Šťastnou cestu

Po Husarovi na střeše (Le Hussard sur le toit, 1995) pracoval Jean-Paul Rappeneau na několika projektech, které se mu nepodařilo dokončit. Třicet osm let po natočení filmu Život na zámku (La vie de château, 1966) se znovu vrací do období války, období svého dětství. Inspirací mu byly nejenom vlastní vzpomínky, ale i dobový tisk, který popisoval chaos a zmatky, které nastaly při debaklu francouzské vlády. Při pročítání tehdejších novin ho zaujala jedna zpráva: ve dnech předcházejících příjezdu Němců do Paříže se vláda rozhodla otevřít věznice. A tento moment se stal východiskem pro zrod příběhu filmu Šťastnou cestu: muž se ocitne ve vězení za zločin, který nespáchal, vyjde z něj do liduprázdné Paříže a odjíždí do Bordeaux, aby zde našel ty, kvůli nimž byl nespravedlivě odsouzen. Ale proč? A zde platí přísloví „Cherhez la femme! - Za vším hledej ženu!“. A tak se Rappeneau a scénárista Patrick Mondiano ve své fantazii propracovali až k postavě Viviane, která pouze statuje a svým způsobem živoří. Jejím protipólem se stala Camille, mladá asistentka velkého fyzikálního vědce, která vnáší do děje strategický vědecký vynález, který přesahuje obyčejný příběh našich postav. Zde posloužil k vybudování zápletky popis stěhování Joliota-Curie a jeho vědeckého týmu v naprostém utajení z Coll?ge de France před příchodem Němců do Paříže. Postava špióna byl nápad Mondiana. V předválečné Paříži pobývali frankofilní Němci, novináři nebo spisovatelé, kteří mluvili výborně francouzsky, byli součástí pařížské společnosti a byli pobláznění do tehdejších hereček. Když začala válka, ukázali se jako pravověrní nacisti a samozřejmě jako dlouho působící špióni.

Jean-Paul Rappeneau jako dítě v červnu 1940 sám zažil několik dní, kdy se celé Bordeaux zaplnilo neskutečným davem různorodých lidí, kteří by se za jiných okolností vůbec nesetkali a kteří se chovali jako pomatení, čemuž jako dítě vůbec nerozuměl. Ze dne na den skončila škola a jeho rodina se rozhodla autem opustit město. Děti Rappeneauovy generace začínaly chápat, že se staly svědky zhroucení světa. Rappeneau chtěl tuto vzpomínku zachytit nejen jako jakési stylistické filmařské cvičení, ale měl v úmyslu tuto dobu natočit v rytmu komedie, která by zůstala věrná realitě tak, jak ji tenkrát vnímal. Tento námět mu umožnil naplno rozvinout jeho talent : vypravěčské umění v kontrapunktech a arabeskách. Zachytil osudy lidí, které se zkřížily ve vřavě a pocitech závrati, unášených proudem událostí pod udiveným pohledem mladých lidí.

Spolu se spisovatelem, scénáristou a příležitostným hercem Patrickem Mondianem, kterého zná od mládí a s nímž chtěl již několikrát spolupracovat, napsali během několika týdnů scénář. Natáčení trvalo více než čtyři měsíce, bylo pořízeno 1400 záběrů. Ve filmu snad není jediná scéna, kdy by dvě osoby klidně seděly a povídaly si, i v těch nejjednodušších obrazech se vždy něco děje: déšť, dým, davy lidí, ve kterých postavy reagují v přesných momentech. Tato skrumáž záběrů účelně vytváří dojem kaleidoskopu. Rappeneau nechává hrát herce v rychlém, ale nikdy ne v umělém tempu, což jim sám předvedl při zkouškách dva měsíce před natáčením. Vedení herců je pro něho cosi muzikálního, něco jako dirigování partitury.

V příběhu filmu nebyla zcela smyšlená žádná postava, všechno bylo docela dobře možné, všechno mohla být pravda. Během tří let vzniklo celkem pět verzí základního scénáře, na kterých dále spolupracovali Jerôme Tonnerre, poté Gilles Marchand a syn Jean-Paula Rappeneaua – Julien. Rappeneau nerad píše scénář s představou konkrétního herce – je to pro něho příliš omezující.

Několikrát přišly okamžiky, kdy se zdálo, že projekt filmu nebude dokončen. Nejen kvůli Jean-Paul Rappeneauovi, který se snadno nechá odradit, ale i pro nezájem producentů. Je jen dobře, že se tak nakonec nestalo, jak pro samotný výsledek, tak pro naplněné úsilí všech, co tomuto filmu věnovali kus života.

Dlouhý popis
Motto: Drama, romance a láska na pozadí bouřlivých událostí ve Francii roku 1940.
Délka: 114 min
Země: Francie , 2003

376 hlasů