Petr Pan

Představte si svět, jaký jste ještě nikdy neviděli. Svět, ve kterém je každý den novým dobrodružstvím, kde nikdy nevyrostete nebo nezestárnete. Takový je svět Petra Pana – řinčící meče, vratká paluba lodi Jolly Roger, vzrušení z létání… a kouzelná síla skrytého polibku.

Tento příběh o dobrodružství, objevování a snech se těší přízni publika po celém světě již od chvíle, kdy byl před 100 lety poprvé představen jako divadelní hra. Klasická kniha J. M. Barrieho o chlapci, který nikdy nevyrostl a dívce, jejíž rodina jí brání v tom, aby také navždy zůstala dítětem, získala v průběhu doby mnoho různých podob, avšak nikdy nebyla plně převedena na filmové plátno.

„Kniha je úžasná – velmi obsáhlá a plná skvělých postav a nádherných okamžiků. Máte pocit, že J. M. Barrie do ní vložil úplně všechno, co ho kdy napadlo,“ říká P. J. Hogan, který je režisérem i scénáristou nového filmového zpracování. „K tomuto filmu mě přitahoval zejména fakt, že nebyl dosud nikdy natočen. Ano, ve skutečnosti už film o Petru Panovi vznikl, ale nikdy nebyl zfilmován celý příběh. Byla zde spousta skvělých míst, která ještě na stříbrné plátno nikdo nepřevedl.“

Poté, co se stal Hogan režisérem filmu, zcela přepsal předchozí pracovní verzi scénáře Michaela Goldenberga (Kontakt). Jeho důvěrný vztah k literární předloze dal scénáři úplně nový rozměr. „Připadá mi, jako by měl P. J. celý scénář i knihu v nějakém duševním kapesním počítači, který může vždycky vytáhnout,“ říká Olivia Williams, která hraje paní Darlingovou. „Ve filmu snad není ani jedna fráze, která by zároveň nebyla v Barrieho knize. Připadá mi úžasné, jak přirozený a moderní film se podařilo natočit podle 100 let starého příběhu.“

Hoganova dokonalá znalost předlohy a scénáře se ukázala být velmi praktickou také během natáčení. Občas totiž došlo k situacím, kdy se scénu, která fungovala na papíře, nedařilo uspokojivým způsobem zfilmovat. „Když jsme narazili na scénu, kterou se nám nedařilo natočit, P. J. se pokaždé vrátil zpět ke knize,“ říká Jason Isaacs, který se během příprav na dvojroli kapitána Hooka a pana Darlinga také ponořil do Barrieho knih. „Kdyby dnes Barrie žil a měl k dispozici hollywoodské studio, natočil byl přesně takový film jako P. J.“

Roli tety Millicent ušil Hogan na tělo herečce Lynn Redgrave. „Teta Millicent v knižní předloze není, ale do příběhu dokonale zapadá. Je velmi romantická a zábavná.“ „Petr Pan není pouze pohádka o jednom dětském dobrodružství a hrátkách s vílami,“ zdůrazňuje producentka Lucy Fisher. „Přestože je kniha zcela přístupná dětem, má v sobě zároveň velkou hloubku a tajemno. To je podle mě důvodem, proč se jí podařilo udržet přízeň čtenářů i po tolika letech. Právě ty příběhy, ve kterých jsou lidé postaveni tváří v tvář strachu a procházejí hrůznými chvilkami, zůstávají v jejich myslích nejdéle.“

Podle producentky byla úloha Wendy vždycky přinejmenším natolik důležitá jako úloha Petra. „Hra se jmenuje Petr Pan, ale kniha má název Petr Pan a Wendy, protože to jsou ve skutečnosti dva příběhy,“ říká Fisher. „Petr je bezesporu hlavní hvězdou, ale je to právě Wendy, jejímž pohledem celý příběh sledujeme. Spolu s ní vylétáme oknem na noční oblohu a vracíme se zpět.“

Filmaři se shodli na tom, že pokud chtějí, aby měl jejich Petr Pan úspěch, musí Wendyiny výlety do kouzelné země zpracovat věrohodným způsobem. „Od samotného začátku bylo jedním z našich největších cílů vzbudit v publiku dojem, že je Země Nezemě skutečná, že se diváci vydávají do zhmotnělé podoby fantastického světa,“ říká producent Douglas Wick. „Věděli jsme, že se současnou technologií dokážeme ztvárnit tuto zvláštní realitu tak, jak to ještě donedávna nebylo možné.“

„Petr Pan je kluk, kterého nikdo neomezuje a plní se mu každé dětské přání. Může létat, svádět šermířské souboje, zabíjet piráty… jsou to sny, které mají všechny děti, a jemu se vždycky splní,“ říká mladý americký herec Jeremy Sumpter, který je vůbec prvním chlapcem, který kdy Petra Pana ve velkém snímku hrál.

„Petr Pan se často objevuje jako kreslený hrdina a v divadelních hrách je většinou obsazován herečkami,“ vysvětluje režisér Hogan. „V němé filmové verzi jej hrála žena a ve filmu Hook mu bylo 40 let. A nyní se do nejúžasnější role, která kdy byla pro dětského herce stvořena, konečně dostává také kluk. Jeremy je Petr Pan. Je divoký, sebejistý i legrační – a bylo těžké najít mladého herce, který by měl všechny tyto vlastnosti. Hledal jsem dvanáctiletého Errola Flynna, což bylo docela těžké, protože v tomto věku děti ještě často hledají své vlastní já a nemají příliš sebedůvěry. Hledali jsme dlouho. Ale když Jeremy vešel do dveří, věděl jsem, že jsme ho našli.“

Hogan dodržel zažitou tradici a obsadil do role zlotřilého kapitána Hooka i pana Darlinga stejného herce. „Hook je velmi nebezpečný muž. V ostatních adaptacích byl k smíchu, ale Barrie napsal knihu pro děti i dospělé, v jejímž středu stojí hrůzu nahánějící postava. Není žádným překvapením, že tato stvůra, která je ztělesněním těch nejhrůznějších věcí, s nimiž se člověk během svého dětství setká, vypadá podobně jako tatínek Wendy,“ říká Jason Isaacs, který ve filmu dvojroli ztvárnil.

Přestože oba vzbuzují strach, jsou také velmi bojácní. „Pan Darling je zcela ovládán tetou Millicent, která mu říká, co si o něm bude každý myslet a jak jej bude každý soudit,“ vysvětluje Isaacs. „Hook má strach z toho, že se mu nikdy nepodaří naplnit svůj osud. Měl by být vládcem Sedmi moří a vzbuzovat u svých mužů respekt. Ale tento malý chlapec se jej stále odmítá bát.“

Hledání mladé herečky pro roli Wendy se ukázalo být nejtěžším úkolem celého castingu. Z několika stovek dětských adeptek, které přišly na konkurzy ve Spojených státech, Velké Británii a Austrálii, filmaři nakonec vybrali Rachel Hurd-Wood – dívku z britského hrabství Surrey, která nikdy předtím nehrála žádnou filmovou, televizní ani divadelní roli.

Podle Isaacse, který si s Rachel zahrál ve spoustě scén, u ní byla absence hereckých zkušeností výhodou. „Neměla žádné hvězdné portfolio, za které by se mohla skrýt,“ říká herec. „Musela se do role dokonale vžít, jinak by to nedokázala. Právě proto je její výkon tak věrohodný.“

Rachel si během natáčení vyzkoušela spoustu věcí od šermování až po létání, o kterých do té doby ani nesnila. Ke své první herecké zkušenosti měla pouze jedinou výhradu: „Brečet není moc fajn. Nemůžete si ani povídat s přáteli, protože by vás rozptylovali, takže je to dost těžké a únavné. Celý jeden den jsem strávila brečením a druhý den jsem byla tak vysušená, že bych si klidně mohla zlomit ruku a nevytlačila bych ani slzu.“

„J. M. Barrie napsal Petra Pana v době, která je pro mě fascinující,“ říká režisér P. J. Hogan. „Když jsem si začal prohlížet výtvarné umění z tohoto období, velmi jsem si oblíbil jeho romantický styl, zvláště pak co se týče děl Johna Williama Waterhouse a Sira Edwarda Coley Burne-Jonese. Barvy jsou velmi jasné, z lidí jako by vyzařovalo světlo. Říkal jsem si: ‚Tohle jsou malby, na které se díval i J. M. Barrie, takové obrazy vídal na výstavách.‘“

„Když mluvím o tom, že film působí romanticky, nemyslím tím přesný význam tohoto slova,“ pokračuje Hogan. „Jde spíše o to, že všechno je velkolepé, barvy jsou jasnější a teplejší, všechno je velmi bohaté.“

Aby dokázal dát filmu vizuální tón, který si představoval, sestavil Hogan tým předních grafických umělců. Ještě předtím však položil základy vizuálního pojetí vypracováním knihy obrazů, kterými názorně vyjádřil své představy.

„P. J. má velmi konkrétní představu o tom, jak má být příběh odvyprávěn,“ vysvětluje producent Patrick McCormick. „Jeho referenční kniha se zabývala každým detailem příběhu – londýnskými uličkami, Zemí Nezemí, scénami v oblacích. Všechno, co je v tomto filmu, jsme vytvořili. Nikdy nenastal okamžik, kdy bychom si řekli ‚tohle bychom mohli natočit tam‘ nebo ‚postavit takovou scénu bude hračka.‘ Všechno bylo uměle vytvořeno, aby to dokonale zapadlo do konceptu a celkové nálady filmu.“ Původně filmaři zvažovali, že by snímek natočili ve skutečných exteriérech, tedy v džungli, na palubě lodi, na moři a v ulicích Londýna. Protože se ale značná část příběhu odehrávala v noci a herecké obsazení sestávalo převážně z dětí, jejichž pracovní rozvrh byl omezen striktními zákony na ochranu dětských práv, bylo od tohoto záměru upuštěno. Natáčení bylo nakonec zrealizováno ve studiu Warner Roadshow, které se nachází na Zlatém pobřeží v australském Queenslandu. Jedinou výjimkou byla scéna v londýnských uličkách, které filmaři postavili v exteriéru – zde musel nakonec hlavní štáb přece jen jedno noční natáčení uskutečnit.

Díky Hoganově pečlivé přípravě grafických podkladů se mohl jeho filmový tým pustit do práce bez zbytečného otálení. „Referenční knihu, která byla po dobu natáčení naší biblí, musel P. J. dávat dohromady nejméně rok,“ říká hlavní výtvarník Roger Ford. „Nechal se inspirovat malbami a ilustracemi z knih, které se shodovaly s jeho představami o tom, jak by měl film vypadat. Když nemáte po ruce podobný materiál, často docela dlouho trvá, než pochopíte režisérovu vizi. Nikdy předtím jsem nepracoval s režisérem, který by věnoval přípravě filmu takové úsilí ještě před sestavením štábu.“ „Petr Pan je snem každého výtvarníka,“ pokračuje Ford. „Je to několik filmů v jednom. Londýn v době vlády Edwarda VII, pirátská loď, tropická džungle, starověký hrad s draky, který stojí na vodě – každé z těchto prostředí by mohlo být základem samostatného filmu. Základní myšlenkou bylo začít na úrovni reality a poté neustále zveličovat přirozené věci, aby se dostaly na úroveň magie – najít největší extrémy, které se vyskytují v reálném světě, a posunout je ještě o kousek dál. Ve skutečném lese se nikdy nesetkáte s tak pestrou kombinací rostlin a obyvatelstva jako v tom našem. A nikdy nemáte jistotu, zda se to opravdu stalo nebo to byl pouhý sen.“

Během století, které uplynulo od premiéry Petra Pana na pódiu jednoho z londýnských divadel, došlo k tak výraznému technologickému pokroku, že některé ze současných možností by tehdy zněly jako pouhé sci-fi. Ani před dvaceti lety, kdy Lucy Fisher získala práva k Petru Panovi, by nemohl být natočen film, který by zobrazoval fantastické prvky příběhu tak působivým způsobem, jak si autoři této moderní adaptace představovali.

„Práce na podobném filmu je velmi náročná, protože trikové sekvence se neodehrávají ve zcela fantastické říši,“ říká Scott Farrar ze studia ILM, které si filmaři vybrali pro zpracování digitálních efektů. „Všechno v tomto filmu je založeno na skutečném světě, pouze je to větší, barevnější a více vzrušující. P. J. chtěl, aby byl tento film zpracován v ‚malířském‘ stylu, což jsme považovali za hlavní podnět. Od začátku jsem věděl, že má rád výrazné barvy.“

Farrar a jeho tým kouzelníků z ILM se do práce pustili se záměrem vytvořit svět, ve kterém by se zrcadlily neomezené schopnosti dětské fantazie. „Uvědomili jsme si, že děti si tyto fantastické obrazy budou pamatovat ještě dlouhou dobu, což pro nás bylo velmi motivující,“ říká Farrar.

Farrarovy odborné zkušenost byly velmi důležité u scén se Zvoněnkou. „Nejdříve jsem zastával názor, že Zvoněnka by měla být vzhledem ke komplikovaným scénám s létáním plně digitální postavou,“ vzpomíná Farrar. „I tak jsme ale potřebovali herečku, která by byla její reálnou předlohou.“

„Pak ale P. J. objevil Ludivine Sagnier, která byla naprosto skvělá. Umí pracovat s mimikou a vyjadřovat emoce jako herci v dobách němého filmu. Nakonec tedy Ludivine ve filmu skutečně hraje, zejména pak v detailních záběrech. Pokud ve scéně létá nebo provádí jiné náročné věci, je to její digitální dvojnice. Ve všech ostatních scénách jde ale o skutečnou Ludivine,“ dodává Farrar. V mnoha scénách je Zvoněnka také kombinací digitálního těla a skutečné hlavy herečky.

Dlouhý popis
Motto: Nejslavnější pohádka všech dob.
Délka: 113 min

3614 hlasů