Film V tom domě straší! svedl dohromady dva oscarové filmaře, kteří v minulosti významnou měrou ovlivnili vývoj kinematografie – Roberta Zemeckise a Stevena Spielberga – s talentovaným nováčkem Gilem Kenanem, aby společně využili revoluční motion-capture animace a učinili další významný krok v oblasti filmového umění. S pomocí scénáře Dana Harmona, Roba Schraba a Pamely Pettler, který srší chytrým humorem a je prostoupen nefalšovanou hrůzou, této moderní technologie využili k plynulému spojení dvou oblíbených žánrů – rodinné komedie a hororu.

Rozličné domy hrůzy se v Hollywoodu těší nemalé oblibě – počínaje gotickým sídlem ve filmu Psycho a předměstskou rezidencí, která se stala domovem Střihorukého Edwarda konče. A stejně tak rádi filmaři následují děti v jejich zvědavosti, která je nutí tajemné domy a jejich neméně tajemné obyvatele prozkoumat. S přihlédnutím k tomu, jaké se tato tématika stále těší oblibě, nebylo žádným velkým překvapením, že vedoucí pracovníky v Zemeckisově produkční společnosti ImageMovers Harmonův a Schrabův námět příběhu o žijícím domě ihned zaujal.

Scénář nicméně obsahoval pasáž, která filmařům stavěla do cesty zdánlivě nepřekonatelnou technickou překážku: v jednom z vrcholných okamžiků se má dům zvednout ze základů, začít se pohybovat ulicemi a terorizovat každého v sousedství. „Vzhledem k tomu, že původně byl film koncipován jako normální hraná záležitost, hodně nám vrtala hlavou otázka, jak asi skloubíme konvenční film s domem, který najednou přijde k životu,“ říká producent Steve Starkey.

Tento problém se vyřešil teprve v okamžiku, kdy Zemeckis objevil převratnou technologii motion-capture (záznam pohybů a mimiky osob pomocí mnoha senzorů, umístěných na jejich tělech), kterou poté zdokonalilo studio Sony Pictures Imageworks a využilo jí při natáčení Zemeckisova hitu Polární expres. „Motion-capture se zdál být ideálním prostředkem, pomocí nějž by bylo možné film V tom domě straší! odvyprávět,“ vysvětluje Zemeckis. „Je to výborná kombinace živých herců a počítačové grafiky. Máte dokonalou kontrolu nad obrazem a zároveň pracujete s profesionálními herci.“

Záměrem tvůrců bylo tento film oproti jeho předchůdci více stylizovat. „Zatímco Polární expres byl natočen s důrazem na fotorealističnost, tento film měl být jiný,“ vysvětluje vedoucí výroby Jason Clark. „Přišlo nám fajn, že jsme měli při návrhu postav větší volnost a mohli jsme jejich herecké výkony doplňovat hravou animací. Přizvali jsme ke spolupráci spoustu lidí, kteří pracovali na Polárním expresu, aby nám poradili, které postupy fungují a co by potřebovalo ještě vylepšit. Technologie se neustále vyvíjela.“

Dalším oříškem bylo najít vhodného režiséra – avšak pouze do chvíle, kdy se filmaři setkali s mladým Gilem Kenanem, jehož studijní projekt The Lark získal v roce 2002 univerzitní cenu UCLA Spotlight Awards. „The Lark byl zajímavý v tom, že byl tak odlišný,“ říká Rapke. „Gil při vyprávění svého příběhu využil technik, které nás opravdu zaujaly.“

„Jakmile jsem shlédnul Gilovy promo materiály, věděl jsem, že bude pro tenhle projekt ideální – přestože dosud nenatočil žádný celovečerní film,“ říká Zemeckis. „Když jsme s ním pak nad projektem diskutovali, měl zcela jasnou a inovativní představu, takže jsem ihned věděl, že mě mé instinkty nezklamaly. Přesně pochopil, jakým způsobem má být ten film humorný a děsivý a jak tyto dva elementy vyvážit, aby společně utvořily výjimečný filmový zážitek.“

„Gil si udělal seznam herců, kteří by tvořili ideální obsazení,“ vzpomíná Rapke. „Tak jsme ho popadli a vydali jsme se s ním do Sony, kde se nám – k našemu překvapení i němému úžasu – podařilo získat souhlas od všech lidí, které Gil do filmu chtěl. Od Maggie Gyllenhaal, která měla hrát chůvu Zee, od Jasona Leea, který měl hrát Bonese (Kostru), od Jona Hedera, který se měl zhostit role Skulla (Lebzi), i od Catherine O’Hary a Freda Willarda, kteří si měli zahrát DJovy rodiče. Získal Kevina Jamese pro roli policisty Landerse a Nicka Cannona pro roli jeho kolegy Listera. Dokonce mu kývl i Steve Buscemi, který hraje Nebbercrackera. Je to úžasné a já jsem Gila neopomněl ujistit, že takové štěstí už ho nikdy nepotká. A navrch ještě získal Kathleen Turner pro roli Constance.“

Obsazení tří dětských herců si vyžádalo rozsáhlé hledání po Spojených státech a Kanadě. „Kontaktovali jsme agenty, filmové komise, herecké školy a manažery,“ říká vedoucí obsazení Victoria Burrows. „Setkali jsme se s dětmi, které měly spoustu profesionálních zkušeností, i s dětmi, které neměly vůbec žádné. Bylo jim mezi deseti a dvaceti lety. Nakonec se nám mezi nimi podařilo najít výborné adepty, jejichž věk dokonce přesně korespondoval s údaji ve scénáři.“

„Bylo to velmi obtížné,“ přiznává Kenan. „Myslím, že jsem minimálně jednou viděl každé americké dítě a polovina z nich pak byla ještě pozvána na konkurz.“ Tři mladí herci, které vybral – Sam Lerner (Chowder/Buřt), Mitchel Musso (DJ) a Spencer Locke (Jenny) – se ihned stali nerozlučnými kamarády a jejich dětské přátelství se ukázalo být pro natáčení neocenitelným přínosem.

Po pětidenních přípravách začalo samotné natáčení. Prostor o velikosti 6x6 metrů, kde bylo umístěno vybavení pro motion-capture a kde byly zachyceny veškeré herecké výkony, které ve filmu uvidíme, byl „postaven“ na Stage 6 v Culver Studios. Scény vznikaly z větší části v pořadí, v jakém se objevují i ve filmu, a tato fáze produkce byla nezvykle krátká. „Zvládnout celé natáčení za 42 dní je docela výkon,“ říká vedoucí výroby Clark. „Zejména ve srovnání s většinou normálních hraných filmů, jejichž doba natáčení se často přehoupne přes tři měsíce. Navíc jsme pracovali s dětmi, které mají kratší pracovní dobu, takže některé natáčecí dny nebyly nijak dlouhé.“

Technologie motion-capture ve své stávající, zdokonalené podobě nabídla filmařům způsob, jak velmi detailně zaznamenat herecké výkony, aby je poté mohla přenést do animace.

Přípravy na natáčení pomocí motion-capture se proměnily v každodenní zdlouhavý rituál. Herci byli nejprve oblečeni do speciálního obleku a bot. Poté se přesunuli do maskérny, kde jim byly staženy vlasy dozadu, na hlavu jim byla přilepena plastická čapka a na obličej nakresleny korelační body.

Vzhledem k tomu, že se celé natáčení odehrávalo v jediné místnosti, filmaři velmi pečlivě zvažovali, jaké věci do obrazu umístí. „Nakreslili jsme konstrukční plány, podle nichž pak vznikly drátěné modely, kterých se herci mohli dotýkat,“ vysvětluje hlavní výtvarník Ed Verreaux. „Když se má herec například posadit ke stolu, potřebuje jednak něco, o co si opře lokty, a samozřejmě také musí na něčem sedět. Skutečný stůl by však zakrýval orientační body na jejich tělech a digitální kamery by je nemohly snímat, proto se museli spokojit se zmíněnými drátěnými modely. Záběry z této drátěné dimenze pak byly přeneseny do počítačové geometrie, kde se z nich ve fázi postprodukce staly skutečné a bytelné objekty.“

„Imageworks vzali všechny kreativní elementy, které dal režisér dohromady, a spojili herecké výkony a výtvarnou stránku v jeden precizně nasvícený a vyrenderovaný celek,“ říká vedoucí výroby Clark.

Vedoucí animace Troy Saliba a hlavní animátor postav T. Dan Hofstedt ve fázi finální animace úzce spolupracovali s režisérem Kenanem a vedoucím vizuálních efektů Reddem. „Věděli jsme, že to bude založeno na motion-capture, ale chtěli jsme, aby byl výsledek trochu jiný,“ říká Redd. „Věděli jsme, že náš svět bude více – asi se nevyhnu tomu nadužívanému termínu – stylizovaný. V tomhle filmu jsou lidské bytosti, ale také dům, který pochoduje po sousedství. Mým úkolem bylo vymyslet, jak všechny scény patřičně dramaticky ztvárnit pomocí vizuálních efektů a sestavit tým expertů, kteří by se dokázali zhostit všech důležitých prvků – modelů, textur, převodu motion-capture na animace, osvícení a kompozic.“

„Nejprve jsme všechny postavy nakreslili,“ říká Hofstedt. „Vzali jsme grafické návrhy Chrise Appelhanse a vytvořili kresby, ve kterých se odrážela celá škála pohybů i emocí, které v rámci filmu jednotlivé postavy dělají či prožívají. Naším cílem nebylo snažit se pomocí animace vytvořit co nejrealističtější kopie herců.“ Animátoři poté vybrali záběry, v nichž jsou herci naštvaní, štastní nebo vyděšení a pokusili se vytvořit volnou grafickou interpretaci každé z těchto emocí.

Už od začátku bylo jedním z hlavních úkolů propůjčit domu lidské vlastnosti – dát mu určitý výraz a vdechnout mu život. Přestože měli k dispozici špičkovou technologii, úvodní návrh podoby domu nebyl nijak jednoduchý: „Bylo těžké přijít s designem, který by byl hrůzný, ale zároveň ne tak děsivý, aby publikum zcela zavrhlo možnost, že by mohl v sousedství existovat, aniž by budil rozruch,“ vysvětluje výtvarník Chris Appelhans. „Na začátku musel zkrátka vypadat jako další starý dům, který v okamžiku, kdy jej osvítíte z jiné strany, najednou působí obludně a hrozivě.“

„Jednou z výhod animovaného filmu je to, že v něm můžete vytvořit dům tak, aby působil dojmem, že má dvě oči a ústa,“ říká producent Starkey. „Dokonce pomocí nich dokázali napodobit lidskou mimiku.“ Dům si ve filmu „zahrála“ Kathleen Turner, která se stala předlohou všech jeho pohybů a dokonce i zuřivých zvuků.

Všechna tvrdá práce, kterou filmaři a herci do filmu vložili, je na výsledku vidět. „Myslím si, že V tom domě straší! bude silný filmový zážitek,“ předesílá producent Rapke. „Je to jako projížďka na horské dráze a z vizuálního hlediska se tenhle film liší od čehokoliv, co jste kdy měli možnost na plátně vidět.“