Letopisy Narnie: Princ Kaspian

Tvůrčí a umělecký ředitel Lewisovy nadace, Douglas Gresham (syn Lewisovy ženy, Joy Davidman Gresham, a jejího prvního muže, spisovatele W. L. Greshama) se již přes dvacet let snažil převést Lewisovy knihy na stříbrné plátno. Po velkém úspěchu Lva, čarodějnice a skříně pokračuje Gresham v práci na projektu, který označuje jako „druhou kapitolu celoživotního snu.“

„Když film Lev, čarodějnice a skříň zaútočil v roce 2005 na filmová plátna, sledoval jsem, jak se moje sny mění v realitu,“ poznamenává Gresham. „Vždycky jsem doufal, že půjde o působivý film, který potěší diváky po celém světě, ale jeho skutečný úspěch mne tak trochu ohromil.“

Producent Mark Johnson věří, že druhý díl v mnoha ohledech ten první překonává. „Jde o velkolepější film než Lev, čarodějnice a skříň,“ míní. „Před kamerou i za ní se pohybuje větší množství lidí, ale především je působivější pro stránce dramatické. Témata, kterými se zaobíráme v tomto díle, jsou mnohem zásadnější a o něco temnější než v prvním filmu.“

Na rozdíl od prvního filmu, který záměrně začínal velice skromně a postupem času gradoval k finální bitevní sekvenci, je Princ Kaspian velkolepý už na samém začátku a postupem času se vše ještě stupňuje. „Teď už víme, jak ohromující ten svět je,“ říká Adamson, „takže jsme museli začít v tom stylu, v jakém jsme minule skončili, a na tom stavět dál. Točili jsme na mnohem více lokacích. Uvidíme hrady a království, vybudovaná novou lidskou rasou, Telmaríny. Takže jsme museli vymyslet docela nový svět. Tenhle díl je také temnější a drsnější než minulý, částečně i proto, že děti zestárly a příběh je tak dospělejší.“

„V minulém filmu byly některé velice temné momenty,“ dodává. „Aslanova smrt je jedním z nejtemnějších míst filmu. Myslím, že tenhle film má rozhodně potenciál být ještě temnější. Miraz je v zásadě někdo, koho bychom mohli poznat i ve skutečnosti, což dodává jeho postavě i příběhu váhu.“

„Lev, čarodějnice a skříň je velice citlivým příběhem o obětování a odpouštění,“ míní Adamson. „V jistém smyslu je druhý film mnohem osobnější, vypráví o tom, jak se sourozenci vracejí na místa, která milovali, ale ta už neexistují. Klíčové je tu spíše téma dospívání, stárnutí a dobrodružství.“

„Princ Kaspian se od prvního filmu po stránce příběhu zcela odlišuje,“ vysvětluje producent Johnson. „Děti si v rámci možností opět zvykly na to, že z nich jsou znovu britští školáci. Najednou se ocitají zpátky v Narnii, protože je potřeba, aby zemi znovu pomohli.“

„Je to nádherně nostalgický příběh,“ dodává Adamson. „V podstatě se sourozenci vrátili tam, kde si celou dobu přáli být, na místo, kterému patnáct let vládli. Všechno se změnilo. Z Cair Paravel jsou ruiny. Lidé, které znali, byli vyhnáni do lesů. Aslana tisíc let nikdo neviděl. Musejí se s tím vyrovnat, a současně se musejí pokusit obnovit Narnii, kterou si pamatují.“

Tento námět zaujal i scénáristy. „Jde o něco, co sám Lewis příliš nerozebíral,“ upozorňuje scénárista Markus. „Lewis velice důkladně popsal, jaké by pro školáka ze čtyřicátých let bylo, kdyby se stal králem Narnie. Už ale příliš neřešil, jaká by pro krále Narnie byla proměna zpátky ve školáka.“

„Rok, který strávili v Londýně, pro ně musel být přinejmenším podivný,“ dodává spoluscenárista McFeely. „S ohledem na jejich odlišné povahy se každý z Pevensieových se situací vyrovnával po svém. A jejich náhlý návrat do Narnie působí na každého z nich jinak.“
Nejstarší ze čtveřice, jednadvacetiletý William Moseley tvrdí, že očekávání a radost z návratu před kamery odpovídá tomu, co prožíval Petr, kterého hraje, v době od své patnáctileté vlády v Narnii do chvíle, kdy se do ní v tomto novém příběhu vrací. Stejně jako jeho hrdina se pohledný Brit vrátil do školy.

„Natáčení prvního dílu byl úžasný zážitek,“ říká. „Pak jsme o to všechno přišli. I když jsem na situaci nereagoval úplně stejně jako Petr, přesto velice dobře rozumím tomu, jak se cítí. Po návratu je trochu arogantní. Petr odmítá Kaspiana uznat. Neřídí se radami srdce, ale svého ega. Dokonce i když o sobě pochybuje, tak je příliš tvrdohlavý, než aby ustoupil a přiznal, že se pletl. A nakonec za to zaplatí tu nejvyšší cenu.“

V průběhu filmu se podle Moseleyho z Petra stává muž. „Když se vrátí do Narnie, uplynulo tam 1300 let a lidí nevědí, že je král. Vidí prostě jen chlapce. Petr jim musí dokázat, kým je.“
„Když jsme Williama do role Petra obsadili, bylo mu patnáct a nikdy nic takového nedělal,“ vysvětluje Adamson. „Jeho proměna se příliš neliší od té, kterou projde Petr, ze sedmnáctiletého chlapce v mladého muže. Nemyslím, že předtím někdy byl přítomen natáčení filmu. A teď je z něj pohledný a schopný mladík.“

Jeho kolegyně Anna Popplewell k tomu dodává: „Ačkoliv je Williamovi 21, hraje postavu, které je šestnáct nebo sedmnáct. Ale on je teď už dospělý. První zkoušku jsem s ním měla, když mi bylo třináct, a doslova jsme spolu vyrostli. Všichni jsme se trochu změnili.“

Když si přečetla scénář, všimla si okamžitě i změn, kterých doznala její postava, Zuzana. „Zuzana se tentokrát víc zapojuje do akce,“ raduje se herečka. „Hrozně mě bavilo natáčení bojových scén. Bylo báječné zúčastnit se útoku a bitvy a pracovat na kaskadérských kouscích. V prvním filmu jsem k tomu moc příležitostí neměla.“

Pro nejstarší z Pevensieových, Petra a Zuzanu, je tenhle film posledním, ve kterém se objevují. „Jsem šťastná, že jsem to mohla zažít, bylo to skvělé. A ani náhodou ničeho nelituji. Ale současně mě hodně mrzí, že už se k Narnii nevrátím,“ připouští Popplewell.

Z představitelky Lucinky, Georgie Henley, vyrostla pilná a chytrá dvanáctiletá dívka, která dokonce už napsala i dvě povídky. Henley si také všimla změn, kterými její postava prošla. „V minulém filmu jsem byla sladká a roztomilá Lucinka, a tentokrát se chovám trochu iniciativněji, což byla velká zábava,“ říká a dodává, že spoustu času strávila tím, že se učila jezdit na koni a bojovat s dýkou. „Lucinka si také více stojí za tím, v co věří – za Aslanem. Je odvážnější a má vlastní názor na to, co je podle ní správné. Spatří Aslana dříve než její sourozenci, což myslím ukazuje, jaká její víra v něj je.“

Skandarovi Keynesovi, který představuje Edmunda, bylo na začátku natáčení prvního filmu dvanáct. Na konci Prince Kaspiana je mu šestnáct. I přesto, že je o pět let mladší než jeho kolega Moseley, má Keynes dojem, že jeho postava přebírá v tomto filmu roli nejstaršího ze sourozenců.

„Edmund se o Petra pořád stará,“ míní mladý herec. „Pořád mu pomáhá, ale nikdy se za to nedočká uznání, což ho trochu rozčiluje. Dost se to ve filmu opakuje – Edmund zachraňuje Petra. Jedna scéna ve scénáři měla dokonce nadpis 'Edmund všechny zachrání'. Nedovolil jsem, aby to kdokoliv pustil z hlavy. Chodil jsem toho dne po place se scénářem v ruce a opakoval 'Edmund všechny zachrání'. To bylo bezva.“

„Všichni dospěli,“ hodnotí je režisér Adamson jako hrdý otec. „Jedním z hlavních důvodů, proč jsem se pustil i do druhého filmu, bylo to, že jsem mohl zase natáčet s těmihle dětmi. Mají mezi sebou báječný vztah, stala se z nich rodina a nás do ní přibrali.“

Postavy, které bojují o vládu nad velmi pozměněnou Narnií, představují dva hollywoodští nováčci – mladý a charismatický britský divadelní herec Ben Barnes v titulní roli, a zkušený italský herec Sergio Castellitto, který ztělesňuje čiré zlo v podobě krále Miraze.

„Trvalo nám velice dlouho, než jsme Bena nalezli, a zkoušeli jsme spoustu herců,“ říká Johnson. „Potřebovali jsme mladíka, který dokáže zahrát skutečného hrdinu, ale který má v sobě také něco, co odráží věci, které jeho postava ve filmu zažije“

Barnese objevili tvůrci filmu náhodou, zásluhou jeho divadelní role ve hře The History Boys v londýnském West Endu. „Když jsme se s Benem konečně setkali tváří v tvář, zjistili jsme, že je okouzlující, vtipný a odhodlaný. Prostě si nás získal,“ přiznává Adamson. Do práce se Barnes musel vrhnout takřka okamžitě. Během prvních dnů a týdnů natáčení na Novém Zélandu trávil čas kostýmovými zkouškami, tréninkem jízdy na koni, šermu a kaskadérským výcvikem.

Musel také zapadnout do herecké a filmové rodiny, která při natáčení prvního dílu vznikla. Všichni čtyři představitelé Pevensieových se na něj na Zélandu těšili a byli zvědaví, jak si s ním budou rozumět. „Stal se z něj čestný Pevensie,“ vtipkuje Keynes. „A protože mu bylo pětadvacet, tak jsme se všichni chovali trochu dospěleji.“

Než se Kaspian s Pevensieovými setká v Narnii, organizuje mezi Narnijci povstání proti svým vlastním lidem, Telmarínům. „Snaží se mě zabít,“ vysvětluje Barnes. „Zatroubím na kouzelný roh a přivolám do Narnie Pevensieovy. Petr, jakožto nejvyšší z králů, po právu usoudí, že se od něj očekává rozhodování. Každý z nás má odlišné představy o tom, jak bychom měli mého zlého strýce porazit, což vede ke vzniku konfliktu mezi námi.“

„V tomhle díle jsou dospělí mnohem děsivější,“ prohlašuje Moseley. „Bílá čarodějnice byla strašidelná, ale s Mirazem se nedá srovnávat. S oběma jsem bojoval a Miraz mi vyrazil dech. Bylo vážně zajímavé sledovat Sergia, jak se mění v Miraze. Stane se z něj úplně jiný člověk!“

„Sergio je jedním z nejuznávanějších evropských herců současnosti,“ říká producent Johnson o představiteli filmového padoucha. „Jakmile jsme uviděli nahrávku se zkouškou, řekli jsme si, že nás rozhodně velice zajímá.“

„Andrewa Adamsona velice obdivuji, protože se věnuje i psychologickým aspektům herectví a postavy,“ míní Castellitto. „Povídali jsme si o postavě jako o živém člověku. Bavili jsme se o bitvě mezi mládím a stářím. V tomto ohledu rozdíl mezi Mirazem a Kaspianem opravdu vyniká.“

Maskéři Paul Engelen a Kevin Alexander ve spolupráci s Adamsonem navrhli podobu samotných Telmarínů, kteří získali velmi středomořské rysy. Okamžitě bylo také jasné, že by měl Miraz mít vousy. „Zvětšili jsme mu i bradu jako takovou. Má hustší obočí, temné oči, a samozřejmě také nosí svou klasickou náušnici.“ K tomu už bylo třeba dodat jen kostým, působící mírně pirátským dojmem, a dokonalou zbroj a zbraně ze studia Weta, a král Miraz mohl vykročit na plátno.

Také kouzelná narnijská stvoření prošla v rukou Howarda Bergera velkou proměnou. „V Princi Kaspianovi máme podsadité fauny, staré fauny, trpaslice, afro-narnijské kentaury s rodinami. Minotauři jsou teď na straně dobra. Máme tu novou čarodějnici, vlkodlaka a jsou zpátky i satyrové, ale všichni jsou pozměnění a působí víc jako zvířata.“

„Mými oblíbenými postavami jsou trpaslíci,“ prohlašuje Berger. „Máme tu hned dva: Dýnila, kterého hraje Peter Dinklage, a Nikabrika v podání Warwicka Davise. Vymysleli jsme pro jejich proměnu v Narnijce opravdu náročné a působivé věci.“

Dinklage poprvé spatřil náznaky toho, jak by měl Dýnil vypadat, když navštívil Adamsona v Los Angeles. „Seděl jsem tam v místnosti plné počítačů a díval se na obrazovkách na svého digitálního dvojníka,“ vzpomíná herec. „Nikdy jsem nic takového neviděl. Bylo to vlastně hrozně divné, ale nepřipadalo mi, že bych v téhle fázi mohl ještě roli odmítnout.“ Po aplikaci masek je herec změněn k nepoznání, až na jeho charakteristické oči. Každý den strávil v maskérně dvě a půl hodiny.

„Úplně naposledy mi nalepili opravdu hodně dlouhý plnovous a paruku z jačích chlupů,“ vysvětluje Dinklage. „Někde na severu teď pobíhá jak a je mu velká zima. A je mi to líto. Ale protože jsme natáčeli v létě v Praze, tak já jsem zrovna dvakrát nemrzl, spíš naopak.“

Jeho kolega Warwick Davis prožil podobnou proměnu také. Nikabrik je navíc velice zajímavou postavou. Sám herec prohlašuje, že je „v jádru zatrpklý.“ „Howardova maska mi pomohla tu postavu lépe pochopit,“ pokračuje herec. „Pak přijdete na to, jak by měla mluvit. Pak přijde na řadu neuvěřitelně dokonalý kostým se spoustou titěrných detailů, kterých si možná ani nevšimnete. Jako herci vám to všechno hodně pomáhá. V těch šatech jsem žil, pracoval a bojoval. Pak přijdete na scénu a všechno to do sebe zapadne a vy se jako kouzlem ocitnete v Narnii.“

Jiný, a přesto podobný zážitek čekal i na Cornella S. Johna, který ztvárnil afro-narnijského kentaura, který princi Kaspianovi a Pevensieovým pomáhá v boji proti králi Mirazovi. John podstoupil sáhodlouhý proces, na jehož konci ho latexové obličejové doplňky se zelenými přiléhavými kalhotami, které počítačoví kouzelníci nahradili koňskými nohami, proměnily v jedno z nejpůsobivějších stvoření celého filmu.

„Na začátku jsem neměl nejmenší tušení, jak bych měl vypadat,“ vzpomíná John. „Protože kentauři mohou žít stovky let, máte víceméně volnou ruku. Rozhodl jsem se, že je mi 170 pozemských let.“

Pro ztvárnění Aslana bylo opět využito mechanických loutek i obleků, to vše doplněné počítačovými efekty. „Andrew chtěl, aby byl Aslan o 15 procent větší,“ říká Berger. „Dokázali jsme využít digitální scany z prvního filmu a vyrobili odpovídající měrou větší loutku. Nakonec jsme měli v rukou opravdu hodně velkého lva.“

Ze všech stvoření, vystupujících v Princi Kaspianovi, byla ale nejnáročnější postava myšáka Rípčípa, vytvořená pomocí počítačové grafiky. „Jedním z prvních problémů například bylo to, že velká myš se jen těžko chová jako skutečná myš. Chtěli jsme zabránit tomu, aby Rípčíp připomínal krysu. Museli jsme také vymyslet jeho anatomii, která by vycházela z myši, ale přesto mu umožňovala bojovat s mečem, nosit zbroj a chodit po dvou i po čtyřech,“ líčí problémy Greg Butler z firmy The Moving Picture Company, která pro film Rípčípa stvořila.
„V tomhle filmu se nám Rípčíp představuje,“ dodává Adamson. „V Plavbě jitřního poutníka pak hraje klíčovou roli. V podstatě jsme ho tu vytvořili pro další narnijské filmy. Neměl jsem šanci využít ho tolik jako jiné postavy. Ale i tak to stálo za to, je velice zajímavý.“

Přípravy na druhý film pro Adamsona a jeho tým umělců a herců (který na konci natáčení čítal kolem dvou tisíc lidí) začaly už v době, kdy byl první film v postprodukci. Zatímco scénáristé Markus a McFeely pracovali na scénáři, tým dvanácti umělců v čele s Rpinem Suwannathem začal vymýšlet samotnou podobu filmu. Prvním krokem bylo to, že začali po celém světě hledat lokace, které by se radikálně odlišovaly od zimní krajiny, zobrazené ve Lvu, čarodějnici a skříni.

„Narnie neexistuje,“ vysvětluje Mark Johnson. „Jen v Lewisově fantazii. A v představách Andrewa Adamsona. Abychom ji vytvořili, museli jsme hledat vhodná místa po celém světě už rok před samotným zahájením natáčení.“ Filmaři si nakonec zvolili pro natáčení Českou republiku (včetně Prahy, Ústí nad Labem a oblasti Brd poblíž Dobříše), Polsko (národní park Stolowe a soutěsku Kamienczyka), Slovinsko (řeku Soca v Bovecu poblíž jediného národního parku v zemi) a Nový Zéland.

„Nový Zéland je výjimečný svými starými lesy,“ říká Adamson na vysvětlenou, co ho znovu přivedlo do jeho rodné země. „V Evropě neexistuje oblast, která by někdy v minulosti nebyla vykácena a znovu zalesněna, takže najít tam hodně starý les je nesmírně těžké. Na Novém Zélandu pokrývají prastaré lesy celé západní pobřeží jižního ostrova.“

Natáčení začalo na překrásných místech v okolí Mercury Bay, kde se natáčely scény, ve kterých se Pevensieovi poprvé ocitnou v Narnii, a kde objeví ruiny hradu Cair Paravel. Poté se štáb přesunul na jižní ostrov. Tam se ve zdejší nedotčené přírodě natáčelo na třech různých místech, z nichž dvě jsou z obav před přívaly turistů známa jen pod krycími názvy „Západní řeka“ a „Zrcadlová řeka“. O průzračné vodě na druhém z nich Anna Popplewell míní, že si lidé budou myslet, že jde o počítačem vytvořený trik.

Po desetidenní přestávce se natáčení přesunulo na druhou stranu zeměkoule, do Prahy. „Praha je oblíbeným místem filmařů,“ vysvětluje Johnson, „z mnoha různých důvodů. Mají tam velice schopné štáby. Je tam k dispozici veškeré potřebné vybavení a velká studia. A dá se tam točit poměrně levně, což je v současné době velice důležité.“

Hlavní město České republiky zastoupilo ve filmu Anglii v době druhé světové války. Ulice u Rudolfina se s pomocí dodatečných speciálních efektů proměnila v Trafalgar Square přibližně z roku 1941.

Pražská studia na Barrandově jsou dost velká na to, aby se do nich vtěsnal menší les. V novém ateliéru 8 tak vznikl Lewisův Taneční palouk, místo, ukryté tak hluboko v lesích, že jej Telmaríni neobjevili. „V knížce je to místo, kam fauni a další narnijská stvoření chodí tančit,“ vysvětluje výtvarník Roger Ford. „Ve filmu se tam Narnijci scházejí, aby naplánovali další postup v boji proti Mirazovi.“

Fordovým největším úkolem byla stavba obrovského hradu, který vyrostl na ploše za studiem. Na počátku jeho vzniku stála prostá věta: „Kaspian žil v působivém hradu...“ Šestipatrová stavba se zásluhou speciálních efektů proměnila v šedesát metrů vysoký kolos, a jeho vnitřní plocha měří více než 1800 m2. Dechberoucí stavbu postavilo za patnáct týdnů 200 tesařů, malířů, sochařů a dalších řemeslníků.

Stejně působivé jsou i trosky kamenného stolce v Aslanově stráži, kde došlo v prvním filmu k Aslanovu obětování. Kruhová podzemní místnost, připomínající hrobku, byla vytvořena ze sádry a polystyrenu a několik metrů vysoké pilíře se vypínaly ke stropu studia. Na zdech tu jsou k vidění detailní rytiny, zachycující dějiny Narnie v uplynulých 1300 letech.

Adamson přišel s nápadem, že by místnost osvětloval ohnivý kruh, který ji přímo pod rytinami obepínal. „Nemohli jsme použít skutečný olej nebo podobnou hořlavinu, protože je problém je udržet pod kontrolou,“ vysvětluje specialista na mechanické efekty Gerd Feuchter. „Museli jsme vymyslet speciální systém propanových hořáků, umístěných pod obarvenou vodu.“ Řadu lidí tento systém zaskočil, protože netušili, že propan hoří i pod vodou.

Přes dva měsíce strávil Fordův tým stavbou mostu přes řeku Soca ve Slovinsku, kde se natáčela dost možná nejpůsobivější sekvence filmu. „V knížce onen most postavili Telmaríni a stojí tam už stovky let,“ prozrazuje jeho tvůrce. „Když Narnijci konečně zvítězí, přivolá Aslan říčního boha, který most zničí a řeku osvobodí.“

Pro jeho stavbu bylo zapotřebí spolupráce s největší firmou, zaobírající se ve Slovinsku stavbami mostů, Primorje Group, protože bylo mimo jiné třeba i odklonit na dobu jeho stavby koryto řeky jiným směrem. „Přizpůsobili se bez mrknutí našim potřebám a byli naprosto skvělí,“ hodnotí je Ford.

V novozélandských Henderson Studios Fordův tým postavil pokladnici, dvoupatrovou rozpadající se jeskyni, naplněnou poklady. „Chtěli jsme, aby bylo vidět, že když Petr, Edmund, Zuzana a Lucinka vládli, obdrželi spoustu darů od lidí z různých zemí.“ Tvůrci strávili spoustu času tím, že hledali po půjčovnách rekvizit potřebné množství pokladů, ale ani zdaleka to nestačilo. Nakonec byli nuceni přes 2000 kusů rekvizit vyrobit. Rekvizitáři se ostatně při natáčení tohoto filmu rozhodně nenudili – jejich pětatřicetičlenný tým musel vyrobit přes sedm tisíc rekvizit.

Kostymérka Isis Mussenden dohlížela na výrobu stovek kostýmů pro Telmaríny. Řídila tým více než sedmdesáti lidí, jak v Praze, tak v Aucklandu. Její hlavní inspirací byly lidové kroje ze Sardinie a obrazy byzantského malíře El Greca.

„Ráda začínám návrhem barevné palety,“ poznamenává na adresu stříbrošedých odstínů oblečení telmarínských vojáků. „Narnijci už měli barvy definované, ale Telmaríni se objevují ve filmu poprvé. Nechtěli jsme použít červenou a zlatou, to jsou narnijské barvy. Co se týče Sardinie, řídili jsme se Andrewovou představou, že by měli Telmaríni působit středomořsky, aby se od ostatních postav mírně odlišovali.“

„Navrhla a vyrobila jsem kostýmy pro armádu, což jsem nikdy předtím nedělala,“ dodává Mussenden. „I když to bylo zajímavé, byla to také obrovská spousta práce.“ Odhaduje, že vyrobili 262 kostýmů, 3722 doplňků pro telmarínskou armádu (včetně přilbic, rukavic, bot a dalších věcí) a 1003 doplňků pro telmarínské vesničany. Při jejich výrobě také úzce spolupracovala s Richardem Taylorem z firmy Weta.

„Miraz a jeho šlechta potřebovali speciální výzbroj a výstroj,“ komentuje Taylor. „Vyrobili jsme jim individuální meče, pochvy, zbroje i přilby. Mirazova přilba odráží styl, jakým svým lidem velí – zcela zakrývá obličej a navenek tak nejsou vidět naprosto žádné emoce.“

Svět Narnie ožil i prostřednictvím kouzel odborníků na vizuální efekty, v jejichž čele opět stál na Oscara nominovaný Dean Wright. Spolu s Adamsonovou dlouholetou kamarádkou Wendy Rogers si přivolali pro práci na Princi Kaspianovi na pomoc zcela nový tým počítačových kouzelníků.

Stejně jako v prvním díle je prakticky každý záběr nějakým způsobem upravován počítačově. „Jde po stránce vizuálních efektů o jeden z nejnáročnějších filmů, jaký byl kdy vytvořen,“ říká Wright. „Andrew byl rozhodnutý, že chce laťku posunout výše. Už na začátku jsme plánovali minimálně dvojnásobný počet efektových záběrů oproti Lvu, čarodějnici a skříni.“

Adamson také toužil po tom, aby prolomil bariéru mezi počítačovými postavami a lidmi. Lucinka objímá Aslana, Zuzana odjíždí z bitvy u hradu na zádech kentaura, Kaspiana do hradu nesou gryfové – to všechno jsou ukázky toho, jak náročná byla práce specialistů na vizuální efekty.

„Andrew se vždycky velice snaží o to, dostat do záběru co nejvíce skutečných věcí či osob,“ míní Wright. „To, že sedí v režisérském křesle, je pro nás jako dar z nebes. Jako odborníci na vizuální efekty toužíme po tom, aby nám někdo dával stále náročnější a náročnější úkoly. Myslím, že většina inovací v tomto oboru vzniká zásluhou toho, že vás režisér nutí k něčemu, o čem jste neměli nejmenší tušení, že vůbec dokážete. Když lidé obdivují efekty, měli by pomyslet na režiséra. Z jeho hlavy pochází 95 procent nápadů, které realizujeme. Snažíme se mu jen pomáhat a vylepšovat je.“

Sám Adamson prohlašuje, že jeho cílem bylo dát divákům něco, co ještě neviděli. „A myslím, že se nám to podařilo. Vyvinuli a vylepšili jsme spoustu postupů, které můžeme v budoucnosti využít. Jak uděláte kentaura? Jak minotaura? Teď, když víme, jak na to, můžeme příště ušetřit spoustu prostředků.“

Nejtěžším úkolem toho filmu je podle Johnsona to, aby ve světle Lva, čarodějnice a skříně uspěl. „Lide na celém světě viděli první díl a bavili se u něj,“ zdůrazňuje. „Teď čekají něco ještě lepšího. Takže nemůžeme natočit film, který bude stejně dobrý jako ten první. Musíme natočit ještě působivější.“

Adamson soudí, že natáčení filmů ze série Letopisů Narnie bylo pro něj velice příjemnou zkušeností. „Měl jsem možnost vyjít z velice podstatné dětské vzpomínky a ukázat lidem něco, co předtím existovalo jen v jejich představách. Snažil jsem se ty filmy točit tak, aby odpovídaly tomu, jak jsem si příběhy v knížkách jako osmiletý představoval. Když něco takového zažijete jednou v životě, můžete si říkat, že máte obrovské štěstí. Já to ale zažil hned dvakrát.“

Dlouhý popis
Motto: Všechno, co jste dosud znali, se navždy změnilo.
Délka: 150 min
Země: USA, Česká Republika, Polsko, Slovinsko , 2008

3797 hlasů