Tráva

JAK TO S TRÁVOU ZAČALO
Pod názvem Reefer Madness byl uváděn v Los Angeles slavný muzikál, který se hrál historicky nejdelší dobu. Premiéru měl v jednom malém divadle v L.A. a jeho tvůrci čekali, že se udrží maximálně dva týdny. Jenže bylo narváno víc než rok a půl a diváci i kritika byli uneseni. Představení sklízelo spoustu ocenění a fanoušci chodili do divadla v kostýmech postav a křičeli repliky, které uměli nazpaměť. Když se muzikál dostal do kin, stal se rázem kultovním. Tvůrci původního muzikálu se znovu sešli i na vytváření filmové verze Trávy. Ve filmové verzi původního muzikálu si zahráli Kristen Bell, Christian Campbell, Neve Cambell, držitel Oskara Alan Cumming, Anna Gasteyer, John Kassir, Amy Spanger, Robert Torti nebo Steven Weber.

Film se zpočátku jmenoval Řekněte to dětem (Tell Your Children) a natočila ho jedna církevní společnost v roce 1936. Byl tak přehnaný a natolik špatně zahraný, že se z něj svým způsobem nakonec stal kultovní snímek. Pak si jej ale vzal na starosti Dwain Esper, odborník na manipulační kinematografii. Dal filmu poutavější název, přidal záběry dívky Mae, jak si vilně navléká punčochy a obrázky nahých děvčat. Snažili se ho pak prezentovat jako velmi vážný a moralistický. Film byl postaven na vymyšlených faktech, působil přehnaně až hystericky. Jeden šluk trávy ve filmu vyvolává v člověku manickou energii, sexuální nespoutanost a šílenství. Ve skutečnosti jste pak jen trochu ospalí, smějete se a maximálně dostanete větší chuť k jídlu. V roce 1997 jeli scenáristé Kevin Murphy a Dan Studney z Oaklandu do Los Angeles a poslouchali Franka Zappu. V jednu chvíli zazněl v textu verš o katolických dívkách kouřících trávu za farou: „Začali jsme si to představovat,“ vzpomíná Studney, otočím se na Kevina a povídám: „Co kdybychom z Trávy udělali muzikál?“ Tehdy, cestou do L.A., dala dvojice scenáristů dohromady první píseň muzikálu.

Zpracování nového filmu se ujal režisér Andy Fickman (Super náhradník/ She´s the Man, 2006). „Jsem velký fanoušek původního filmu, vždycky mě rozesměje. Poslechl jsem si jódlování Dana a Kevina na kazetě, kterou mi přinesli. Nerozesmálo mě to, ale rozplakalo… Hudba ale byla výborná, a proto jsem si řekl, že kdyby písně nazpívali profesionální zpěváci, byla by to bomba. Zamiloval jsem se do scénáře po prvním přečtení.“ Ve filmu se střídají černobílé záběry, ve kterých je použito odlišné světlo než ve zbytku filmu, se zářivými a sytými barvami. Záměrem bylo přiblížit se tak muzikálům ze 40. a 50. let. „K celkovému vyznění filmu přispěly velkou měrou i pestrobarevné taneční kostýmy,“ říká hlavní kostymérka Maya Mani. Pro film bylo navrženo více než 800 kostýmů, na kterých pracovalo 12 barvířů, návrhářů a střihačů. Maya Mani vzpomíná, jak s režisérem na začátku probírali barvy kostýmů: „Každá postava ve filmu má svou barvu: Sally má ráda sex a pořád se válí v posteli, její barva je tedy červená. Mae je žena v nejlepších letech a proto jsme jí přiřadili vybledlou růžovou. Ralph je už 20 let stejný; Nikdy se nepřevléká, protože jediné, co dělá je, že kouří trávu. U Jimmyho naopak pozorujeme změnu. Začne jako hodné upravené dítě a pak pomalu ale jistě upadá.“

Rozmanitý charakter filmu si vyžádal precizní choreografii. Ujala se jí Mary Ann Kellogg. Ve filmu byla použita celá řada tanců. Jazz, inspirovaný Bobem Fossem, hip-hop, nebo tanec ve stylu lasvegaských show. Některá taneční čísla měla až 5 nebo 6 minut, což je v moderních hudebních filmech spíš výjimka. „Nebylo snadné vymyslet číslo, které by udrželo pozornost diváků,“ říká Keloggová, „do tanců jsme pečlivě začlenili kostýmy a vizuální efekty.“

Rekvizity filmu vyžadovaly na produkci několik měsíců balení tisíců jointů ze směsi ženšenu a tabáku. Při samotném natáčení se každý den několik hodin muselo balit několik set jointů. Dál bylo třeba vymyslet „políčko snů“ u marihuanového doupěte, na kterém je v podstatě les vzrostlých rostlin marihuany. David Fischer (výprava) se obával, že by se jim nepodařilo věrohodně marihuanu napodobit, a tak zvažoval možnost použít skutečné rostliny: „Neměli jsme nouzi o lidi, kteří by nám skutečné rostliny poskytli,“ směje se režisér „pokoušeli jsme se použít i technické konopí, které je stejné jako marihuana, jen neobsahuje aktivní omamnou složku THC. Na to, abychom mohli pěstovat konopí, jsme potřebovali zvláštní licenci a dlouhou dobu. Nakonec jsme museli vyrobit umělé rostliny.“

TRÁVA A POLITIKA
V 30. letech, kdy vznikl původní film, byla marihuana zakázána. Tvůrci přišli na to, že víc než o nebezpečí plynoucí z kouření trávy šlo tenkrát o velký byznys. V té době se měla z konopí, které se běžně využívalo za války, stát další běžně užívaná surovina na výrobu papíru a jiných materiálů. A právě boom ve výrobě trávy se nelíbil novinovému baronovi Williamu Hearstovi a jeho kolegům, kteří chtěli i nadále ovládat výrobu celulózy a papíru a udržet si při tom své rozsáhlé zalesněné pozemky.

„Využili proto svých peněz a kontaktů s vládou, aby začala kampaň, která konopí kriminalizuje. Proto je tráva dnes nelegální, “ vysvětluje Studney. „Nechci hájit kouření marihuany jako takové,“ říká Alan Cumming, „ale způsob, jak si v USA poradili s užíváním marihuany je dost pokrytecký a nečestný. Samozřejmě že i jiná témata, která se objevují ve filmu, mohou právem rozpoutat kontroverzní reakce.“ Robert Torti připomíná, že již v muzikálové verzi trávy měli problémy s postavou Ježíše: „Nejprve si lidé mysleli, že znesvěcujeme Ježíše a národní vlajku, ale tak to není. My si děláme legraci z toho, jak si tyto symboly mnozí berou jako zástěrku pro své politické a sociální záměry.“

Dlouhý popis
Motto: Prohulená ironická adaptace muzikálové parodie dnes již klasického osvětového filmu z roku 1936 proti užívání marihuany.

334 hlasů