Sunshine

Hvězdy nesvítí věčně.
Každou sekundu ve vesmíru jedna zhasne.
Slunce - hvězda, která k nám má nejblíže - je jeden velký jaderný reaktor o velikosti milionů Zemí.
Spaluje 600 milionů tun vodíku za sekundu.
Vědci předpokládají, že Slunce má dostatek paliva na to, aby planulo dalších pět miliard let.
Ale co by se stalo na Zemi, kdyby tomu tak nebylo?
Co by se stalo s lidstvem?

"Základní premisa filmu Sunshine pojednává o situaci, kdy má Slunce během následujících 50 let vyhasnout," říká producent Andrew Macdonald. "Už nevydává potřebnou energii a světlo, které je nutné k tomu, aby mohlo lidstvo na Zemi žít. Země celého světa společně poskytnou prostředky k tomu, aby bylo možné vyslat do vesmíru expedici, která pomocí obří nálože znovu zažehne vyhasínající část Slunce. Náš příběh se točí okolo osmi astronautů a vědců, kteří tuto misi vedou. Na cestě ke Slunci narazí na loď Icarus I, která byla vyslána na stejnou misi před sedmi lety a nyní volně pluje vesmírem. Od tohoto okamžiku se začnou věci ubírat velmi nepříznivým směrem a všechno se točí okolo toho, jak posádka zareaguje pod extrémním tlakem, který na ni klade jejich snaha zachránit lidstvo."

Se základním konceptem filmu přišel scénárista Alex Garland v roce 2004. Inspirací mu byl článek v jednom americkém vědeckém časopise. "Vždycky jsem chtěl napsat sci-fi film na jedno konkrétní téma," říká Garland. "Měl pojednávat o člověku, který cestuje do hlubokého vesmíru a o tom, co tam objeví - tam i ve svém vlastním podvědomí. Dlouho jsem se snažil najít nějakou dějovou linii, na níž bych ten nápad mohl navěsit, a pak jsem narazil na článek, který z čistě vědecké a ateistické perspektivy pojednával o budoucnosti lidstva. Obsahoval teorie o tom, kdy Slunce vyhasne a co se v takové chvíli stane. Člověk potřebuje sluneční energii k přežití, takže pokud jednoho dne její přísun ustane, čeká lidstvo vymření. Spekulovat o zániku lidstva, který má nastat někdy v daleké budoucnosti, je docela snadné, ale co kdyby byla taková situace akutní? Zajímala mě ta představa, že osud celé planety najednou leží na bedrech jediného člověka. Přemýšlel jsem, co by to dokázalo udělat s jeho psychikou. A tehdy se začal rodit ten příběh."

O osm měsíců později se Garland sešel s režisérem Dannym Boylem a dal mu přečíst první pracovní verzi scénáře. Boyle se mu ozval hned druhý den a s neskrývaným nadšením mu potvrdil, že tento příběh rozhodně stojí za zfilmování.

"Na tom, co Alex dělá, se mi líbí ty velké nápady," vysvětluje Boyle. "Britský filmový průmysl má ve zvyku natáčet spíše komornější filmy, ale Alexovy scénáře vždycky obsahují masivní myšlenky a koncepty, což je vynikající, i když poněkud náročné na financování a realizaci."

Scénář shledal hodně čtivým také producent Macdonald, s nímž Garland i Boyle spolupracovali už na hitu 28 dní poté. "Připadá mi, že Alex dokáže psát úžasně vizuálně a tento scénář má na rozdíl od spousty ostatních, které člověku procházejí rukama, chytrou narativní strukturu, která vás táhne pořád dopředu. Některé scénáře jsou velmi akademicky pojaté a těžké na skousnutí, ale u těch Alexových si dokážete velice jednoduše představit, jak to všechno vypadá."

Vzhledem k tomu, že se filmaři chtěli spíše než ke klasickému sci-fi přiklonit ke ztvárnění uvěřitelné vesmírné mise, začali se jako první zabývat výzkumem agentury NASA a zhlédli mnoho tematických dokumentů. Kromě toho se snažili setkat s co možná největším množstvím vědců a astronautů. Jedním z hlavním spolupracovníků se stal mladý britský fyzik Dr. Brian Cox, kterého si Macdonald všimnul v jednom pořadu BBC. Cox, který pracuje ve středisku CERN - největší laboratoři pro jaderný výzkum na světě - se k filmu připojil jako vědecký poradce a jeho přínos byl od začátku neocenitelný. Komukoliv ze štábu či hereckého obsazení byl vždy připraven poskytnout podrobné vysvětlení fungování sluneční soustavy a také intenzivně spolupracoval s Cillianem Murphym, který si zahrál palubního fyzika Capu.

"Vědecké aspekty tohoto filmu mají opravdu solidní základy," podotýká Cox. "Je na tom vidět, že Alex je velký fanoušek vědy i vědecké fikce. Bylo tam pár sporných věcí, které jsme společně dávali do pořádku, ale mé vědomosti byly v zásadě potřeba jen pro to fyzikální pozadí celé věci, nikoliv pro samotnou dějovou linii." "Z toho nutkání natočit vše v naprostém souladu s vědeckými závěry se stane posedlost, snažíte se dokonale dodržet všechny fyzikální zákonitosti a udělat to co nejrealističtější. Nakonec ale musíte v některých chvílích přece jen určité prvky oželet a dát přednost tomu, co je efektivní z dramatického hlediska," podotýká Boyle.

Výzkum filmaře zavedl také do Skotska, kde navštívili jadernou ponorku, a Macdonald odletěl do Moskvy na prohlídku tréninkového komplexu Star City, kterým prochází nejvíc kosmonautů na světě. "Byla to úžasná exkurze," vzpomíná producent. "Dokonce jsme ze začátku uvažovali, že bychom natočili film přímo tam, ale nakonec to nebylo realizovatelné."

Herecké obsazení
Vzhledem k současným sociálním a ekonomickým prognózám, které řadí Čínu k budoucím světovým supervelmocím, filmaři usoudili, že se jakákoliv budoucí vesmírná mise neobejde bez spoluúčasti asijské strany. "Film má napůl americkou a napůl asijskou posádku, protože nám přišlo, že Čína a Amerika budou mít za 50 let nejrozvinutější vesmírné programy na světě a navíc budou dostatečně ekonomicky silné, aby si mohly takovou věc dovolit," říká Boyle. "Ale ideálně jsme chtěli herce z celého světa." Konkurzy probíhaly v Los Angeles, New Yorku a Londýně a Boyle dal nakonec dohromady impresivní mezinárodní obsazení, sestávající z amerických, japonských, malajsijských, australských, novozélandských, irských a britských herců.

Irsko reprezentoval Cillian Murphy, který si zahrál palubního fyzika a zároveň jediného člena posádky, který umí obsluhovat komplikované zařízení s obří náloží. "Na rozdíl od ostatních členů posádky není Capa voják, inženýr ani astronaut," vysvětluje Murphy. "Je to vědec, který se zabývá takovou úrovní fyziky, která je mimo běžné chápání, a to určitým způsobem ovlivňuje jeho myšlení. Myslím, že jeho sociální schopnosti nejsou tak dobré, jak by mohly být, což z něj činí outsidera, který je od zbytku posádky docela odloučen."

Pro Murphyho byl klíčový Garlandův scénář. "Scénář byl strhující od začátku do konce," vysvětluje herec. "Připadal mi velmi inteligentní a dobře napsaný. Alex jej naplnil až po okraj různými tematickými rovinami, které nejsou na první pohled patrné a pojednávají o dnešních problémech, a to všechno v rámci velmi chytrého a inteligentního žánrového filmu."

Americký herec Chris Evans, který se v roce 2005 objevil v komiksové adaptaci Fantastická čtyřka v roli Human Torch, si zahrál lodního inženýra Maceho. "Mace přesně chápe, jak loď funguje a dokáže si zachovat chladnou hlavu, což mu umožňuje jednat i ve velmi stresujících situacích," říká herec.

Po vhodném představiteli nejzkušenějšího astronauta na palubě, kapitána Kanedy, se filmaři poohlíželi v Asii. Boyle si v uznávaném filmu Yojiho Yamady The Twilight Samurai všimnul japonského herce Hiroyukiho Sanady, který mu svým výkonem naprosto učaroval. "Když jsem se s ní pak setkal, vyzařovala z něj ta přirozená autorita, která v lidech automaticky vyvolává respekt - to bylo pro postavu zásadní." Pro Sanadu, který si před Sunshine zahrál v jediném anglicky mluveném filmu, však nebylo natáčení jednoduché.

Další hvězdou asijského původu, která si ve filmu zahrála, je Michelle Yeoh (Tygr a drak, Zítřek nikdy neumírá) v roli bioložky Corazon, jenž má na starost kyslíkovou zahradu - primární zdroj kyslíku a čerstvého jídla na lodi. "Skoro se mi chce říct, že Corazon měla ze všech členů posádky největší štěstí, protože má tu zahradu," říká Yeoh. "Ona zkrátka pokračuje ve svých experimentech a pěstuje různé plodiny. Nikdo z nás ale samozřejmě není připraven na ty tragické okolnosti, které nastanou. Ten film se nakonec obrátí v mnohem psychologičtější a spirituálnější příběh, než by člověk čekal. Posádka Icaru II je na velmi intenzivní výpravě, fyzicky i psychicky."
Australská herečka Rose Byrne ztvárnila pilotku lodi Cassie. "Myslím, že Cassie je pravděpodobně nejemocionálněji založeným člověkem na palubě, v tom smyslu, že má pořád srdce na dlani," vysvětluje Byrne. "Myslím, že na loď se dostala díky svému temperamentu. Nemá žádnou hranici, kdy by se mohla psychicky zlomit, což jí na té cestě hodně pomůže."

Troy Garity v roli Harveyho, který má na starosti komunikaci, byl pro Boylea velkým objevem. "Neviděl jsem žádný jeho předchozí film," vzpomíná režisér. "Ale když jsem se s ním setkal, věděl jsem, že bude skvělým přírůstkem k našemu hereckému obsazení. Připravuje se extrémně pečlivě a bere to herecké řemeslo hodně vážně." Role dalších členů posádky obsadili novozélanďan Cliff Curtis, který si zahrál zdravotníka Searleho, a Benedict Wong, jenž ztvárnil navigátora Treye.

Ve filmu se představí také Mark Strong jako kapitán lodi Icarus I Pinbacker. Posádka Icaru II jej objeví poté, co byl sedm let vystaven slunečním paprskům, díky čemuž je jeho tělo hrozivě znetvořené. Každé nanesení masky si vyžádalo pět hodin pod rukama Marka Couliera a lidí z jeho týmu, kteří Stronga pokryli od hlavy až k patě kostýmem, sestávajícím z 37 částí. Před aplikací masky si navíc musel každé ráno oholit hlavu. "Chtěl jsem, aby Pinbacker působil jako přízrak," říká Boyle. "Tak nepevně. jako kdyby byly všechny atomy, které tvoří jeho tělo, přeskládány tím masivním působením slunečních paprsků, kterému je vystaven."

Přípravy na natáčení
Součástí Boyleova pracovního postupu byla intenzivní přípravná fáze, kterou museli absolvovat všichni herci. Ti se během tří náročných týdnů měli možnost seznámit s oborem, v němž se jejich postava pohybuje, a jejími palubními povinnostmi. Murphy tedy putoval za Brianem Coxem na jeho pracoviště v ženevském CERNu, Michelle Yeoh do Eden Projectu (nejrozsáhlejší uzavřená biosféra na světě) v britském Cornwallu a Evans se ještě před odjezdem na britské natáčení v USA setkal s astronautem NASA Danielem W. Burschem. Boyle hercům také promítal různé snímky, které byly vzhledem k tématu produkce relevantní. Herci tak společně zhlédli filmy Správná posádka, For All Mankind, Ponorka, Mzda strachu a také sci-fi klasiky jako Vetřelec nebo 2001: Vesmírná odysea.
Součástí příprav byly také kurzy potápění, přednášky specialistů z oborů astronomie a fyziky, trénování kaskadérských kousků, simulace letu a výlet v malém letadle, při němž si herci vyzkoušeli stav beztíže.

Kromě toho všeho Boyle trval na tom, aby herci žili dva týdny spolu a vytvořili si tak už před natáčením určitá přátelská pouta. "Když se ve filmu s posádkou setkáme poprvé, mají za sebou už 16 měsíců pobytu na lodi, takže jednou z klíčových věcí pro nás bylo to, abychom mezi nimi co nejrychleji vytvořili nějaká pouta a překonali všechny potenciální bariéry," říká režisér. Všech osm herců se přesunulo na studentské koleje na londýnském East Endu. "Poslali nás na nějakou kolej, kde nás čekaly hodně spartánské, nepříliš útulné pokoje," vzpomíná Curtis. "Myslel jsem, že budeme žít ve velkém domě, společně si vařit a hodně si to užívat. Ale to jsem se šeredně mýlil - skončili jsme v ubytovně pro studenty, kde jsme měli pokoje podobné celám s jednou postelí, sprchou a toaletou a velmi jednoduchou kuchyňkou."

Výtvarné pojetí filmu
Úkolem přenést Boyleho a Garlandovu vizi blízké budoucnosti na stříbrné plátno byli pověřeni kameraman Alwin Küchler (Důkaz, Code 46), hlavní výtvarník Mark Tildesley (28 dní poté, Millions), střihač Chris Gill (28 dní poté, Millions), oscarová maskérka a stylistka Christine Blundell (Topsy-Turvy, Nepohodlný) a návrhářka kostýmů Suttirat Anne Larlarb (Vidláci v Rusku). Vizuální efekty vytvořila londýnská Moving Picture Company pod dozorem vedoucího speciálních efektů Toma Wooda.

"Z vizuálního hlediska bylo velmi důležité, aby film vypadal nezvykle," říká Boyle, který úzce spolupracoval s kameramanem Küchlerem. "Ve scénách, kdy se blíží ke Slunci, bylo zcela klíčové vyvážení světla, a na tohle je Alwin úplně skvělý."

Küchler si uvědomil teprve ve chvíli, kdy začal na filmu pracovat, jak náročná bude práce s tak dominantním, nádherným a silným vesmírným tělesem, jako je Slunce. "Nikdy bych nemohl soupeřit s krásou skutečného Slunce," říká kameraman. "Jednou z věcí, které jsem chtěl do filmu zakomponovat, byl pocit, že na vás z plátna září opravdové světlo. Celá loď je navržena tak, aby byla chráněna před Sluncem. Na jedné straně je tudíž zlatý štít, který veškeré světlo odráží, a na druhé straně absolutní tma. Některé scény jsme natočili ve velmi temném prostředí, na které si člověk zvykne, takže když se pak objeví Slunce, vzbudí to u něj fyzickou reakci. Pokud byste vzali jen lžičku té hmoty, z níž se Slunce skládá, a umístili ji na špičku Katedrály svatého Pavla, celá Anglie by se vypařila. Představte si, kolik této látky Slunce tvoří a zamyslete se nad tím, jak byste tu energii přenesli na filmový pás. Začal jsem si velmi důrazně uvědomovat, jak je člověk v souboji s takovou silou omezený."

Vytvoření interiérů a exteriérů lodi Icarus II dostal na starosti hlavní výtvarník Mark Tildesley, který s Boylem spolupracoval již na filmech 28 dní poté a Millions. "Znali jsme parametry té lodi a věděli jsme, že to má být spíš něco z fotek od NASA než ze Star Wars," vzpomíná Boyle. "Když bylo rozhodnuto, že se film bude odehrávat v blízké budoucnosti, začali jsme vymýšlet koncept podoby lodi tak, aby byl ukotven v realitě. K tomu, aby tak působila, jsme se nechali inspirovat podobou těch věcí, s nimiž jsme se setkali během přípravné fáze - nukleárních ponorek, vrtných plošin a samozřejmě vesmírných lodí NASA. Pochopili jsme, že na vesmírné lodi má evidenční číslo i ten nejposlednější šroubek a matka, a že právě tenhle šroubek je ten jediný, který pasuje do téhle matky. A náznaky téhle neuvěřitelné míry detailismu jsme chtěli zapracovat do filmu." "Chtěli jsme, aby loď publiku připadala skutečná a pořádně je vtáhla do děje," vysvětluje Tildesley. "A také jsme chtěli, aby měli herci pocit, že v tomhle stísněném prostoru mohou žít nakonec třeba i několik měsíců. Mluvili jsme o tom, že se vyhneme _vesmírné eleganci' - tj. samoúčelnému zkrášlování věcí - a budeme se snažit nalézt krásu ve vědě, v realitě. A také jsme se domluvili, že nebudeme vymýšlet úplně všechno od píky. Přišlo nám logické, že zde i za padesát let budou věci ze současného světa, které lidé poznají."

Produkce rozbila stan v Three Mills Studios ve východním Londýně, kde zabrala více než osm studií. V nich Tildesley postavil všechny interiéry lodi jako kompletní 360stupňová prostředí. "Na lodi jsou zajímavá kontrasty ve velikosti," vysvětluje výtvarník. "Samotná loď je obrovská, ale pokoje pro členy posádky jsou úplně miniaturní, hodně podobné těm v ponorce. Je tam spousta skutečných strojů s praktickými funkcemi. Ložnicemi a chodbami obytných částí lodi se vinou dráty, které ve vás navozují pocit, že vidíte její žíly. Je to jako žijící a neustále pracující organismus."

"Ty scény jsou úžasné," říká Evans. "Je tak skvělé být mezi věcmi, které jsou hmatatelné. mít možnost běhat po vesmírné lodi, která je opravdu tady - a není to jen půlka lodi nebo tři čtvrtiny lodi. Cítíte se jako ve vesmíru v opravdové vesmírné lodi. Běháte chodbami, míjíte různé společenské místnosti, ložnice, zdravotnická zařízení. Opravdu to pomáhá přivést film k životu."
Výtvarnice a návrhářka kostýmů Suttirat Larlarb, která pracovala mj. na filmu Pláž, byla přizvána k natáčení, aby navrhla nový druh skafandru a oblečení pro posádku. "Chtěli jsme, aby náš skafandr vypadal velmi nezvykle a odlišně. Naším cílem bylo oprostit se od toho zavedeného prototypu konvenčních skafandrů, které člověk vídá ve všech vesnírmých filmech," říká Boyle. Spolu s Larlarb se prohrabovali spoustou velmi různorodých zdrojů inspirace včetně návrhů Isseyho Miyakea, obrazů samurajů, středověkých brnění, potápěčských skafandrů a dokonce i kapuce Kennyho ze South Parku.

Jakmile se shodli na jeho výsledné podobě, předala Larlarb všechny referenční materiály a náčrty vedoucímu výroby kostýmů Jamesi Enrightovi a jeho týmu. "Ve skutečnosti jsou skafandry z hlediska pohybu docela omezující. My jsme se naopak snažili, aby byly co nejmobilnější. Rukávy a nohavice jsme vyrobili z takových prstenců, které do sebe zapadají, takže by se v tom skafandru dalo teoreticky běžet, což u toho skutečného dost dobře nejde."

Největší rozdíl mezi tímto a ostatními skafandry byl však v helmě - místo průhledného hledí byla hlava obklopena velkou ochrannou kuklou, která chránila obličej kosmonauta před radiací, žárem a světlem. Skutečnost, že přes tuto masku nebylo vidět hercům do tváře, se Boyle rozhodl vyřešit umístěním kamer, snímajících obličeje herců, přímo do skafandrů. "Kamera v helmě byla dalším z Dannyho skvělých vynálezů," říká Murphy. "Bylo to fyzicky náročné, protože helma s kamerou vážila dohromady snad tunu, ale díky tomu tyhle scény působí ve výsledku hodně uvěřitelně, protože jsme se opravdu potili a nemohli jsme popadnout dech."

Zatímco interiéry lodi byly postaveny ve studiu, všechny exteriéry existují pouze v podobě digitálních modelů, vytvořených společností Moving Pictures Company. "Když natáčíte film, nejdříve strávíte celou věčnost samotným natáčením a pak za běžných okolností přijde ta fáze, kdy to můžete sestříhat dohromady a máte film. V tomhle případě ne. Máte jenom polotovar, protože tam zatím nejsou žádné vizuální efekty," říká Boyle. "V současné době se to dělá tak, že jako první nesaháte po digitální grafice, ale snažíte se všechno udělat v reálu - to však v tomto případě vůbec nepřicházelo v úvahu. Musíte se do práce s vizuálními efekty pustit s nadšením a přemýšlet o těch báječných možnostech, které se vám otevírají."

"Vytváříme okolo pěti set záběrů," vysvětluje vedoucí vizuálních efektů Tom Wood. "Klíčové jsou sekvence, které se týkají exteriérů lodi a Slunce, přičemž oba tyto objekty tvoří téměř výhradně počítačová grafika, což je docela nezvyklé. Filmové vesmírné lodě jsou vytvářeny většinou kombinací digitální grafiky a miniatur, ale my jsme se rozhodli pro plně digitální exteriéry, s výjimkou jedné sekvence v přetlakové komoře, v níž jsme potřebovali trochu fyzické interakce." Nejnáročnějším úkolem však bylo vytvořit samotné Slunce - hvězdu, která nebyla nikdy vyfotografována nebo natočena z menší vzdálenosti než miliony kilometrů. "Jednou z nejnáročnějších věcí bylo dát najevo, jak neskutečně obrovské Slunce je," vysvětluje Wood. "Každou sekundu ztratí čtyři miliony tun hmoty, která tryská rychlostí dva miliony kilometrů v hodině z jejího povrchu. To jsou hodnoty, se kterými se snažíme trochu pošetile soutěžit. Ale myslím, že i to naše filmové Slunce bude krásné a dokáže ve vás vzbudit něco mezi úctou a posvátnou hrůzou. A doufám, že to bude strhující zážitek."

"Snažím se natáčet optimistické filmy," říká závěrem Boyle. "A přestože mohou být některé z nich trochu drsnější, věřím, že mají pozitivního ducha, který je mnohem silnejší, takže když na konci vycházíte z kina, cítíte se víc živí, než když jste do něj šli."

Dlouhý popis
Motto: Slunce umírá
Délka: 107 min
Země: USA, Anglie , 2007

455 hlasů