Prokletá Argentina

Výběr herců

Dvanáct let po tom, kdy autor a režisér Christopher Hampton četl knihu „Imagining Argentina“, se jeho zapálení pro tento projekt konečně vyplatilo: „Tu knihu jsem četl v letadle, a její příběh mi uvíznul v paměti. Nemohl jsem se ho zbavit, je to námět, který je stále stejně aktuální, tak jako holokaust. Je velmi důležité na tyto věci nezapomenout, nezamést je pod koberec.“ V roce 2000 se podařilo získat finanční zázemí. Když si producent Michael Peyser přečetl scénář, řekl: „Pokud pro ten film dokážete získat Antonia Banderase, jdu do toho.“ Trvalo však více než rok, než se scénář dostal až do Banderasových rukou. Jeho agentka Diane Sillan Isaacsová říká: „Ten námět se mi dostal do rukou už asi před pěti lety, v jiné podobě, ale nepřišlo to ve vhodnou dobu. A před rokem se objevil znovu. Viděla jsem v tom skvělou příležitost pro Antonia a Emmu Thompsonovou. Christopher je můj dobrý přítel, a tak jsme se do toho vrhli.“

Scénář se dostal do rukou Antonio Banderase v pátek a v pondělí hned volal, že to chce dělat. Říká: „Je to silný lidský i politicky významný příběh a zároveň thriller s napínavým pozadím. Když přijmete takovou roli, jakou je Carlos, v jistém smyslu reprezentujete společnost, která před 30ti lety velmi trpěla pod terorem šílené, zločinné a nezodpovědné vlády.“

Když do projektu vstoupil Banderas, věci se začaly hýbat rychleji, a výsledkem byl nakonec film v španělsko-anglické koprodukci. To vyžadovalo také zastoupení anglických herců a do jedné z hlavních rolí si režisér Hampton vybral Emmu Thompsonovou, která si dala pár let pauzu od hraní kvůli péči o svoji malou dcerku. Antonio Banderas říká: „Práce s Emmou byla úžasným zážitkem, je to jedna z nejlepších hereček, se kterými jsem pracoval. Je oddaná svojí práci a vnesla do filmu neuvěřitelnou energii. Jsem velmi vděčný, že jsem s ní mohl pracovat, je to jeden z nejlepších zážitků mé kariéry.“

Emma Thompsonová říká o filmu: „Je to strhující film, který se odehrává na více úrovních. Je v něm úroveň reality, úroveň představivosti a také úroveň snů a nadpřirozena. Pro lidi, kteří to skutečně prožili, může být složité to přijmout, proto si ty události nemůžete jakýmkoliv způsobem vymyslet a trivializovat. Zároveň se však nemůžete odvrátit od takového příběhy, i když lidé o něm už možná nechtějí přemýšlet.“

V roli Silvia, Carlosova divadelního kolegy, se představí zkušený herec a hudebník Rubén Blades. Režisér Hampton o něm říká: „Rubéna obdivuji už dlouhý čas jako herce, hudebníka i politického aktivistu. Nabídli jsme mu scénář a on ho přijal. Při samotném natáčení často improvizoval, což je součást jeho herecké metody.“ Sám Rubén Blades říká: „Mnoho věcí ve scénáři mi je velmi blízkých, a myslím, že je to příběh, který je třeba vyprávět. Je třeba nadále hovořit o těch strašných událostech a doufat, že budoucí generace nezopakují stejné chyby, které k nim vedly. Je to upřímný příběh a cítil jsem, že je zpracovaný s citem a úctou k lidem i samotnému tématu.“

Roli Esmeraldy, Carlosovy přítelkyně a opory, ztvárnila Maria Canalsová. „Byl to krásný a skvěle napsaný scénář,“ říká, „nemohla jsem se dočkat, co se stane na další straně. Navíc mezi mojí postavou a Antoniem je náznak romantické přitažlivosti, což mě samozřejmě lákalo.“

Mexický herec Kuno Becker si zahrál důležitou zápornou postavu Gustava Santose, Anděla smrti. Tento mladý poručík pronikal do opozičních skupin a pak se účastnil na únosech, mučení a zabíjení tisíců lidí. Režisér Hampton o něm říká: „Chtěl jsem, aby zlo mělo v tomto filmu konkrétní tvář a působilo reálně. Kuno na svojí postavě tvrdě pracoval, aby z něj neudělal jakéhosi padoucha ‚podle šablony‘. Měl jsem pocit, že to zvládne, a dokázal to.“

Příběh dvou zemí

Natáčení filmu je samo o sobě velmi komplexní a náročný proces. Nízký rozpočet, krátká doba a navíc nutnost natáčet na dvou kontinentech najednou – to učinilo natáčení skutečnou produkční a logistickou výzvu. Film se natáčel v Argentině a Španělsku. Režisér Hampton říká: „Zvažovali jsme možnost natáčet všechno ve Španělsku kvůli špatné politické a finanční situaci v Argentině, ale já jsem prosazoval práci přímo na skutečných místech, hlavně kvůli exteriérům a atmosféře. Bylo zajímavé natáčet v podstatě anglicky mluvený příběh z prostředí Latinské Ameriky ve dvou hispánských zemích, a potom ho opět střihat v Anglii.“ Film navíc vznikal nejen na dvou místech, ale jeho příběh se odehrával ve dvou rovinách – reálné a snové, což představovalo výzvu také pro vedoucí výroby a kameramana. Kameraman Guillermo Navarro říká: „Museli jsme zvládnout natáčení na dvou kontinentech, ve dvou ročních obdobích a s dvěma štáby. Vyžadovalo to disciplínu a přehled o tom, kterou část skládačky právě děláme. Nejtěžší však bylo uvědomit si, že pracujeme s velmi, velmi těžkým a srdceryvným námětem. Cítili jsme všichni velkou zodpovědnost, chtěli jsme ho zachytit pravdivě, citlivě a zajímavě. Musel jsem hledat obrazy, které by umožnili rozehrát drama, vytvořili věrné prostředí a potřebnou atmosféru, v které by postavy mohly hrát. V příběhu jde o hrozné věci: únosy, mučení, vraždy, rozdělené rodiny a tragédie. To všechno tam muselo být zobrazeno a museli jsme také najít způsob, jak zachytit různé pohledy na realitu, protože hlavní hrdina má záhadné vize. Někdy jsme nechali scénu v podobě drsné reality, aby divák cítil, že se to skutečně odehrává, ale potom zjistí, že to byla jen jeho fantazie. Právě představivost hlavního hrdiny se stává jádrem celého filmu, protože právě skrz jeho mysl a pohled sledujeme celý příběh“.

Vedoucí výroby Bárbara Pérez Solerová říká: „Nejdůležitější bylo uvědomit si, že pracujeme s dvěma úrovněmi filmu, realitou a fantazií. Nejtěžší bylo sladit obě země, V jedné jsme produkovali a v druhé filmovali, ale všechno muselo vypadat stejně. Lidé v argentinském štábu však byli úžasní a hodně nám pomohli získat dokumenty o té době, jejím vzhledu, barvách a celkové atmosféře. Poslouchat skutečné příběhy lidí, kteří zažili mnohé tragédie, bylo velmi těžké.“

O natáčení říká režisér Hampton: „Měli jsme 5 týdnů uprostřed zimy, v Argentině, abychom natočili všechny exteriéry. Lidé v argentinském štábu však byli fantastičtí, byli nadšení našim filmem a dali do toho všechno. Nejdůležitějšími místy byly prezidentský palác La Casa Rosada a La plaza de Mayo, hlavní náměstí v Buenos Aires, na kterém matky zmizelých lidí každý den chodili do kruhu s fotkami svých milovaných, to je rituál, který se opakuje každý čtvrtek. V těchto scénách vystupují skutečné matky a babičky zmizelých lidí, což filmu dodalo hluboký pocit reality. Naštěstí je v Argentině v současnosti už vláda, která s námi byla ochotná spolupracovat a umožnila nám pracovat na těchto místech. Mohli jsme celé dva dny natáčet přímo v prezidentském paláci a na víkend kvůli našemu natáčení uzavřeli hlavní náměstí. Velmi nám to pomohlo.“

Když se začalo natáčet v Argentině, dostavilo se na konkurz 10 000 komparzistů. Na karnevalovou scénu potřeboval štáb 500 lidí, přišlo dvakrát tolik. Hampton říká: „S komparsisty jsme se dohodli demokraticky, snížili jsme honorář, ale využili jsme všechny. Zajímavé bylo to, že po skončení natáčení potřebné scény lidé zůstali spolu a bavili se dál do noci.“

V Argentině se Emmě Thompsonové stala nehoda. Říká: „Při natáčení Ceciliina útěku jsem spadla na rozsypané sklo a pořezala si ruce. Museli mě odvést do nemocnice a všichni si říkali, ‚bože, teď nebudeme moci film včas dokončit‘, a volali pojišťovnu. Vyfotili moje poraněné ruce a pamatuji si, jak jsem ležela na lůžku a byla ráda, že umím španělsky. Povídala jsem si s doktorem o první světové válce a vynálezu chloroformu. Byli jsme už v třetím týdnu natáčení, kdy jsme seděli v malém baru a popíjeli, a nikdo si mě nějak zvlášť nevšímal, ale moje krev mě s nimi jaksi pojila. Měla jsem pocit, že mám právo tam být, cítit bolest a prolít svoji krev v Argentině. To pro mne znamenalo, že jsem se cítila být méně vinná za to, že hraji argentinskou ženu. Dala jsem své srdce a duši, a doslova svojí krev, pot a slzy této zemi. Byl to pro mne skutečně silný zážitek“.

Po pěti týdnech natáčení se filmařský štáb přesunul do Španělska na další tři týdny natáčení interiérových scén. Protože šlo o britsko-španělskou koprodukci, bylo zapotřebí získat povolení od vlády, ale všechno vyšlo podle plánu. Režisér Hampton uvádí: „Produkční tým ve Španělsku byl úžasný, udělali pro nás několik malých zázraků bez ohledu na to, jaký jsme měli malý rozpočet a napjatý časový harmonogram. Jsem však velmi rád, že se celý projekt nakonec zrealizoval a doufám, že v samotném filmu divák najde všechny naše pocity, které jsme při jeho tvorbě cítili a do něho dali. Myslím si, že je to velmi důležitý film o závažných věcech, o smutné části naší historie, a ačkoliv je to film, který má přitáhnout diváky do kina, chci mu také dát něco, co v něm zůstane. Vědomí o tom, co se stalo, a poučení, aby se to více nestalo. Pak by to všechno mělo smysl.“

ŘEKLI O FILMU (diváci)

Krutá realita
„Vyrůstal jsem v Argentině; pracoval jsem v Buenos Aires v kavárně dokud jsem nezískal bakalářský titul v oboru námořní architektura. Může to znít divně, ale můj děda zmizel v 70. letech a nikdy se nevrátil. Možná pro Vás to byl jen film, můžete to hodnotit, jak chcete, nebo mu dát různá přízviska. Ale já jsem během filmu nebyl schopen slova, cítil jsem neskutečnou úzkost, ale donutil jsem se vydržet až do konce a oživit ty vzpomínky. Nemohu najít slov, abych popsal to, jak hluboce mě ten film zasáhnul. Je to už dlouho, co se toto všechno událo, ale ten film většinou zobrazuje staré příběhy, které mi babička vyprávěla, když jsem se jí ptal na dědu.

Je to film, kde je realita mimořádně skvěle vyobrazena a kde část mého já ví, že ‚právo‘ je v této zemi pouze slovem bez jakéhokoliv významu - bylo to předtím a je to i dnes. Nic nezískám tím, že tohle řeknu, ani se necítím lépe, jen jsem myslel, že bych měl říci o vlivu, jaký ten film na mne měl, na normálního kluka, který studuje a pracuje v zemi, kde budoucnost kousek po kousku ztrácí svůj význam.“

Smutná pravda
„Žil jsem v Argentině v letech 1976-82 pod vojenskou diktaturou… členové mojí rodiny a přátelé byli v těchto letech uneseni a zabiti… a tento příběh pravdivě odráží to, v jaké době jsme žili… Není snadné to vidět znovu…“

… „Prokletá Argentina je velmi, velmi zajímavou kombinací drama a thrilleru. Je to snad Antoniův nejlepší film. Film je založen na pravdivých událostech a udrží Vás ve Vašich sedadlech až do samého konce.

Během argentinské vojenské diktatury v letech 1976-1983 zmizelo na 30 tis. lidí bez jakékoliv stopy. V roce 1990 prezident Carlos Menem naprosto ospravedlnil všechny ty, kteří byli za ty vraždy zodpovědni.“

Takovéto filmy si potřebujeme uchovávat v našich srdcích a myslích
„Inspirující, skvělý film, který Vám otevře oči! Můžete vidět Antonia Banderase v jedné z jeho nejlepších rolí. Ten film nás skutečně učí, co je to svoboda…“

Dlouhý popis
Motto: Teror. Strach. Soucit. Láska.
Délka: 107 min
Země: USA, Anglie, Španělsko , 2003

460 hlasů