Příliš dlouhé zásnuby

Film Příliš dlouhé zásnuby je jedním z nejambicióznějších a nejneobyčejnějších projektů současné francouzské kinematografie, jehož realizace zabrala Jean-Pierre Jeunetovi více než deset let. Jeunet četl Japrisotův román poprvé v roce 1991 a od samého začátku byl naprosto pohlcen neobyčejností tohoto milostného příběhu, zejména pak jeho hrdinkou Mathildou, a záhy začal snít o tom, převést román na plátno. “Když jsem ji poprvé otevřel, nedokázal jsem ji odložit, dokud jsem ji nedočetl, “ vzpomíná. “Hned napoprvé se do vás tento milý, silný a originální příběh o dívce, která navzdory všemu odmítá uvěřit zprávě o snoubencově smrti, zakousne. A za druhé jsem v románu objevil spoustu mých vlastních předsudků či zájmů, které se vztahují k první světové válce a Paříži ve 20. letech 20. století. Celou tu epochu prostupuje směs nevinnosti a fantazie, jakkoli se neustále utkává se závažnými dějinnými událostmi.” Jeunetovi se zdála odhodlanost hlavní hrdinky nesmírně zajímavá. Jeunet říká: “Vše vychází z ní. Motto Japrisotovy knihy je z Carrollovy Alenky v Říši divů... Schopnost, která některým umožňuje vidět to, co jiní nevidí – a nebo naopak – nedívat se na to, na co hledí celý svět, mě velmi dojímá. Mathilda je hluboce přesvědčená, že je na správné cestě, ať už o tom ostatní říkají cokoliv. Má pocit, že stojí proti celému světu. A i když i ona občas zaváhá, vždy najde sílu ostatní přesvědčit – a nakonec zvítězit. Tomuto stravujícímu žáru mysli a této svéhlavosti velmi rozumím. Je to velmi podobné zkušenosti někoho, kdo chce natočit film, ale má tu smůlu, že pochází z prostředí, které jej naprosto zbavuje odvahy.”

V té době Jeunet natáčel svůj první film Delikatesy. Když se tento relativně neznámý autor dozvěděl, že studio Warner Bros. vlastní práva na zfilmování, naznal, že svůj sen uskuteční jen stěží, a cele se vrhnul na své “divoce imaginativní” projekty. O deset let později, po celosvětovém úspěchu Amélie, se jeho situace změnila. Jeunet zjistil, že práva stále vlastní Warner Bros. a plánuje filmovou verzi. Jeho touha adaptovat Japrisotovu knihu byla opětována a jeho nadšení ještě vzrostlo, když objevil ideální představitelku Mathildy: Audrey Tautou. “Když jsem poprvé četl knihu, říkal jsem si, kdo by asi mohl hrát Mathildu, ale nikdo mě nenapadl. Když jsem se seznámil s Audrey, svitlo mi, ´Tu máš Mathildu, stojí přímo před tebou. ´” V ten sám večer, kdy byla Amélie horkým želízkem v oscarové výhni (nominována v kategoriích Nejlepší zahraniční film, Nejlepší scénář, Nejlepší kamera, Nejlepší výprava) režisér Jeunet požádal “svou Amélii”, zda by s ním šla do natáčení dalšího filmu. Tehdy mu odpověděla: “Jasně, pokud je to se stejným štábem!” Tato odpověď jej jen utvrdila, že jeho volba byla správná. Jeunet si u studia Warner Bros. vymínil, že film Příliš dlouhé zásnuby natočí ve Francii, ve francouzštině, s francouzskými herci i štábem. Studio souhlasilo. Projekt získal 35% svého finančního krytí od Warner Bros., zbytek je od francouzské produkční společnosti 2003 Productions, kterou Francis Boespflug založil speciálně pro tento film. Tyto dvě společnosti se již spolupodílely na produkci filmů L’ex-femme de ma vie od Josiane Balasko a Le Carton Charlese Nemese. Sen se začal pomalu uskutečňovat...

Scenárista Guillaume Laurant uvádí: “Způsob, jakým nás Japrisotův román vtáhne do sebe, je udivující. Při psaním nám šlo zejména o to, abychom zachytili onu rovnováhu mezi prozářenou milostnou romancí a jejím ďábelským kontextem. Na příběhu Příliš dlouhých zásnub je krásné právě to, že hrdinčina houževnatost, síla vůle a víra překonává všechny hrůzy války.” Na to Jeunet reaguje: “Naším prvním úkolem bylo rozložit komplikovaný ´stroj ´příběhu na součástky, jako když se rozebírá motor, abychom viděli, jak funguje. Zpočátku jsme pracovali společně, abychom se dohodli na tom, co v příběhu musí zůstat a co může padnout pod stůl, pak jsem napsal třicetistránkovou synopsi a na jejím základě napsal Guillaume první verzi scénáře. A poté následovalo hlemýždí posunování tam a zpět, než vznikla finální verze.”

Při adaptování románu museli scenáristé zvážit i to, že vlastně vytváří verzi pro plátno – tudíž kinematografičtější. Jeunet s Laurantem tedy museli najít způsob, jak převést jednotlivé epizody příběhu do filmové podoby. Velmi komplikované to bylo zejména v otázce ryze literárního elementu, který je v románu užíván velmi často – odeslané či přijaté dopisy. “Některé z dopisů jsme zachovali pro vizuální poetizaci, “ říká Jeunet, “mnohé jsme však transformovali do podoby setkání mezi Mathildou a literárním příjemcem dopisu. Využil jsem tak možnosti do příběhu inkorporovat pár mých nápadů. Řekněme, že Mathilda je ve filmu trochu aktivnější a tráví čtením mnohé méně času než v knize.” Další podstatnou změnou oproti knižní předloze bylo, že se scenáristé rozhodli neumístit Mathildu na křeslo pro postižené, ale Mathilda jen kulhá. “V románu čtenář na konci dočista na křeslo zapomene, “podotýká Jeunet, “ale na plátně...by to asi šlo dost těžko.” Scenáristé také používali starých kreseb, dobových zpráv a dokumentů, aby se přiblížili světu, který mohla vídat i Mathilda, vědomě se vyhýbajíce filmům (“Jen nemnoho je dobrých, snad kromě Kubrickových Stezek slávy a Milestoneova Na západní frontě klid, “ říká Jeunet). “Pro Jean Pierra je velmi důležité, aby byl každý detail na svém místě, “ říká Laurant, “takže jsme museli věci řádně probádat, abychom se co nejvíce přiblížili možné realitě.”

“ Zdaleka největší výzvou bylo zbudovat bojové linie a zákopy s ostnatými dráty,” říká vedoucí výroby Jean-Baptiste Bonetto. “Zákopy jsou mnohem méně předvídatelné. Všechno ostatní bylo buď postaveno ve studiu a nebo venku (a s tím už máme dlouhodobé zkušenosti), zákopy však mají svá specifika. Nejprve jsme museli najít ideální místo, kde je postavit. Samozřejmě to nemohlo být na těch samých místech, kde se odehrály reálné boje 1. sv. války – dnes jsou to památníky a hřbitovy. Nešlo to ani v žádné zemědělské oblasti, neboť naše “hraní na válku” by zem na dost dlouho znečistilo. Po dlouhém průzkumu jsme se vybrali širé prostory vojenské základny v Poitiers. “Jean-Pierre potřeboval mezi zákopy vytvořit velmi specifický plac,“ pokračuje Bonnetto, “takže jsem se pokoušel představit, jak by se asi vojáci v takovém terénu pohybovali a kolik tunelů by bylo potřeba. Udělal jsem si několik skic a společně s Jean-Pierrem jsme je pilovali k dokonalosti. Pak jsme si nechali vytvořit sedmimetrový model, na kterém jsme simulovali všechny možné situace a snažili se předvídat všechny technické problémy, které by nás mohly potkat. Natáčet mezi ostnatými dráty je velmi komplexní záležitost. Jsou hluboké, úzké a obvykle plné vody a bahna. Navíc musely vydržet pětitýdenní deště. Nemohli jsme riskovat, že by se na nás zákopy zřítily, takže jsme je museli podřídit obvyklým stavebním standardům.” Stavební tým pracoval po dobu šesti týdnů na ploše 20 hektarů, přičemž vyhloubil a vybavil 200 metrů zákopů. “Každý čtvereční centimetr zákopů byl vymodelován, nabarven, ba téměř vybroušen a vyleštěn. Vyhloubili jsme krátery po granátech, kolem vysázeli nízké keře a na horizont jsme umístili pár desítek stromů. A když bylo natáčení u konce, produkční tým nechal celé území zrekultivovat. Když Jean-Pierre přijel k bojovým liniím a já ho viděl, jak leze nahoru a dolů a evidentně se mu vůbec nechce ven, měl jsem velmi dobrý pocit.” Podobným způsobem Jeunet spolupracoval s Madeleine Fontaine i na kostýmech. “Požadavky Jean-Pierra jsou vždy velmi konkrétní, “ říká Fontaine. “Má dopředu vyjasněno, kterým směrem se ubírat – a naším úkolem je co nejvíce se přiblížit jeho vizi a udělat cokoliv, abychom co nejvíce rozvinuli jeho svět a postavy. Největší výzvou v tomto případě bylo, že produkční požadavky dosahovaly enormních rozměrů a musely být velmi autentické – zvláště kvůli tomu, že z tehdejších módních trendů těžila celá první polovina 20. století.

Amélie byla umístěna v jakémsi bezčasí, byl to spíše alegorický film, tento je umístěn ve zcela konkrétní epoše. Zároveň jsme se však chtěli vyhnout neživotné historické rekonstrukci. Šlo hlavně o atmosféru a její citlivé vyjádření.” Pro velké scény – jako například v Place de l’Opera – musel tým kostymérů vytvořit téměř 400 různých rób. Některé z nich byly originály z Francie, Anglie a Španělska, jiné byly jejich kopie. Fontaineová brzy zjistila, že bude-li chtít vytvořit požadovaných 200 uniforem, bude muset objednat dva a půl kilometru modré látky, z nichž oblečení hlavní postavy zabíralo jen deset metrů. Takové množství látky umožnilo filmařům ukázat jejich postupný rozpad ve válečné vřavě. Fontaineová si také dala velmi záležet na kostýmu hlavní představitelky. “Nevíme přesně, z jakého je sociálního zázemí, každopádně se nacházíme v jakési přechodné epoše, zvláště pro ženy, neboť pojednou odhazují psaná i nepsaná pravidla minulosti, “ říká Fontaineová. “To ve druhém plánu hodně ovlivnilo jejich přístup k vlastnímu tělu a dalo jim jistý smysl lehkost a svobodu. Toto všechno jsme vzali v úvahu, a navíc jsme byli během dvouměsíčních příprav v úzkém kontaktu s Audrey Tautou. Je to velmi citlivý, vnímavý a inteligentní člověk, který se spolupodílí na vašem ´zkoukání´ a projevuje uznání k práci druhých,” říká. “Jean-Pierre byl při šití kostýmů často přítomen, dodává Fontaineová, “vždy když se zastavil u nás v krejčovské dílně, bylo na něm vidět, že chce nasát a objevit, co je v látkách a užitých materiálech. A to mu pomohlo zkonkretizovat jeho představy.” “Laťka byla tentokrát mnohem výše než na jakémkoliv jiném filmu, “ říká Yves Domenjoud, specialista na zvláštní efekty. Zejména v případě scén ze zákopů a bitev, kde bylo třeba skoro půl tuny výbušnin a desítky vývěv, které v deštivých scénách chrlily zkrápěly terén, až byl úplně nasáklý vodou. “Jean-Pierre pochází ze světa animovaného filmu, proto se velmi zajímal o speciální efekty, ať už mechanické a nebo digitální,” pokračuje Domenjoud, “je si velmi vědom toho, jak je na placu potřeba každé ruky. Stejně tak ví, jaký efekt vznikne, když se zkombinují dvě techniky. Myslím, že jeho oddanost filmu se projeví na výsledku. ”

Dlouhý popis
Délka: 133 min
Země: USA, Francie , 2004

370 hlasů