopni vyprávět beze slov. Ale zjistili také, že vyjádřit vše, co chtěli, bylo mnohem těžší.“

Aby se na svůj úkol připravili, setkali se s lidmi, kteří navrhují skutečné roboty, s vědci NASA v Jet Propulsion Laboratory, navštěvovali konference o robotice a dokonce si několik robotů odnesli i do studia, včetně policejního robota pro hledání výbušnin. Aby pochopili, jak by mohli vypadat po stovkách let života ve vesmíru lidé, radili se s odborníkem z NASA, Jimem Hicksem, o efektech atrofování svalů a o tom, jak lidské tělo ovlivňuje beztížný stav.

Jason Deamer, zodpovědný za dohled nad postavami, si vzpomíná, že jedním ze základních kamenů VALL-Iho byly jeho oči. „Jednoho dne přišel Andrew s inspirací pro vytvoření VALL-Iho očí. Byl na baseballu a sledoval hru triedrem. Pak si uvědomil, že pokud triedr trochu nakloníte, působí to navenek dost odlišně. A to bylo základem návrhu hlavního hrdiny.“

Zbytek VALL-Iho návrhů se odvozoval z čistě praktického hlediska. „Jak nakládá odpad a jak ho zpracovává?“ ptal se Deamer. Inspirací se staly drtičky odpadu. „Věděli jsme, že potřebuje pásy, aby se mohl po hromadách odpadků pohybovat. Také bylo třeba, aby mohl z odpadu vyrábět úhledné kostky, a aby měl ruce, kterými by mohl gestikulovat.“

Jedním z velmi sporných bodů bylo například i to, jestli by měl mít VALL-I lokty. „V počátečních fázích jsme VALL-Iho vytvořili s lokty,“ vysvětluje animátor Steve Hunter. „Takže mohl ohýbat ruce. Jako animátoři jsme se o to hodně zasazovali a říkali si, že se bude moci dotknout obličeje, viset na kosmické lodi a mít širokou škálu pohybů. Ale když jsme se podívali na výsledek, působilo to divně. Jeho úkolem je ukládat si odpadky do břicha. Na co lokty? Nedávalo to smysl. Takže jsme je odstranili a místo toho se mu ruce pohybuji v drážkách na bocích. Hodně nám to pomohlo. Zdá se to jako drobnost, ale působí tak uvěřitelněji.“

I přes relativní nedostatek pohybových možností byla animace VALL-Iho jedním z nejtěžších úkolů, před kterými animátoři z Pixaru kdy stáli. „VALL-I se nepohybuje jako člověk. Aby jeho pohyby správně působily, museli jsme se držet hodně zpátky. Animátoři se ho snažili dělat příliš lidského. Museli jsme jim připomínat, že v tomhle případě je méně více,“ popisuje hlavní animátor Barillaro.
Důležitou součástí VALL-Iho osobnosti je také hlas. Animátoři úzce spolupracovali s odborníkem na zvukové efekty, Benem Burttem. Obvykle to probíhalo tak, že animátoři připravili hrubou animaci. Burtt k ní pak přidal VALL-Iho hlas a poslal ji zpátky. Hlas i obraz se společně sestříhali a na základě toho pak vznikl hotový výsledek.

Animace EVA byla také náročná. Má k dispozici jen dvě mrkající oči a čtyři pohyblivé části. Vyžadovala velké množství plánování a těch správných minimalistických pohybů. EVA, která vypadá jako futuristický robot, je ztělesněním elegance a jednoduchosti.

„Chtěli jsme, aby působila vznešeně,“ říká Stanton. „Vnímání ženskosti je poměrně jasně definované a my jsme měli pocit, že by měla být oblá, bez jakýchkoliv hran, a že by měla působit žensky atraktivně.“

„Zatímco VALL-I je klasický robot, vybavený motorky, převody a osami, EVA má vejčitý tvar a pohybuje se na magnetickém polštáři,“ vysvětluje vrchní animátor MacLane. „Pohybuje se s elegancí, kterou byste od technologicky vyspělého robota očekávali.“

„Každá změna záběru, každý úhel, dokonce i to, jak otáčí hlavou, muselo být předem pečlivě promyšleno, aby to působilo přesně tak, jak má,“ dodává Hunter. „Všechno to muselo být velice, velice decentní. V podstatě se skládá jen ze čtyř dílů a mrkajících očí. Hodně jsme rozebírali, jak bude pohybovat pažemi. V určitém ohledu jsme o ní uvažovali takřka dvourozměrně a vymysleli přesně ty správné pozice, aby vyjádřila emoce. Je úžasné, jak moc ji i přes její fyzickou jednoduchost můžete pochopit.“

Kromě dalších robotů, objevujících se v hlavních rolích, vytvořili návrháři také katalog vedlejších robotů a lidí, tvořících desetitisícovou posádku lodi Axiom. Vytvořili systém, který umožnil zajistit větší variabilitu.

„Vytvořili jsme knihovnu výměnných tělesných částí, takže jsme mohli udělat program, který je náhodně spojoval. Mohli jsme si vybírat různé podvozky a paže. Měli jsme k dispozici asi stovku možností a pětadvacet základních tvarů, které jsme mohli kombinovat, aby náš svět působil zabydleněji,“ popisuje koproducent Collins.

„Andrew je tak úspěšný, protože po celou dobu vnímá film jako celek,“ míní MacLane. „Je schopen se zaměřit na to, na čem děláte, a navrhnout vám, jak to zlepšit. Má skvělý smysl pro vyprávění a ví, jak ho předat animátorům. Přirovnává vyprávění k tomu, když vyprávíte vtip. On se v podstatě snaží povědět devadesátiminutový vtip. Měli jsme dílky, ze kterých se staví emoce, a on se snaží vymyslet, jak je zkombinovat. Naším úkolem jakožto animátorů je zprostředkovat je divákům,“ shrnuje.

Výtvarník filmu, režisér oscarového krátkého snímku For the Birds, Ralph Eggleston, měl před sebou nelehký úkol vytvořit široké spektrum prostředí, ve kterých se film odehrává, od odpadky zasypané Země až po obří kosmickou loď na okraji mlhoviny, ve které žijí tisíce lidí. Úzce mu při tom pomáhali Anthony Christov (vedoucí návrhu prostředí), Bert Berry (vedoucí stínovacího týmu) a Jason Deamer (vedoucí návrhu postav).

„Z mého pohledu bylo na tomto filmu nejtěžší připravit výtvarné návrhy a ujasnit si vzhled scén a prostředí,“ popisuje producent Morris. „Věděli jsme, že je Země opuštěná, ale bylo hrozně těžké to všechno do nejmenšího detailu promyslet. Navrhnout Axiom a vesmír bylo také těžké, ale tady jsme mohli vycházet z většího množství materiálů. Ralph se svým týmem odvedl skvělou práci, jejich prostředí se stala dalšími postavami filmu a velice Andrewovi pomohla vyprávět příběh, který vymyslel.“

„Jednou z nejlepších věcí je na Pixaru to, že vyrábíme animované filmy, které obsahují i prvky hraných filmů a filmů se speciálními efekty,“ vysvětluje Eggleston. „V tomhle filmu bylo klíčové, aby diváci uvěřili, že ten svět může existovat a že je náš hrdina skutečně posledním robotem na světě. Takže jsme opuštěnou Zemi vymodelovali patřičně detailně. Navrhli jsme skoro šest mil městského terénu. Kamkoliv se VALL-I vydal, věděli jsme naprosto přesně, kde to místo leží. Samozřejmě jsme to poté pro potřeby animace trochu stylizovali, ale jinak jde o nejrealističtější prostředí, jaké jsme v Pixaru vytvořili.“

„Další věcí, o které jsme se snažili, bylo použít světla a barvy tak, abychom zdůraznili VALL-Iho emoce a pomohli divákům se do nich vcítit,“ pokračuje. „První dějství je plné romantiky a emocí, ve druhém převládá sterilita, pořádek a čistota.“

Inspiraci pro vytvoření vesmírných lokací hledal Egglestonův tým v idealizovaných návrzích vědců NASA z padesátých a šedesátých let, a v návrzích pro zábavní park Tommorowland, součást Disneylandu.

„Jedním z největších vlivů na naši představu budoucnosti měly návrhy pro Tommorowland,“ vysvětluje Eggleston. „Nešlo ani tak o něco konkrétního, ale spíš o ducha těch nápadů. A když se podíváte na řadu obrázků ze čtyřicátých, padesátých a šedesátých let, vytvořených pro vesmírný program, vidíte nákresy fantastických budov třeba na Marsu. Někdy kolem roku 1978 podobné plány ustaly, protože se přestaly investovat peníze do čehokoliv, co nebylo momentálně realizovatelné. Zajímalo nás, jak by budoucnost mohla vypadat. Proto jsme ve filmu chtěli využít styl podobných návrhů.“

Inspirací pro kosmickou loď Axiom byly luxusní zaoceánské parníky, včetně těch, které provozuje Disney. S umělým osvětlením luxusních prostor týmům pomohly také výlety do Las Vegas.

„Původní návrh Axiomu vychází z luxusní lodi,“ prohlašuje Eggleston. „Navrhli jsme obří kosmickou loď, která je velká jako celé město, několik mil dlouhá, a schopná poskytnout útočiště stovkám nebo tisícům lidí. Věděli jsme, že diváci budou potřebovat nějaké vizuální umístění, takže jsme ji zaparkovali vedle mlhoviny. Když mlhovinu poprvé vidíte, připomíná vám horu, na jejímž vrcholku cosi je, a pak se objeví Axiom.“

„Jednou z věcí, které chtěl Andrew ve filmu VALL-I realizovat, bylo vytvořit odlišný vzhled, než na jaký jsme z animovaných filmů zvyklí,“ vzpomíná producent Morris. „Animované filmy velice často působí, jako když byly natočené v nějakém počítačovém prostředí. My jsme chtěli, aby náš film působil, jako když se štáb s kamerami sebral a skutečně na ta místa odešel natáčet. Chtěli jsme, aby film působil 'fotograficky' a opravdově a byl mnohem syrovější, než animované filmy bývají.“

Morris ke spolupráci na filmu přizval dva vyhlášené odborníky, kteří posloužili jako konzultanti. Kameraman Roger Deakins (Tahle země není pro starý, Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem, Fargo), sedmkrát nominovaný na Oscara, proslavený zejména svou prací s bratry Coenovými, poskytl své zkušenosti v oblasti osvětlování a kamery. Kouzelník přes vizuální efekty a šestinásobný držitel Oscara Dennis Muren (Hvězdné války, Indiana Jones, Terminator 2, Jurský park, Propast, Twister) zase pomohl s efekty a s vytvořením působivých záběrů.

„Obstarali jsme si několik původních kamer Panavision ze sedmdesátých let, podobných těm, na které se točily původní Hvězdné války, a natočili s nimi různé zkušební záběry, abychom mohli analyzovat, jakým způsobem ovlivňují výslednou podobu filmu,“ rozvádí Morris. „Pozorovali jsme technické záležitosti jako chromatickou aberaci, soudkové zkreslení a další nedokonalosti, a to, co jsme zjistili, jsme aplikovali na naše počítačově generované obrázky. Dennis a Roger nám s tím nesmírně pomohli. Díky nim jsme například mohli vytvořit drsnou a nehostinnou podobu Země, kterou vidíme v prvním dějství.“

Tvůrcům filmu ale pomohly i Morrisovy zkušenosti s natáčením hraných filmů a s výrobou speciálních efektů. „Vysvětlil jsem jim, že když ve skutečnosti natáčíte, tak je objektiv asi tři stopy před rovinou filmu, a když s kamerou hýbete, na výsledném obrazu se to určitým způsobem projeví. Oni se z toho poučili a přišli s animacemi, které vypadaly o polovinu věrněji. Z výsledku máte pocit, že ho někdo skutečně natočil kamerou, místo toho, aby byl obraz vygenerovaný v nějakém virtuálním prostoru. Film působí trochu nedokonale, což mu přidává na věrohodnosti.“

Kameraman Jeremy Lasky film dotáhl ještě o kousek dál. „Vylepšili jsme naše kamerové a osvětlovací technologie, aby film působil tak, jako by byl nasnímán kamerou a objektivem. Použili jsme širokoúhlý formát a velice malou hloubku ostrosti, abychom kameru obohatili. Všimnete si, že pozadí jsou rozostřená, a v jiných záběrech se s hloubkou ostrosti pracuje ještě kreativněji a občas vznikají až akvarelové kompozice. Použili jsme také celou řadu záběru 'z ruky' a 'steady-camu', hlavně ve vesmíru, aby měli diváci pocit, že se to skutečně mohlo stát, a že jde o skutečného robota ve skutečném světě. Doopravdy máte pocit, že jste u toho přítomni.“

„Když jsme dotočili, byla to jedna z těch chvil, kdy si říkáte, že jste něco takového ještě neviděli,“ shrnuje Morris. „Měl jsem pocit, jako bych právě otevřel oči.“Andrew Stanton a skladatel Thomas Newman si spolu při své první spolupráci na filmu Hledá se Nemo báječně rozuměli, takže bylo logické, že ve spolupráci budou pokračovat i u filmu VALL-I. Vzhledem k důrazu na příběh a absenci dialogů tu hraje hudba ještě důležitější roli. Newman také spojil síly s rockovou legendou Peterem Gabrielem a společně vytvořili působivý hudební závěr v podobě písně Down to Earth.

„Práce s Tomem byla pro mě vždycky snem,“ říká Stanton. „Vzpomínám si, že o tomhle novém projektu jsem mu poprvé řekl v roce 2004 na Oscarech, když jsme tam byli kvůli Nemovi. Řekl jsem mu, že mám takový nápad, a že zahrnuje Hello Dolly a scifi. Bál jsem se, jestli se mnou pak ještě promluví. Ukázalo se ale, že hudbu k Hello Dolly složil jeho legendární strýc, Lionel Newman, takže šlo v podstatě o rodinnou záležitost.“

„Tom dokáže svou hudbou vyjádřit něco o světě, který vytváříme,“ poznamenává Stanton. „V prvním dějství máme scénu, ve které VALL-I vykonává svou každodenní rutinu a působí to skoro jako hodinový stroj. Hudba má také velice pracovní rytmus, s jemným hvízdáním, asi jako kdybyste si hvízdali při práci. Tom má na takové věci talent. A se svým jedinečným stylem práce, kdy donahrává a mixuje hudbu až poté, co ji nahrál s orchestrem, má originální zvukovou paletu. Je přirozeně schopen objevit ve scéně intimní city. Myslím, že proto k sobě naše práce tak sedne.“ „Moje hudba je často dost repetitivní, takže mám v oblibě pozvat si perkusionistu nebo kytaristu, aby ji zvukově trochu ozvláštnil,“ míní Newman.

V případě písničky Down to Earth, která zní na konci filmu, měl Stanton možnost spolupracovat s dalším ze svých hudebních idolů – s Peterem Gabrielem. „Spolupráce s Peterem byla jedním z mých profesních vrcholů,“ vzpomíná Stanton. „Co se týkalo konce filmu, věděl jsem, že potřebujeme do příběhu dodat pár dalších událostí a vytvořit něco, co bude působit globálně. A pak mi došlo, že Peter je pro velkou část západního světa jakýmsi otcem world music. Lákala mě představa toho, že ho s Tomem posadím do jedné místnosti a zjistím, co z toho vznikne. Tom si jel s Peterem do Londýna zajamovat a bylo to jako láska na první pohled. Najednou jsme tu měli úžasnou píseň Down to Earth, která překonává moje nejdivočejší představy. Peterův text je tak famózně prostý, ale přitom naprosto výstižný. Když jsem ho slyšel, hodně to na mě zapůsobilo, protože je velice chytrý a báječně do filmu zapadá. Vzalo mi to dech.“

„Působí to hodně jako skladba Petera Gabriela,“ dodává Stanton, „ale je v ní spojení a cit, které přidal Tom. Na toho ta skladba tak zapůsobila, že se vrátil do studia a některé klíčové momenty upravil tak, aby v nich zaznívaly stejné motivy. Skutečně působí jako nedílná součást celého filmu.“