Legendy z Dogtownu

V 70. letech byl skateboarding víceméně zakrslým sportem, který spočíval pouze v několika nezáživných tricích a postrádal rychlost a eleganci. Náhodná souhra okolností v malém městě v jižní Kalifornii však dala vzniknout novému stylu, který s sebou přinesl opravdovou revoluci: nová uretanová kolečka, velká sucha, díky nimž zůstala prázdná koupaliště v celé oblasti, a cit pro surfování přiměly trojici mladých lidí – Tonyho Alvu, Jaye Adamse a Stacyho Peraltu – k odvážným sportovním experimentům.

„Díky tomu, že jsme měli tahle kolečka z uretanu – plastické hmoty, která se přicucnula k betonu – mohli jsme jezdit i svisle,“ říká Stacy Peralta. „Jezdili jsme po stěnách jako kdybychom po nich surfovali. Takhle vznikl celý Z-Boy tým. Vložili jsme všechny své ambice, motivace a odhodlání do toho, abychom se stali z amatérských surfařů profesionály, a pak jsme přešli na skateboarding.“

Z-Boys se stali slavnými díky skateboardingu ve vyschlých bazénech a svému radikálnímu chování. Brzy vynalezli zcela nový způsob ježdění na skateboardu – jednou rukou se dotýkali betonu a jezdili v podobném postoji, v němž se jejich surfařský idol Larry Bertleman proháněl po vlnách. Jejich ojedinělý přístup postupem času inspiroval skateboardery celého světa a změnil tento sport jednou provždy.

„Když si vzpomenete na filmy jako Americké graffiti nebo Zlaté časy na Ridgemont High, uvědomíte si, že to byly velmi významné snímky o kultuře mladých lidí,“ říká předsedkyně Sony Pictures Amy Pascal. „Film Machři z Dogtownu je podobný. Tyhle děti podnítily vznik hnutí, které se dodnes těší velké popularitě.“

V roce 1999 vyšel v časopise Spin článek o historii Z-Boys, který mapoval vznik celého fenoménu v ulicích Dogtownu, a ihned připoutal pozornost lidí z několika hollywoodských produkčních společností. Jedním z nich byl také John Linson ze studia Fox: „Vyrostl jsem v Santa Monice, proto jsem byl s historií tohoto kultu dobře seznámen,“ říká Linson. „Vždycky jsem si říkal, že by měl být tento příběh zfilmován.“ Linson ihned začal celou věc projednávat s Jayem Adamsem a dalšími členy původního týmu Z-Boys, aby zajistil jejich spolupráci na projektu.

Peralta chtěl však nejdříve natočit dokumentární film. Sám se ujal jeho režie a v roce 2002 byl pod hlavičkou Sony Pictures Classics uveden snímek Dogtown and Z-Boys. Film získal cenu publika a ocenění pro nejlepšího režiséra na festivalu Sundance, vyhrál kategorii nejlepší dokument na festivalu AFI a získal cenu Independent Spirit Award.

Pro Peraltu a zbytek původního týmu byla myšlenka spodobnění jejich života v hollywoodském stylu ze začátku poněkud problematická. Dříve chudí teenageři z Dogtownu začali vydělávat obrovské peníze a žít jako rockové hvězdy – a někteří z nich to jen tak tak přežili. Je to příběh, který musel být odvyprávěn tím správným způsobem. Když Peralta dokončil práce na dokumentu, který zobrazoval všechny události ve zcela realistickém světle, byl připraven pustit se do zbeletrizované verze. „Scénář k filmu jsem začal psát krátce po uvedení dokumentu na festivalu Sundance na podzim 2001,“ říká Peralta. „Před Machry z Dogtownu jsem napsal celkem pět scénářů, ale tohle byla bezpochyby ta nejnáročnější a nejambicióznější věc, jakou jsem v životě udělal. Když opravdu začínalo jít do tuhého, zavřel jsem se doma na dva týdny a dokud jsem něco nenapsal, maximálně jsem občas zvedl telefon.“

Důležité bylo také najít správného režiséra – někoho, kdo by materiál nejen dobře znal, ale také měl vizi, jenž by byla v souladu s povahou příběhu, který je plný rebelie, radikálních postojů a drsného stylu. „Znal jsem Catherine Hardwicke už z dřívějška,“ říká Peralta. „Studovali jsme spolu herectví v osmdesátých letech a v průběhu doby jsme na sebe občas někde náhodně narazili. Viděl jsem její režijní debut Třináctka a byl jsem jím unesen. Zavolal jsem Johnu Linsonovi a říkám mu: ‚Tenhle film musíš vidět, protože Catherine Hardwicke je přesně ten režisér, jakého potřebujeme.‘ John se na ten film podíval a zavolal mi zpět s tím, že je naprosto skvělá. Řekl mi, že úvod patřil k nejvíce ohromujícím scénám, jaké kdy ve filmu viděl. Hned poté jsme Catherine kontaktovali.“

Hardwicke, která se v minulosti setkala s Tonym Alvou a Craigem Stecykem (jehož fotografie a články pomohly Z-Boys stát se celonárodním fenoménem) při natáčení filmu Thrashin‘, byla touto nabídkou nadšena a ihned po telefonátu Johna Linsona ji ráda přijala.

„Je to můj vysněný projekt,“ říká Hardwicke. „Žiju ve Venice, chodím surfovat a znám spoustu lidí, kterých se tento film nějakým způsobem týká, takže jsem byla moc ráda, když tahle příležitost přišla. Přečetla jsem si Stacyho scénář, sešla se s Amy Pascal ze Sony a představila jsem jí svou ideu. Po několikaměsíčních přípravách dali tomu projektu zelenou.“

Filmaři se shodli se Stacym a dalšími Z-Boys, kteří se na filmu podíleli, že zcela klíčovým prvkem jejich filmu je zachování co možná největší autenticity. Proto se rozhodli, že se pro film pokusí získat co nejvíce původních členů týmu a zaměstnají je jako technické poradce. Tony Alva byl profesionálním skateboarderem přes třicet let a ihned se ke štábu připojil. Jeho úkolem bylo vymyslet choreografii kaskadérských kousků a naučit herce jezdit na skateboardu – samozřejmě v pravém Z-Boys stylu.

„Velmi nám pomohlo, že jsme měli Tonyho k dispozici úplně od začátku. Pomáhal nám najít bazény a jiná vhodná místa pro natáčení a trénoval všechny skatery,“ říká Hardwicke. „Pamatoval si všechno, co tehdy dělal. Mohli jste se ho zeptat: ‚Jaký kousek bys předvedl holce, kterou bys chtěl okouzlit?‘ – a on bez rozmýšlení udělal ten elegantní malý trik. Tony, Stacy a Jay to prostě mají v malíčku.“

Nalézt vhodné představitele pro hlavní role nebyl lehký úkol. Jako první přišlo na řadu obsazení Tonyho Alvy – nejrychleji stoupající hvězdy celé skupiny a člověka s magickou osobností. Koproducent Beanie Barnes navrhl do této role mladého Victora Rasuka. Hardwicke jej znala z filmového hitu Raising Victor Vargas a měla pocit, že dokáže Alvův agresivní šarm na plátně ztvárnit.

„Nikdy předtím jsem na skateboardu nestál,“ říká Rasuk. „Tony mě spolu s produkcí vzal do Skate Lab ve Valley, aby mě tomuto umění naučil. Byly tam rovné povrchy, nakloněné plochy a pár ramp, které mi pomohly zvyknout si na rychlost. Brzo ráno jsme hodně jezdili po ulicích – kličkovali jsme mezi stromy nebo jen tak jezdili po cestě a dělali ty jednoduché věci, které je ale potřeba dokonale ovládat. Zatímco mě učil, vyprávěl mi spoustu věcí o svém životě. Zmiňoval různé zábavné historky a osobní věci, které mi pomohly jeho postavu rozvinout.“

„S obsazením Stacyho jsme měli docela potíže, protože je to člověk, který má velice silnou, ale zároveň klidnou osobnost,“ říká Hardwicke. „Je chytrý a rozvážný, ale to mu nebrání v tom, aby byl zároveň sexy, zábavný a fyzicky aktivní. A takový herec se hledá těžko.“

Stejně jako u Rasuka se o Stacyho obsazení zasloužil Beanie Barnes, který Catherine doporučil film Elephant. „Jakmile jsem viděla Johnův (Robinson) herecký výkon v tomto dramatu, začala jsem se modlit, aby roli v našem filmu přijal. Pak přiletěl z Oregonu, aby se s námi setkal, a zcela nás ohromil. Byl tak podobný skutečnému Stacymu,“ říká režisérka.

Pro Robinsona byl na rozdíl od Rasuka skateboarding neoddělitelnou součástí dětství. Vžít se do role Stacyho bylo proto jednodušší, než si myslel. „Celý život jsem jezdil na snowboardu,“ říká herec. „Kromě toho jsem až donedávna každý rok jezdil do surfařského kempu v jižní Kalifornii, takže mám slušnou průpravu i v tomhle směru. Při skateboardingu jsem jezdil na delším prkně, takže mám spíše surfařský postoj – což je fajn, protože přesně to bylo pro tuto roli potřeba.“ Díky své průpravě si mohl John ve filmu zahrát více než polovinu vlastních skateboardových kousků.

Kdo by ale mohl přivést na plátně k životu Jaye Adamse, nejdivočejšího člena party, který se stal symbolem závratných výšin i drsných dopadů na zem? Emile Hirschovi však padla tato role jako ulitá.

„Jayovým darem a zároveň prokletím byla jeho obrovská spontánní energie,“ říká Hirsch. „Ta mu také zabraňovala, aby se stal skutečným profesionálem. Nedokázal se prodat stejným způsobem jako ostatní. Neměl nikdy smysl pro obchodní stránku věci. Chtěl prostě jezdit na skateboardu a bořit.“

Čtveřici hlavních hrdinů doplňuje Michael Angarano v roli Sida Gianettiho. „Je z nich suverénně nejhorší skateboarder a zároveň je nejpraštěnější,“ říká Angarano. „Dostal se mezi ně pouze díky tomu, že je Jayův nejlepší kamarád.“

Celý tento příběh by se však vůbec nemohl odehrát, nebýt Skipa Engbloma – spolumajitele Zephyr Shopu, který zajistil Z-Boys jejich obrovskou slávu. Od okamžiku, kdy se skutečný Engblom doslechl o filmovém zpracování, si v roli sebe sama představoval jediného herce – Heatha Ledgera.

Ledger, jehož zájem o film výrazně podpořil Peraltův dokument, prožil své dětství v západní Austrálii se surfovacím prknem pod paží. „Kdo nesurfoval, koledoval si o nakládačku,“ směje se herec.

„Můj první skateboard měl značku Powell-Peralta,“ pokračuje Ledger. „Když jsem v šestnácti opustil svůj rodný Perth, přestal jsem až na občasné výjimky surfovat. Ale tenhle film vypadal jako docela dobrý důvod, proč znovu začít. O roli Skipa jsem se s Catherine bavil krátce poté, co jsem viděl snímek Třináctka, který mě ujistil, že se režie zhostil ten správný člověk. A když jsem se dozvěděl, že bude spolupracovat se stejným kameramanem – Elliotem Davisem – byl jsem nadšen.“

U filmu, který se natolik úzce váže ke konkrétnímu místu – v tomto případě k městu Venice Beach, které v 70. letech působilo velmi nehostinným a zpustlým dojmem – jsou velmi důležitá rozhodnutí hlavního výtvarníka, kde a jak se bude natáčet. Chris Gorak dlouho spolupracoval jako výtvarník scény s Hardwickeovou, která se před začátkem své režijní kariéry podílela na několika filmech jako hlavní výtvarnice. Vzhledem k tomu, že jsou oba vystudovaní architekti, jejich spolupráce byla o to jednodušší. „Rozhodně jsme nechtěli film pohřbít v nějakých klišé nebo to přehánět se zdůrazněním stylů, které se k té době váží,“ říká Gorak. „Chtěli jsme, aby to působilo reálně, proto jsme se snažili najít nějaké prostředí, které by vypadalo stejně jako tehdejší Venice.“

Vzhledem k tomu, že Santa Monica a Venice se mezitím staly rájem hotelů a bytových zástaveb, museli se filmaři poohlédnout po méně zkultivovaném prostředí. „V té době bylo Venice země nikoho. Kromě dětí a potížistů neexistoval nikdo, kdo by tam chtěl bydlet. A právě místo s podobnou atmosférou jsme museli najít. Například Pacific Ocean Pier už vůbec neexistuje. Zkoušeli jsme natáčet přímo ve Venice, ale v okamžiku, kdy jsme potřebovali najít vhodné prostředí, jsme se dostali do úzkých. Spousta scén proto nakonec vznikla v San Pedru, které zatím nestihly převálcovat obří korporace, takže docela připomíná tehdejší Venice,“ říká Gorak.

Jedním z nejnáročnějších úkolů, které výtvarníky čekaly, se ukázala být rekonstrukce Dogbowlu – velkého bazénu ve tvaru ledviny, který se stal jejich posledním a nejznámějším útočištěm. Z původního místa v Santa Monice je nyní pouze hromada sutin, proto musel být 15 metrů dlouhý, 7 metrů široký a 3 metry hluboký Dogbowl postaven znovu. „Podařilo se nám najít původní Dogbowl, ale zjistili jsme, že byl asi před rokem zbourán,“ říká manažer lokací Brad Bemis. „Museli jsme udělat letecké fotky z helikoptéry, abychom našli v okolí bazény, které by byly dostatečně velké. Podařilo se nám dokonce získat seznam všech bazénů v L.A. – bylo jich asi 30 000. Na některá místa jsme poté zajeli, dávali jsme k domům letáčky a klepali jsme na dveře, dokud se na nás neusmálo štěstí. Vlastníci toho domu měli bazén, kterého se chtěli zbavit. Zjistili jsme, že pro naše účely je perfektní, takže jsme jej jedenapůlkrát zvětšili a pak jsme tam tři měsíce natáčeli. Nakonec jsme jej zbourali.“

„Bylo to jako vrátit se o třicet let zpátky,“ říká Tony Alva. „Připadalo mi to úžasné.“

Dlouhý popis
Motto: Skateboarding se pro ně stal životním stylem
Délka: 107 min

1089 hlasů