Sissi a Yetti

Rozhovor s Michaelem „Bully“ Herbigem

Zlobil jste se často s herci u svých předchozích filmů? Nebo jak jste přišel na myšlenku natočit Sissi a Yetti jako animovaný film?
No, po dokončení snímku (T)Raumschiff Surprise – Periode 1 mě stále lidé oslovovali a říkali: „Rádi bychom zase viděli Sissi!“ A já si pomyslel, že se ve svých 40 letech už nemůžu nasoukat do toho těsného Sissi-kostýmu a nemůžu si ani posadit na hlavu její paruku, připadal bych si jako když mám na hlavě kus betonu. Jeden den natáčení s tímto předmětem by bylo učiněné peklo!

Díky tomu jsem pak přišel na nápad natočit animák, který jsem nosil v hlavě téměř 30 let. Můj první film, který jsem měl vymyšlený už asi v 10 letech, měl být totiž animák. Bylo to o prázdninách, kdy venku svítilo sluníčko a děti hrály fotbal. Posadil jsem se ven a začal kreslit první obrázek. Pak jsem ale zjistil, že do jedné sekundy musím vměstnat 24 obrázků, a také mi docházely tužky. Proto jsem tehdy ten projekt uložil na 30 let k ledu. Teď se sen stane skutečností: Mám svůj vlastní animák a lidé dostanou svou Sissi, aniž bych si musel vzít na hlavu její paruku.

Takže tím můžeme vyvrátit různá podezření, že jste se chtěl jen vyvarovat milostných scén s Christianem Tramitzem?
Samozřejmě se budou lidé ptát na důvody, proč jsem osobně neztvárnil Sissi. Možná bych si dokázal sám sebe představit v krátkém televizním šotu. Ale ve velkém filmu, na velkém plátně, s krásnými obrazy a velkými emocemi…? V roli nádherné ženy nemohu zkrátka obstát! A přirozeně jsem měl také strach z líbací scény s Christianem Tramitzem. To by lidé vážně neradi viděli. Přinejmenším většina z nich…

Kdy vznikla představa Sissi, kolik pracovního a osobního času si tento projekt vyžádal?
Ta představa vznikla roku 2004, jak jsem již řekl, lidé se zmiňovali, že by rádi znovu viděli Sissi ve filmu. Jednou ráno, když jsem byl ve sprše, to na mě prostě přišlo a okamžitě jsem se rozhodl: Tak to natočíme my! V kanceláři jsem pak dal vše dohromady a řekl: Už vím, co dalšího uděláme. Sissi jako animák. Nejprve to vyvolalo úžas a ty lehce soucitné tázavé pohledy. Oprávněnou otázkou pak bylo, co by měla Sissi dělat celých 90 minut. Stěží si dokážete představit, že by jen pobíhala s Franzem po parku. Začal jsem přemýšlet, které ostřílené postavy jsem již použil do Bullyparade a Bully & Rick a celkem rychle mne napadl Yetti. Od té chvíle to začalo do sebe zapadat: Yetti unese Sissi – a máme naši zápletku.

Až sem to šlo celkem rychle, ten zbytek byl ale trochu zdlouhavý. Můj spoluautor Alfons Biedermann a já jsme se k tomu posadili a do konce roku 2004 jsme měli scénář hotový. Začátkem roku 2005 jsem konečně přistoupil k výrobě.

Základem filmu jsou krátké skeče Sissi z Bullyparade. Jak z toho udělá člověk hraný film bez toho, aniž by na konci byl komický moment děkovačky?
Během doby, kdy jsme pracovali na scénáři, jsme si museli stále připomínat, že chceme natočit animovaný film, a tak by měl člověk také používat tuto techniku. To znamená, že jsme mohli tvořit různé karikatury. Postavy se mohou pohybovat mnohem rychleji, mohou dělat protažené grimasy, mohou se více prohnout. Žádný skutečný herec – a už vůbec ne Rick Kavanian – nevydrží např. delší čas prohnutý v pravém úhlu.

Na druhou stranu jsem nechtěl natočit obyčejný cartoon film, nýbrž poctu filmů o Sissi z 60. let. Proto bylo pro mne enormně důležité, abychom se zaměřili na vzhled tohoto filmu. Například barvy, nastavení kamery a také pohyby kamery. U animovaných filmů můžete dělat s kamerou cokoliv, třeba vletět nosem do hlavy a uchem vyletět ven – otázkou však je, jestli je to pro film výhra.

Sissi a Franz jsou každému známí, jak už jednou ukázala Bullyparade. Několik dalších postav ve filmu jsou ale známí jen Bully fanouškům. Které to jsou a co nám o nich povíte?
První postavy, které jsem si vymyslel a o kterých jsem si nikdy nemyslel, že by se mohly někdy dostat na filmové plátno, byly Ignaz Huber a Franz Schwaiger. Tenkrát to byli bavorští policisté v Männer von Isar 3 v jedné rozhlasové sérii z roku 1992. Od té doby jsem napsal přibližně 800 pokračování. Ignaz Hubar a Franz Schwaiger jsou doslova velkým třeskem v Sissi a Yetti a neskutečně mě to těší, že i oni ve vyšším věku a téměř po 15 letech pauzy udělali velký skok od rádia k filmovému plátnu.

Postavy ve filmu potřebují také svůj hlas. Jak jste přišel na ty pravé a jak jste obsadili např. Yettiho?
U Sissi, Franze a polního maršálka to bylo relativně jednoduché. Ti byli takřka stanoveni. U Yettiho to bylo něco jiného. Když získaly postavy konkrétní podobu, dlouho jsme přemýšleli, kdo by se k nim hodil. Všude možně jsme poslouchali různé hlasy. Díval jsem se na televizi, chodil do kina… – ale nikde jsem našeho Yettiho neslyšel. Až jednou – seděl jsem na udílení cen za komedie roku – muselo to být v roce 2005 – a viděl jsem na jevišti Waldemara Kobuse, kterého jsem už jednou obsadil do malé role rytíře v (T)Raumschiff. Vedle mě seděl Rick a jen jsem řekl: „Podívej, to je on!“ Ještě ten večer jsem s ním mluvil a on okamžitě souhlasil. Pomyslel jsem si, že za těch pár let se z Waldemara stal také trochu Yetti. Zvláště díky jeho mohutným kotletám, které začal znovu nosit.

Pro císařovnu matku jsme, díky Bohu, našli Lotte Ledlovou, která pro nás byla učiněným požehnáním. Kromě toho bylo pro film ctí, že úžasná divadelní herečka z Vídně vzala tuto roli. Jinak jsme si téměř všechny role obsadili sami. Christian mluví Franze a tchána. Rick mluví polního maršálka, krále Bussi z Bavorska a Schwaigera. A já mám Lissi, Ignaze a Falthausera. Ostatní věci jsem pak nechal nadabovat Ricka. On je totiž takový víceúčelový. Umí všechno. Někam ho postavíte, necháte někoho říci větu a on ho dokáže okamžitě napodobit. Když mě nic nenapadá, zavolám mu a řeknu: „Udělej mi ruského krasobruslaře.“ A on ho prostě udělá. Rick také dokázal nadabovat veverku, když jsme to jednou potřebovali. Nebo ježka, auto, boty… Rick namluví zkrátka všechno.

Americké animované filmy mají ve zvyku pracovat s rozpočtem 100 mil. dolarů. Vy jste měli k dispozici menší rozpočet – můžete se přesto měřit s Hollywoodskými projekty?
To je otázka, na kterou vám nemohu dobře odpovědět. Animované filmy z Hollywoodu jsou vytvářeny neskutečně pracně, s gigantickými rozpočty. Všechno je animované, tráva se pohybuje ve větru apod. Občas vidíte až na třetí pohled, kde ty peníze leží. Člověk má samozřejmě ambice, aby vyšel i s malým rozpočtem. Principielně jsem ale názoru, že v konečném důsledku vychází děj a humor filmu především z postav, a já myslím, že se člověk může u našeho snímku skvěle pobavit. Dosud nejhezčí kompliment přišel od mého kolegy, který po pěti minutách filmu řekl: „Úplně jsem zapomněl, že jsem na animáku.“ Zjevně nám náš plán vyšel.

V čem spočívají pro režiséra nejvýraznější rozdíly mezi hraným a animovaným filmem?
Největším rozdílem je to, že práce režiséra animovaného filmu je velmi osamělá! Nejste se štábem a herci ve studiu nebo někde venku na natáčení a nezkoušíte a netočíte. Místo toho sedíte nejprve s velkou skupinou počítačových specialistů a vysvětlujete jim, co byste chtěli mít. Všichni do jednoho jsou velmi nadanými umělci, například dokáží hýbat k oblečením a vlasy. V průběhu tvorby se už nemůžete vracet k základu a říkat: potřebuji ještě jednu židli. To musí být nejprve všechno nakresleno, pak načteno do počítače a následně upraveno. Je to velmi komplexní záležitost. Po jednom roce máte konečně v počítači virtuální scénu. Nyní můžete doplnit postavy a rozpohybovat je a utvářet tak děj. Určíte si pohyby kamery a ohniskové vzdálenosti. Je to velmi náročný proces a zhruba po roce a půl jsem si pomyslel: To nikdy nedoděláme! Naštěstí to pak šlo rychle. Přišli lidé, kteří vytvořili kostýmy a účesy, a také kameraman, který dokázal udělat z osvětlení výrazný prvek filmu… – to všechno dohromady trvalo tři roky. A z toho také vyplývá druhý rozdíl: Jako režisér potřebujete stále hodně trpělivosti. Ale u animovaného filmu mnohonásobně víc, než u hraného!

Jak jste na tom s trpělivostí vy? U hraného filmu vidí člověk ukázku z natáčecího dne většinou už druhý den…
Ještě víc! U hraného filmu víte na konci natáčecího dne, jaký obraz máte a můžete si v noci v posteli promyslet, jak ho sestříháte. A když se nezdaří nějaké nastavení, můžete to stále v krátké době opravit. Tady čekáte téměř dva roky, než můžete vidět film v nějakém prvotním tvaru. V tu chvíli je ale už 80 % vašeho rozpočtu v tahu, a pak je skutečně problém, když ten obraz nevypadá tak, jak jste si ho představovali. Adekvátně tomu jsem přirozeně šťastný, že se film Sissi a Yetti stal takovým, jakým je.

A ještě jedna zmínka o rozpočtu: Jak často musel producent Bully vymlouvat režisérovi a scénáristovi Bullymu nějakou pěknou scénu, protože byla jednoduše drahá?
Vlastně to nebylo moc často. Ne snad, že bychom neměli žádné krásné drahé nápady. Ale proto, že jsme už předem měli jasno, kolik postav si můžeme „dovolit“ a co smějí, nebo také nesmějí. Například nesmějí sahat do tašek, protože tento animační detail je příliš nákladný a pracný. Také si nesmějí trhat vlasy nebo se česat, taková postava se srstí, jako je náš Yetti, je příšerně nákladná.... – také z toho důvodu tam není příliš mnoho malých věcí. Pro jejich přemísťování potřebujete velkou kapacitu počítače, kterou mají snad jen v NASA. Přesto se stává, že animátorům představíte nápad, který vám připadá bláznivě komický. A pak vidíte akorát skupinu lidí, kteří kroutí hlavou. V takové chvíli můžete jen rychle říci: Dobře, uděláme to jinak.

Naskytla se uprostřed toho všeho někdy chvíle, kdy jste měl pocit, že máte práce až nad hlavu?
Ne, nic takového se mi nestalo. Bylo to spíše vzrušující a napínavé. Dokázal jsem sám sebe skvěle motivovat, když jsem přišel s něčím novým. Například když byly konečně hotové storyboardy a tím byl udělán první velký krok. Nebo když byl po půl roce hotový design a hlasy postav a přede mnou stály hotové makety.

A teď z jiného konce: Film měl původně název „Kulička“. Mělo to nějaký význam?
Ne, vždy si dávám krycí jména pro film. Navíc lidé netuší, na čem právě pracuji. Krycí jméno pro Manitouovu botu byl Kopec, (T)Raumschiff Surprise měl původně název Kruh a nyní Kulička… - postupně si vyčerpávám krycí názvy. Možná další pojmenuji Bedna na chleba, to je vážně pěkná přezdívka. Vzhledem ke dvěma slovům v názvu se bude v branži spekulovat o tom, že pracuji na dvou věcech zároveň.

Ve starých filmech byl vždy první polibek něžný a ostýchavý, zahalený přítmím. V Sissi a Yetti jdou ale císaři přímo na věc…
Do filmu jsem zabudoval několik scén s polibkem, což k velkému kinu patří. Také jsem při tom myslel na docela velký filmový polibek, něco jako v Titaniku. Měli jsme pro to několik velmi krásných scén – a u nich by také lidé měli pochopil, proč jsem Sissi nehrál já sám. Sissi dělá v tomto filmu věci, které bych já nikdy nedokázal. A i kdyby ano, vypadalo by to nevhodně!

To podněcuje zvědavost. Co tím přesně myslíte?
Nic nepochopitelného! Přemýšlel jsem o těch šatech, které zdůrazňují postavu a ve kterých bude vidět všechno. Na vysokých podpatcích jsem také nemohl chodit. Takže se ve filmu budu muset nechat dublovat… pravděpodobně Rickem.

Jsou staré filmy o Sissi pro vás velkým kinem nebo velkou zbytečností?
Podle mne jsou skutečně velkým kinem! Dnes jsou často vnímány jako zbytečnost, ale to je naprosto nesprávné. Protože už jen samotná výprava filmů byla velmi nákladná. Pokud byste chtěl v dnešní době s dnešními znalostmi produkovat film, stěží byste ho ufinancoval. Tenkrát měli hodně komparsu a nespočet lokací, všechno je ve filmu tak pestré, ohromné a velkolepé. Oni byli plným právem úspěšní a podle mne vytvořili jednu z největších kinoudálostí.

Ptali jsme se již ostatních účastníků projektu, ale teď se chceme zeptat vás: Je lehké nebo těžké s vámi pracovat? Jste spíše režisér-liberál nebo přísná autorita?
Je těžké sám sebe posuzovat. Co můžu říct: Mám rád při práci zábavu a je jedno, jestli se jedná o hraný nebo animovaný film. A stále doufám, že je to nakažlivé i pro ostatní. Hlupákům se musí pořád říkat, jak se má co udělat. Člověk se nedostane dál, když se někdo stále ptá: „Hele, je to v pořádku, když přejdu přes záběr zprava doleva?“ Když pak už pomalu končí den, člověk jen řekne: „Mohl byste, prosím, jít zprava doleva trochu rychleji!“ Ale to není diktátorství. U hraného filmu to mám pořád, abych dosáhl toho, že zbude ještě čas na improvizaci. U animovaného filmu máte to štěstí, že během těch dvou let můžete stále něco vylepšovat. Přinejhorším řešíte detaily typu, jak vysoko dokáže člověk zdvihnout obočí nebo jak rychle se pohybuje postava po obraze.

Sissi a Yetti je třetí film s postavami z Bullyparade. Hodláte je obsadit ještě do hranému filmu, nebo je tento animák pro vás něco jako závěr jedné kapitoly?
Pro mne je tento film optimálním závěrem fáze Bullyparade. Bullyparade se dostala do vysílání poprvé roku 1997 a nyní máme rok 2007. Od té doby uplynulo deset let a my jsme uvedli do kina tři filmy. Jedno desetiletí, jedna trilogie… – jak jsme začali se Sissi, těšil jsem, že budu mít brzy vlastní trilogii v regálech s DVD! Až budu starý, budu se moct na ně dívat. A o to přeci jde: Člověk by měl být alespoň trochu hrdý na to, co dělá.

Dlouhý popis
Délka: 85 min

125 hlasů