Válka policajtů

O natočení tohoto příběhu režisér a scenárista Olivier Marchal uvažoval již od roku 1994, kdy hrál v televizním filmu policistu a v němž se objevili i skuteční policisté z BRI (Brigade de Recherche et d‘Intervention = Zásahová a pátrací brigáda). Seznámil se s jedním z nich, Didierem Maurym, který mu vyprávěl o tom, co se přihodilo během zásahu po přepadení banky BNP v Paříži a vše, co následovalo. Po tom všem Didier opustil policii a stal se podnikatelem, ale na tyto události nikdy nezapomněl. Válka policajtů přichází po úspěchu Marchalova předchozího snímku Gangsteři (Les Gangsters, 2002). Jak se svěřil novinářům, chtěl vždy natočit film na počest Dominiquea Loiseaua, policisty z BRI, který se zúčastnil především rozbití gangu Postiches. 14. ledna 1985 je BRI povolána na místo přepadení v pařížském XVI. obvodu. Banda Postiches byla lokalizována v bance BNP, kde právě rozbíjela trezory a podle svých metod zároveň držela zaměstnance jako rukojmí. Na tomto případu také participovala BRB (Brigade de répression du banditisme = Brigáda pro boj s organizovaným zločinem).

Okolo místa byli rozestavěni policisté z obou brigád a jak to obvykle bývá, neměli rozkaz zasahovat na místě, ale poté, co zločinci vyjdou, měli je začít sledovat a zasáhnout až mimo obydlenou zónu, kdy by si již banditi vyměnili vůz a opadla by pro ně nejtěžší adrenalinová situace. Šéf BRB se ale rozhodl zasáhnout sám, aby získal pochvalu za statečnost. Když Postiches vycházeli z banky, tento šéf začal bez vyzvání střílet, což rozpoutalo oboustrannou hustou palbu. První část zločinců již opustila místo, když však uslyšeli palbu, otočili vůz a vrátili se, aby pomohli svým kamarádům a odvezli je. Přitom byl jeden policista vzat jako rukojmí a dva muži zemřeli – jeden policista z BRI a jeden lupič. Polovině bandy se navíc podařilo utéct, takže to pro policii znamenalo úplné fiasko. Policista, který zbrkle a téměř sebevražedně reagoval při zásahu v bance, nepřemýšlel o možných následcích pro ostatní policisty i rukojmí, jednal pouze s vidinou své odvahy a posléze fotky na první straně v novinách. Po tomto „přehmatu“ vypukl na Nábřeží des Orfevres 36 (sídlo policie) odboj. Policisté, kteří se zúčastnili přestřelky požadovali disciplinární opatření vůči šéfovi BRB, který zapříčinil krach operace. Stejně tak jako ve filmu.

Vedle této nepodařené akce byla veřejnost v té době šokována odhalením sítě „prohnilých“. Skupina policistů na Nábřeží des Orfevres 36, která patřila pod noční zásahovou jednotku BRB byla odsouzena za vydírání, loupežné přepadení, únosy a bezprávné uvěznění lidí…, což byla skutečně vážná záležitost, do níž bylo namočeno i několik policistů z prestižní skupiny ze sídla soudní policie a která vyvolala velké otřesy v hierarchii a v sídle policie. Tudíž, policejní prefektura, považovaná za stát ve státě, se náhle ocitla v palebné linii syndikátu magistrátu a centrální moci, které se již dlouho snažili najít způsob, jak ji destabilizovat. A právě přestřelka v XVI. obvodu se odehrála v této atmosféře. Prefekt se rozhodl reagovat ve chvíli, kdy začal vnitřní boj mezi policisty a chystala se stávka. Sjednotil všechny hlavní zaměstnance a pohrozil sankcemi proti podněcovatelům potíží. Připomněl záležitost „prohnilých“ a zdůraznil, že tento případ ještě není uzavřen a že na seznamu jsou ještě jistá jména… Revolta byla zadušena, ale hněv vůbec nevyprchal. Začaly kolovat fámy, že Jean Vrindts, mrtvý policista z přestřelky u banky, je jedním z „prohnilých“, jeho památka byla pošpiněna, jeho rodina musela snášet nepravdivé a hanebné články v novinách, jeho pohřeb se konal bez oficiálního obřadu a poct… Avšak jeho kolegové z BRI k tomu nebyli lhostejní. Podle nich oficiální místa hledala někoho, kdo by zamaskoval fiasko při zásahu v bance. Na nábřeží Orfévres 36 začalo být horko, sídlo policie začalo připomínat časovanou bombu.

Dominique Loiseau tehdy odjel na dovolenou ke své rodině a od jednoho ze svých kolegů se dozvěděl, že jeho jméno figuruje na seznamu „prohnilých“. Okamžitě se vrátil do Paříže a šel přímo na IGS (Inspection Générale des Services = Generální inspekce oddělení), požadoval vysvětlení a chtěl vědět, zda skutečně existují důkazy k tomu, aby byl sledován. Hned po rozhovoru byl zatčen, uvězněn a odsouzen na dvanáct let. Po šesti a půl letech byl propuštěn… Obětní beránek, který posloužil k vyřizování účtů mezi šéfy policie a definitivně uhasil náznaky vzpoury mezi policisty. Tato záležitost je tím více šokující, že skuteční lidé ze seznamu se nikdy nemuseli ničeho obávat, zatímco Dominique Loiseau byl odtržen od rodiny, nesměl ve vězení přijímat návštěvy ani jakoukoliv korespondenci. Policista, který sestavil „složku“ proti Dominiqueovi, sám později zpronevěřil 300 tisíc franků, za něž si pořídil dům na ostrově Ré. Dominique Loiseau mezitím ve vězení plný úzkostí, požádal manželku, aby na něho těch dvanáct let nečekala, bylo vyhrožováno smrtí jemu i jeho rodině, pokusil se oběsit, jeho rodiče se zruinovali, aby sehnali prostředky na očištění jména svého syna…to všechno ve jménu zachování pořádku. A to vše se mohlo stát kterémukoliv jinému policistovi, i režisérovi filmu, který patřil do jejich řad. V době, kdy byl Dominique Loiseau odsouzen, pracoval Olivier Marchal v protiteroristickém oddělení ministerstva vnitra.

Olivier Marchal věnoval svůj film také Christianu Caronovi alias „Kiki“, který byl zabit při jednom zásahu skupiny Raid v srpnu 1989. Byl to přítel Dominiquea Loiseaua a bývalý šéf jednotky proti organizovanému zločinu, učitel Marchala, který se do ní hlásil. Caron, otec tří dětí, ženatý, bonviván a hlavně výborný policista, se rozhodl, že opustí Raid a nechá se přeřadit do nějakého sedavějšího zařazení, aby byl více se svojí rodinou. Týden před svým přeložením byl zabit jedním šílencem.

Proto události, které se ve filmu stanou Leo Vrinksovi (Daniel Auteil) jsou tak otřesné a monstrózní. Dominique Loiseau udělal za těmi ztracenými roky tlustou čáru. Nestal se nenávistným, všichni, kdo se s ním setkali při natáčení filmu, kde pomáhal jako řidič herců, se mohli přesvědčit o jeho laskavosti a profesionalitě. Také si udělal kapitánský si průkaz pro malé lodě. Ale jeho persekuce stále pokračuje. Přestože dostal milost od prezidenta Mitterranda, nebyl amnestován a jeho trestní rejstřík mu nedovoluje, aby pracoval, jak by si přál. Stále zůstává jakousi skvrnou francouzského národa, a přitom opravdovou skvrnou jsou ti, kteří ho poslali za mříže a zosnovali tuto nechutnou administrativní maškarádu. Marchal opustil policii a tímto filmem chtěl promluvit o dobru a o zlu, o tom, čeho všeho je člověk schopen. Tento film pro něho není terapií, ale způsobem, jak to sdělit ostatním.

Už při přípravě Gangsterů dal Marchal svým producentům Jeanu-Baptistovi Dupontovi a Cyrilu Colbeau-Justinovi první synopsi Války policajtů. Producenti předali návrh Franckovi Chorotovi ze společnosti Gaumont, který souhlasil s koprodukcí a distribucí filmu. Tím začalo dvouleté dobrodružství při psaní scénáře (bylo dvanáct verzí, z nichž první měla dvě stě stran) a spolupráce s Julienem Rappeneauemnem na jeho definitivní podobě. Nutno dodat, že Gaumont i přes velké zpoždění s odevzdáním scénáře a problémy s přípravou natáčení od projektu natáčení neodstoupil.

Pokud jde o obraz a světlo, Marchal chtěl docílit kontrastní atmosféry, kdy se střídají lesk a ponurá zhuštěná barva, v níž se odehrávají tyto tragické události. Evidentní je podoba se soumračnou atmosférou filmů Andělé noci (Les Anges de la Niut, režie Phil Jouanou, 1986), Sedm (Seven, režie David Fincher, 1995), Road to Perdition (režie Sam Mendes, 2002), Kmotr I - III (The Godfather I - III, režie Francis Ford Coppola, 1972, 1974, 1990), Červený kruh (Le Cercle rouge, režie Jean-Pierre Melville, 1970).

Marchal chtěl vytvořit film o pádu, jednoho vysoce postaveného šéfa, do pekel, film na způsob Hraběte Monte Christa odehrávající se v policejním prostředí, ale se všemi atributy antické tragédie: přátelstvím, láskou, zradou a pomstou. Jeho ambicí bylo natočit po francouzsku film ve stylu jím nejvíce obdivovaného Heat (režie Michael Mann, 1995), v němž si nejvíce cení vedení herců, estetiky kamery a režie. Michale Mann, Sergio Léone, Mike Figgis a Michael Cimino patří k jím nejobdivovanějším tvůrcům.

Odtud tedy touha ztvárnit souboj dvou silných osobností – policistů, matadorů z Nábřeží des Orfévres 36. Největší podíl na důvěryhodnosti postav má bezpochyby jejich interpretace dvěma známými tvářemi, které už toho mají hodně za sebou, herci s obrovskou aurou a jedinečným charakterem, Danielem Auteilem a Gérardem Dépardieuem. A to je vskutku výborný tandem.

Nejprve měl roli Kleina hrát Daniel Auteil. Ale poté, co dva další herci odmítli roli Vrinkse, Marchal změnil obsazení, Daniel Auteil přijal roli Vrinkse a Gérard Dépardieu roli Kleina, i když si Marchal nejprve myslel, že Dépardieu odmítne hrát teprve ve druhém filmu jednoho neznámého režiséra.

Postava Vrinkse je inspirovaná také jedním šéfem, kterého Marchal zažil při svém působení u policie. Jeho jméno sice rezonuje se jménem skutečného Jeana Vrindtse, který byl zabit při akci v bance v XVI. obvodu, avšak jeho osud je příběhem Dominiquea Loieaua. Tento šéf se stihl stát osobou číslo dvě v BRI, ale potom také skončil za mřížemi za utajování důkazů v případě jedné dodávky drog. Znovu se projevila rivalita mezi odděleními, což odnesl právě Vrindts. Policejní a justiční systém nesnese „nezařazené“ nebo svými metodami svérázné policisty, kteří dají na čestné slovo pochybných chlápků a prostitutek a scházejí se s nimi. Tím si Vrinks ve filmu vysloužil sedm let, Vrindts ve skutečnosti čtyři roky. Vrindts měl dar šlápnout do vosího hnízda, pátral tam, kam se nos nestrká… Při první chybě ho všichni opustili… Film si klade i otázku: Má být policista připravený ke všemu, aby mohl dobře dělat svou práci? Daniel Auteil svým výrazem zachytil i tu temnou, brutální stránku policistovy duše.

Gérard Dépardieu hraje roli ambiciózního a kariéristického policisty Kleina, který stojí za krachem operace při přepadení banky. Typ, který je bez skrupulí a schopný všeho. Na druhou stranu je velmi odvážný a vytvořil si výborné renomé v řadách soudní policie při operacích v pochybných čtvrtích. Neváhá rozdávat rány a riskovat v terénu, což ho činí nebezpečným.

I přes to všechno z něho chtěl Marchal udělat „romantičtější“ postavu. Klein je rozpolcený muž, který zasvětil svůj život službě u policie, ale jenž žije s myšlenkou, že nebude nikdy tím nejlepším, jak mu říká i jeho vlastní žena, kterou s velkým citem ztvárnila Anne Consigny. Klein je sám, pije, protože ví, že jeho život probíhá mimo něj a že už je pozdě.

Souboj mezi Vrinksem a Kleinem se neodehrává jen na profesionální úrovni. Mezi těmito dvěma muži stojí jedna žena – Camille (Valerie Golino). Ve chvíli jejich setkání se každodenní profesionální problém stává banálním a důležitost přebírá soukromý život, což přidává filmu na autenticitě a pravdivosti. Tato skutečnost je ve filmu zachycena jen několika pohledy a větami. Inspirace přišla od režiséra Harolda Beckera a jeho filmu Moře lásky (Sea of Love, 1989) s Al Pacinem v hlavní roli.

Další souboj probíhá na úrovni oddělení, do nichž tito dva mocní patří. Ze své zkušenosti v protiteroristickém oddělení Marchal dobře ví, že i přes vyplňování oběžníků a schůzí, na nichž se stále opakovala důležitost práce ruku v ruce s jinými odděleními, si i ty nejdůležitější informace nechávalo každé oddělení pro sebe, aby mohlo provést eventuelní zatčení pachatelů a nárokovat si odměny a pochvaly. V době, kdy byl Marchal u policie, byla BRI považovaná za elitní jednotku, která se účastnila pouze výjimečných operací, ostatní oddělení na ně žárlili za jejich medializaci, spektakulární zásahy, výjimečně vysoké procento úspěšnosti, možnost používat nejmodernější typy zbraní a techniky, zatímco ti z oddělení BRB prováděli zdlouhavá vyšetřování podle starých metod, byli zavaleni papírováním, nesměli se k případům vyjadřovat v tisku. Dnes však je situace jiná, ledacos se změnilo a obě oddělení se k sobě více přiblížila i díky postoji svých nových nadřízených.

Mnoho scén má předobraz ve skutečném životě policistů, jako například soutěž ve střílení po myši na baru, stejně tak močení na policistu, jen osoby jsou pozměněné. Dále scéna, kdy policisté rozlícení z Kleinovy reakce se obrací jako jeden muž zády ve chvíli, kdy se Klein jde poklonit památce k poctě zabitému kolegovi…

Jedním z nejpůsobivějších momentů bylo natáčení scény společného jídla policistů, kdy Marchal požádal aranžéra, aby do sklenic nalil skutečnou whisky a víno. Po dvou hodinách byla nálada tak vřelá, že všichni začali improvizovaně zpívat a jeden z nich dokonce tančit břišní tance. To vše snímaly tři kamery z různých úhlů, takže scéna vypadá naprosto úžasně a reálně. Policejní kompars hrají skuteční policisté, někteří z nich již tuto práci opustili a věnují se novinařině nebo psaní…

Film ale nevypráví jen o tvrdých mužích. Hlavní ženská postava Camille (Valeria Golino) prochází velkou proměnou od začátku, kdy je do svého manžela (Vrinks) zamilovaná, až do momentu, kdy zjišťuje, že ho téměř vůbec nezná, hlavně pokud jde o jeho práci, a bezbranně si uvědomuje, že se její manžel řítí do maléru.

Ostatně ženy v tomto filmu jsou nad muži. Jsou přímější, čestnější, neústupnější, bystřejší a samozřejmě dají na svou intuici.

Horn (Alain Figlraz) a jeho banda, ti existují pořád, dnes ale disponují posledními modely zbraní (dokonce zbraně na sluneční energii), které naštěstí neumějí používat. Alain Figlarz, herec a kaskadér, který ztvárnil roli Horna, je mimo jiné specialistou na bojová umění a ovládání zbraní, trénoval většinu herců a připravil choreografii bojových scén a přestřelek. Akce jsou krátké a brutální, tak jako ve skutečnosti. Avšak to nebylo hlavním cílem, režisér si přál, aby násilí vyznělo jako „tragická opera“, a proto zvolil při těchto scénách střídání zpomalených sekvencí s normální rychlostí. Při jedné klíčové scéně byl Alain Figlarz zraněn kovovou střepinou do podbřišku (odmítal nosit suspensor, aby jeho pohyby zůstaly přirozené). Ránu bylo třeba zašít a lékař mu doporučil přerušit na týden práci. Druhý den se ale Alain dostavil, aby se mohla natočit scéna, kdy je Eve (Catherine Marchal) vzata za rukojmí při přestřelce. Alain už skoro nemohl chodit a každý pohyb mu způsoboval nesnesitelnou bolest, ale vydržel až do konce a díky němu je tato sekvence je neuvěřitelně věrohodná. Sama Catherine si při této scéně vykloubila prst a hrála, dokud neomdlela. Přes tyto nešťastné nehody se scéna dokonale povedla.

Marchal si s chutí sám zahrál malou roli tetovaného darebáka Christa a jeho žena Catherine ztvárnila roli Eve Verhagen. Ve chvíli, kdy Marchal hrál, zastupovala ho jako režisérka. Jinak o hraní ve vlastních filmech Marchal moc nestojí, podle něho to ubírá na koncentraci na celý film. Skutečný Christo si odseděl dvacet let ve vězení za loupeže, po návratu plánoval, že si otevře pizzerii se svou ženou, ale pak se zase vrátil do starých kolejí a dal dohromady bandu jiných kriminálníků…co je s ním nyní se neví… Typy jako Christo patřily mezi „fešáky“ nebo „elegány“, kteří pracovali podle metod staré školy a je jich čím dál méně… Nová generace gangsterů už nemá úctu k lidskému životu, střílí, aby zabila, je rychlejší a agresivnější.

Dlouhý popis
Motto: Ve jménu zákona zákony porušují...
Délka: 111 min

302 hlasů