Sirotčinec

Rozhovor s režisérem (Juan Antonio Bayona)

Proč žánrový film?

Rozsah možností, které scénář Sirotčince skýtal, mne k tomu donutil. Projekt musí být atraktivní více než žánr, ke kterému patří. Jednou někdo řekl, že fantastický film je skvělou školou, která umožňuje manipulaci místa a času, jak si jen přejeme, nebo použití určitých pohybů kamery s okamžitým efektem. Jako nováčkovi na poli režie vám to dává určitý pocit jistoty. Ale síla filmu vždy překračuje záležitost žánru: podlinková témata, kvalitní hraní, hloubka toho, co je řečeno…

Měl by být první film manifestem estetiky?

Jakýkoliv film by měl být manifestem režiséra v době natáčení. Nicméně si nejsem jistý, kam má kariéra směřuje. To je něco, co je pro mne nemožné naplánovat racionálním způsobem. Já věřím, že by si profese režiséra měla udržel fyzickou a emocionální energii.

Jak jste se Sergiem Sánchezem dali dohromady scénář?

Mojí první otázkou bylo: Proč se Laura vrací zpět do domu, kde vyrůstala? Tato otázka byla klíčovou pro všechno ostatní. Pak jsem pochopil, že Sirotčinec je cesta minulostí, příběh návratu, psychologický portrét ženy, která nachází v minulosti útočiště, protože nedokáže čelit současnosti, a které se nakonec podaří uniknout díky své představivosti. Kromě toho bylo naším cílem zachovat určitou nejednoznačnost. Chtěli jsme umožnit, aby se diváci mohli znovu a znovu dívat na film a ocenit jeho reálnou úroveň, aby to viděli spíše jako duchařský příběh než příběh ženy, která ztratila rozum. Právě díky tomu je tento projekt tak úžasný.

Krátké filmy, které jste režíroval, měli silný americký vliv. Řekl byste, že styl Sirotčince je více evropský? Bylo to záměrné rozhodnutí?

Pokud se to objevuje v mých krátkých filmech nebo v Sirotčinci, je to záměrný střet reality světa takového, jaký je, s realitou, kterou bych osobně nazval Hollywoodskou. Shledávám určité potěšení v tom, když uvažuji o sobě jako o jednom z protagonistů tohoto konfliktu, jako kdybych neustále bojoval proti hollywoodskému stylu a váze filmů, které jsou mými odkazy. Klíč leží ve způsobu, jak začleníte tyto odkazy do příběhu. Například Carlos, Lauřin manžel, ji obvinil z toho, že si v hlavě vymýšlí film… Nevím, jestli je Sirotčinec více či méně evropský ve svém stylu, ale představuje mezinárodní snahu nepřipomínat žánrové filmy dneška. Spíše připomíná filmy, které jsem sledoval jako dítě. Svým způsobem je Sirotčinec mým návratem k těmto filmům.

Diskutoval jste s Guillermem del Toroem, producentem filmu, vliv filmů jako Suspiria (r. Dario Argento), La Residencia (r. Narciso Ibáñez Serrador), Duch úlu (r. Víctor Erice), Les Disparus de Saint-Agil (r. Christian –Jaque), The Innocents (r. Jack Clayton) nebo Princ bez království (r. Guillermo del Toro)?

Abych řekl pravdu, ne tak úplně. Byli jsme si vědomi těchto odkazů, ale nepřikládali jsme jim příliš velký význam. Více jsme se zaměřili na příběh a způsob, jak Laura ztratí vše, až jí zůstanou jen její vlastní představy. V tomto ohledu tu bylo výrazné propojení s Guillermovým Faunovým labyrintem, kde jsme věděli, že jsme na stejné stránce. S mým teamem jsme nicméně během příprav zmínili několik titulů, které jste uvedl. Je tam několik scén, kde je barva pojata tak, jak to dělával Argento. Kameramanovi jsem ukázal La Residencia a The Innocents, takže mohl být ovlivněn rozsahem ohniska těchto dvou filmů. Ale dvě hlavní předlohy, které jsme sledovali, po formální i vypravěčské stránce, byly Nájemník od Romana Polanskiho a Blízká setkání třetího druhu Stevena Spielberga. Laura absolvuje podobnou cestou, jako Richard Dreyfuss z Blízkých setkání. A já obdivuji způsob, jakým Polanski vnáší pocit absurdity do každodenních detailů, a jeho způsob využívání prostoru, ohniska a jeho vizuální vyprávění.

A je pro vás obtížné zanechat své dětství za sebou?

Střet světů dospělých a dětí byl již námětem v mých krátkých filmech. Truffaut řekl, že každému je dovoleno hovořit o dětství s určitou znalostí. To také platí o mladých režisérech mojí generace, kteří jsou často obviňování, že nemají co říci.

Jako režisér se více ztotožňujete s dítětem nebo s matkou?

S oběma. Matčina cesta ji přivádí zpět do dětství. Během první půl hodiny je Simón jediný, který si hraje s neviditelnými přáteli. Ale na konci filmu je Laura ta, která zajistí kontakt. Můžeme ji také vidět oblečenou jako malou školačku. Simónovu postavu jsem naplnil prvky z mého vlastního dětství a Belén mi pomohla dodat její roli hloubku. Ona si prošla mateřstvím, já ne. Má v sobě tu potřebnou znalost k osvojení tragédie své postavy.

Jak jste pojal spiritualistickou scénu s Geraldine Chaplinovu?

Bylo velkou výzvou natočit tuto scénu, aniž bychom narušili nejednoznačnost, o které jsem mluvil. Tato duchařská seance byla klíčovou scénou filmu. Mělo to být velkolepé, ale bez použití speciální efektů. Ta scéna zcela funguje díky práci s detailem a zvuku.

Simón je adoptované dítě. Jak toto souvisí s tématy filmu?

Díky tomuto faktu jsou otázky mateřství a zodpovědnosti ještě více pronikavějšími. A také to lépe umožňuje pochopit, co se děje se vztahem Laury a Carlose a jejich potřebu pomoci jiným dětem s problémy. To vše bez toho, aniž bychom zapomněli na zřetelnou paralelu mezi Laurou a Wendy z Petra Pana. Wendy by ráda byla matkou opuštěných dětí a strávila svůj život u jejich postelí a četla jim příběhy před spaním…

Všude ve filmu jsou tělesné znetvoření, handicap a nemoc. Proč?

Fantastické kino je záležitostí přestupku zákona. Předpokládá se, že nás zavede tam, kam se bojíme vstoupit. Ukazuje nám prvky sama sebe, které jsou pro nás znepokojující. Tělesné znetvoření, handicap a nemoc ohrožují naši stabilitu. Tato rovnováha musí být narušena a obrácena. A pak jsme skutečně vyděšeni. Co je horší: realita, nebo svět vytvořený v představách Laury? Navíc nemoc nás nutí přemýšlet o smrti. To je něco, čemu se musí Laura naučit čelit.

Čím si vysvětlujete úspěch španělských a asijských žánrových filmů, které jsou na opačné straně spektra než americké filmy, které jsou často krvavé a plné speciálních efektů?

V Hollywoodu je umělecký režisér stejně důležitý jako samotné herecké hvězdy. Producenti zneužívají speciální efekty, zvuk a hudbu k tomu, aby zhypnotizovali diváky. Toto je jejich způsob, jak zamaskovat nedostatek dobrých scénářů. To není chyba diváků. Filmy jako Šestý smysl, Záhada Blair Witch a Ti druzí prokázali svůj komerční potenciál bez toho, aniž by museli sahat po těžkém kalibru speciálních efektů. Televize nemá ani trochu ostychu, pokud jde o násilí. Honičky v autech a kosmetická chirurgie jsou často ukazovány v přímém přenosu. Je nevyhnutelné, že filmy mají stejnou tendenci.

Máte pocit, že patříte k „nové španělské vlně“ filmařů?

Ve Španělsku začínáme být schopni soutěžit s mezinárodními filmy. A není to jen otázkou techniky. Studoval jsem na filmové škole, kterou starší španělští režiséři nemohli navštěvovat, protože žádné takové školy dříve nebyly. Sirotčinec není mým prvním celovečerním filmem. Je to ale první celovečerní film pro scénáristu, kameramana, střihače, hudebního skladatele… nevím, jestli patříme k nové vlně, ale jsem přesvědčen, že bychom tu nebyli bez těch, kteří tu byli před námi.

Rozhovor s producentem (Guillermo del Toro)

Před Sirotčincem jste produkoval již jiné filmy. Ale toto je první film, který jste se rozhodl prezentovat, je to tak?

První a jediný. Myslím, že produkce je jako randění, ale prezentování je jako manželství. Když prezentujete film, skutečně v něj věříte a slova ‚Dovolte mi, abych vám představil tento film‘ myslíte skutečně upřímně. Přečetl jsem si ten scénář a když jsme se setkali a hovořili o výběru herců, řekl jsem Juanu Antoniovi: „Chci do toho jít a prezentovat to, protože si skutečně myslím, že to bude velkolepé.“ Od samého začátku jsem se cítil jistý tímto projektem.

Můžete říci něco o tématech Sirotčince a rezonanci, který pro vás mají? Určitě je tam nějaké propojení s mnoha vašimi filmy, v otázkách dětství, ztráty a nadpřirozena…

Představa vnitřní reality tak silné, že ovlivní tu vnější, je doslova stejná jako ve Faunově labyrintu. A představa dětství plného bolesti a ztráty a nemoci a všech těchto věcí je něco, k čemu se často vracím. Ale to, proč mě Sirotčinec tak silně zaujal, je fakt, že všechna tato témata byla ve službách citů. Myslím, že to je jedna z věcí, kterou s Juanem Antoniem sdílím, neuvěřitelná záliba v používání gotických témat k prozkoumání velmi jednoduchých lidských emocí. Sirotčinec má v sobě prvek, který je v mnoha ohledech pohádkovým; v mnoha ohledech to je Petr Pan; v mnoha ohledech to je dětské vyprávění, které jde ruku v ruce s hororovou nádherou a hororovým citem.

Jednou z věcí, která je tak poutavá, je Lauřina prezentace ve filmu; vidíme ji jako dospělou a také jako dítě, kterým byla, když cestuje zpět do onoho světa se Simónem.

Myslím, že jedním z efektů této postavy bylo ukázat, že má v zásadě určitou vinu pozůstalého. Laura se vrací do sirotčince, do kterého patří. To je zkušenost, kterou její kamarádi z dětství většinou nezažili. Vrací se do svého světa a k věcem, o kterých cítí, že je musí dělat, aby byl její život v rovnováze, a ospravedlňuje svoji vinu, kterou má. To jsem na této postavě skutečně miloval; skutečně se mi líbí její úsilí bez ohledu na manžela, bez ohledu na společnost, bez ohledu na vnímání jejího duševního zdraví nebo racionality. Postava, která je tak zanícená pro věc je cestou, kterou se rád vydám.

Jak byste popsal svou každodenní roli producenta? V čem se to liší od jiných projektů, které jste produkoval?

Vždycky se zapojím stejným způsobem, což je zaprvé otázka: Líbí se mi ten scénář? Ano. Zadruhé: Věřím režisérovi? Ano. A pak se snažím dát dohromady finance a vytvořit režisérovi takové podmínky, aby byl šťastný. A pak aplikuji lekci, kterou mne naučil Pedro Almodóvar, když se mnou koprodukoval Prince bez království. On řekl: „Nejlepší producent je ten, který tu není, když ho nepotřebuješ, ale je tu vždy, když ho potřebuješ.“ Takže se snažím nepřekážet, když mne Juan Antonio nepotřebuje. Sleduji jeho každodenní práci, poskytuji své komentáře ke scénáři, což jsem dělal u tohoto filmu. Ale jakmile film roste a já nevidím žádný problém, držím se stranou. A pak jsem přišel, abych řekl svůj názor na závěr natáčení a stříhání filmu.

Ale opět musím říci, že jsem byl zaujat a ohromen tím, jak perfektní film vzešel z rukou Juana Antonia. Vůbec to nevypadá jako ‚první‘ film.

Sirotčinec není jen premiérou pro Bayonu a Sácheze, ale také pro mnoho jejich spolupracovníků. Můžete říci, co to pro vás znamenalo a zda to ve vás vyvolalo nějaké vzpomínky na vaše vlastní začátky u filmu?

Já můžu jen říci, že bych si byl přál, aby byl můj první film tak dobrý, jako je tento! Nemyslím si, že je. Je pro mne privilegiem být součástí tohoto projektu. Ale byla to úplně jiná zkušenost než u mého prvního filmu. Finance, počet natáčecích dní, úroveň znalostí ve stavbě a úpravě designu – toto byla mnohem bohatší a cennější zkušenost, než jsem měl při mém prvním filmu.

Na place panovalo všeobecné nadšení a kamarádství. Chápu, proč Bayona spolupracoval s řadou těchto lidí na svých krátkých filmech, je to tak?

Ano. Většinou uděláte to, že debutujícího režiséra obklopíte zkušeným štábem, lidmi, kteří již natočili několik celovečerních filmů. A v tomto případě byl Juan Antonio neoblomný a chtěl mít hlavní posty ve štábu obsazeny nováčky. Takže jsme ho obklopili lidmi, kteří s ním spolupracovali na krátkých filmech, videoklipech nebo na reklamách. Ale pro mnoho lidí – kameramana, střihače, atd. – to byl první celovečerní film. A myslím, že Juan Antonio si zvolil dobře, protože díky tomu získal celý proces na svěžesti. Oni přistupovali k filmu se stejnou svobodou jako u krátkých filmů.

Můžete nám něco říci o přednostech, které Bayonu odlišují od ostatních filmařů a které mají za následek jeho citlivost?

Myslím, že Juan Antonio je skutečně vzácnou kombinací. On má neuvěřitelný americký smysl pro vyprávění příběhu; obdivuje lidi jako jsou Zemeckis, Spielberg apod. Ale bez pochyby je chlápkem, který má evropskou citlivost přehodnotit vypravěčský drive. Toto je velmi vzácné spojení a já jsem, upřímně řečeno, ještě nepotkal filmaře, který by byl tak naprosto jedinečný, dobře připravený a vyspělý, ke všemu tak mladý a na samém začátku své kariéry, jako je Bayona. Myslím, že ten chlápek je hříčkou přírody!

Dlouhý popis
Motto: Nechtěj vidět, abys uvěřil, věř, abys uviděl.
Délka: 105 min
Země: Španělsko, Mexiko , 2007

561 hlasů