Krajina přílivu

Knihu Tideland objevil Terry Gilliam na hromadě nepřečtených knih ve své pracovně v roce 2001. Příběh knížky, který mu připadal „zábavný, dojemný i znepokojivý zároveň“, jej upoutal už od první stránky. „Našel jsem v něm čtyři nebo pět neskutečných postav, které se mohly stát srdcem budoucího filmu, a každá z nich se nořila do stále bizarnějších situací. A nejvíc se mi líbilo, že se to celé odehrávalo v dětském světě - v takovém, jaký bych hrozně rád zhmotnil na stříbrném plátně,“ říká režisér.

Gilliam zavolal svému kamarádovi, scénáristovi Tonymu Grisonimu, s nímž v minulosti spolupracoval na filmu Strach a hnus v Las Vegas. „Tehdy jsme se poohlíželi po nějaké klidnější látce, která by se dala zpracovat jako menší film než Quijote. Po něčem, co by nemusel být nutně velký hollywoodský blockbuster,“ vzpomíná Gilliam. Oba se čerstvě vzpamatovávali z fiaska, kterým po pouhých šesti dnech skončilo natáčení nikdy nedokončeného filmu The Man Who Killed Don Quixote.

„Byl to jeden z těch případů, kdy se kniha dokonale věnovala všem postavám příběhu. Byl to úžasný, temný, alegorický román. Navíc bylo zcela jasné, jakým způsobem by šel adaptovat do podoby filmového scénáře,“ vzpomíná Grisoni.

Gilliam věděl, že tuhle knihu zkrátka musí ukázat producentovi Jeremymu Thomasovi, s nímž chtěl natočit film přes 20 let. „V té knize jsem našel výjimečný příběh, který byl pro Terryho jako stvořený – byl plný věcí, o kterých jsem věděl, že ho budou fascinovat. A právě to mě velmi zaujalo – už v tom okamžiku jsem věděl, že příběh dítěte ve světě fantazie dokáže Terry se svou úžasnou představivostí přetavit ve zcela výjimečný film,“ říká Thomas.

Jakmile se Thomas rozhodl projekt podpořit, daly se věci ihned do pohybu. Gilliam napsal autorovi knižní předlohy Mitchovi Cullinovi e-mail, v němž se tázal na možnost zakoupit práva za účelem filmového zpracování. Cullina, který takový zájem o svou knihu nečekal, mail velice překvapil: „Ani ve snu by mě nenapadlo, že by podle té knížky chtěl natočit film někdo jako Terry Gilliam – že by ho něco podobného vůbec napadlo.“

„Bez asistence Mitche Cullina by neměl nikdo šanci tuhle knihu adaptovat,“ říká Grisoni, který spisovatele kontaktoval s tím, zda by mu nemohl prozradit, co mu při psaní knihy pomáhalo dostat se do vhodného rozpoložení. Zanedlouho od spisovatele dostal fotografie farmy, kde Cullin během psaní knihy žil, pár obrázků strašáků, které měl vylepeny nad svým pracovním stolem a speciální hudební výběr.

„Největší změna spočívala v tom, že jsme upustili od vyprávění v první osobě. V knize děj vypráví Jeliza-Rose, ale my jsme nechtěli, aby byl film plný voice-overů, kterými naše hlavní hrdinka vede diváka za ručičku,“ říká Grisoni. „A když tenhle prvek, který vám dává pocit bezpečí, najednou zmizí, začínáte všechny ty strasti, s nimiž se to malé děvče potýká, vnímat mnohem úzkostlivěji. Přežije to? A co se stane potom?“

V roce 2004 se projekt dostal do preprodukční fáze, během níž začali filmaři hledat vhodné natáčecí lokace. V tomto okamžiku vývoj projektu významně ovlivnila producentka Gabriella Martinelli, které snové krajiny ze scénáře ihned připomněly prostředí na obrázcích, které dostala od vedoucí kanadské produkční společnosti SaskFilm Valerie Creighton. Společně s Thomasem a Gilliamem se tedy vydala do města Regina, v jehož blízkosti fotografie vznikly, aby tamější prostředí obhlédli. „Potřebovali jsme zjistit, jestli se tyhle prérie dokáží vyrovnat Texasu a navodit pocit zcela izolovaného místa. V Qu’Appelle Valley, které leží asi hodinu cesty od Reginy, jsme našli přesně to, co jsme hledali. Domy a jejich přilehlé okolí vypadaly jako kdyby je někdo postavil podle té knížky – zejména ty, z nichž jsme později udělali dům Dell a Noahovu farmu. A pak jsme shodou okolností – opravdu to byla náhoda – našli studio, které vystavovalo daňové dobropisy. Tohle všechno nám perfektně hrálo do not a umožnilo nám to začít s realizací filmu bez jakýchkoliv úprav nebo kompromisů,“ říká Thomas.

Rozhodnutí natáčet na tomto místě s sebou přinášelo pouze jednu potenciální komplikaci – počasí. Aby stihli dokončit natáčení v exteriérech ještě před prvními sněhovými vánicemi, které tuto oblast postihují typicky v půlce října, museli začít nejpozději 27. září. Proto museli filmaři výrazně uspíšit veškeré přípravné práce a najít vhodné představitele všech rolí – včetně hlavní hrdinky příběhu Jelizy-Rose.

Z obsazování hlavní role měli producenti i režisér docela strach – nebyli si jisti, zda se jim vůbec podaří najít dětskou herečku, která by dokázala být filmu oporou. „Na tomhle filmu bylo dost riskantní to, že jeho titulní hrdinka, kterou je devítiletá nebo desítiletá holka, je v úplně každé scéně. V podstatě ztělesňuje celý film,“ říká Gilliam.

První vlna hledání představitelky Jelizy-Rose začala hromadným veřejným konkurzem, který probíhal současně v mnoha velkých městech. Ze všech dětí, které přišly, filmaři vybrali přibližně 400 dívek. Čas však rychle ubíhal. „Už jsem si myslel, že budu muset začít pročítat noviny a hledat v nich zprávy o rodinách, které zahynuly při nějakém hrůzném neštěstí a přežilo pouze jedno malé dítě. Nebo prolézat kanadské sirotčince. Tohle dítě muselo mít opravdovou duši a já jsem v určitém okamžiku propadl přesvědčení, že ho prostě nenajdeme. Produkce se rozběhla, měli jsme peníze, ale pořád jsme neměli Jelizu-Rose,“ říká Gilliam.

Filmaři tedy rozhodili sítě znovu a rozhodli se spustit hledání v ještě větším měřítku. Spásná kazeta nakonec přišla z Vancouveru: „Byla na ní malá dívka, na níž bylo něco hrozně zajímavého. Líbilo se mi, jak vypadá, jakou má energii. Zavolali jsme ji do Toronta, abychom ji viděli naživo – a zjistili jsme, že je opravdu tak fantastická, jak jsme si mysleli. Byla to Jodelle Ferland,“ vzpomíná Gilliam. „Teprve když jsem ji obsadil, zjistil jsem, že má za sebou už 25 televizních rolí. Je neskutečná.“

Poté se Gilliam vrátil do Londýna, aby se setkal s herečkou Janet McTeer, pro níž měl připravenou roli Dell. McTeer v té době natáčela mimo město: „Měli jsme zrovna den volna a když jsem se náhodou mrkla na telefon, měla jsem tam snad padesát zpráv od mého agenta. Zavolala jsem mu a on mi řekl, že je tady Terry Gilliam a chtěl by se se mnou okolo páté odpoledne vidět.“ V tom okamžiku zbývaly do setkání tři hodiny a McTeer neměla ještě ani přečtený scénář. Na místo setkání dorazila s 45minutovým předstihem a rychle se pustila do čtení. „Pár hodin jsme si povídali a pak mi řekl: ‚Šla byste do toho?‘ A já jsem si pomyslela: ‚Jako hrát tuhle totálně šílenou jednookou ženskou, a ve filmu Terryho Gilliama? Zešílel jste? Samozřejmě, že do toho jdu!“ vzpomíná herečka.

Obsazení role Dickense bylo podobně strastiplné jako obsazení Jelizy-Rose. „Dickense jsem si vždycky představoval jako rachitického kluka s pavoučími končetinami, který působí tak žalostně, že se tomu musíte smát. Ale v podání Brendana Fletchera nebyl ani trochu k smíchu. Působil velmi uvěřitelně,“ říká Gilliam. Fletcherův herecký projev režiséra tak uchvátil, že jej obsadil, aniž by ho viděl na vlastní oči. To udělal ve své kariéře vůbec poprvé.

V roli Noaha si Gilliam od začátku představoval Jeffa Bridgese, s nímž spolupracoval na filmu Král rybář. „Chtěl jsem, aby roli otce Jelizy-Rose hrál Jeff, protože jej musíte mít podvědomě rádi stejným způsobem jako ona – přestože spousta věcí hraje proti němu. Je to vyhaslý rocker a feťák, ale jakmile se objeví na plátně v podání Jeffa Bridgese, diváci k němu ihned pocítí sympatie – jako vždycky.“

Svou postavu, kterou Cullin původně založil na kytaristovi Linku Wrayovi, Bridges charakterizuje jako „člověka, který kdysi býval rockovou hvězdou. My se s ním však setkáváme až ve chvíli, kdy už jsou dny jeho největší slávy nadobro sečteny a s nimi se vypařilo i štěstí. Je závislý na heroinu a hodně miluje svou dceru. A je velmi hloubavý… je to ten typ člověka, který se často zamyslí a nedokáže pustit věci z hlavy.“

Když se Jennifer Tilly dozvěděla, že ji Terry Gilliam chce obsadit do svého nového filmu, neváhala ani minutu a svému agentovi předala jasné instrukce: „Nezajímá mě, co je to za scénář, jdu do toho. Vyřiď jim, že tu roli beru.“ Když se pak ke scénáři dostala, její nadšení se ještě znásobilo: „Byla jsem v sedmém nebi. Byl to ten nejkrásnější, nejpůsobivější, nejdojemnější a nejvíc vizionářský scénář, jaký jsem četla za hodně dlouhou dobu.“

Během září se hlavní představitelé přemístili se štábem do Reginy, kde následně začaly několikatýdenní přípravy na natáčení. Gilliam pracoval s vedoucími jednotlivých oddělení a přišel se spoustou nápadů, které výtvarníkům pomohly postavy dotvořit z vizuálního hlediska.

S většinou z lidí, se kterými pracoval na Krajině přílivu, neměl Gilliam žádné předešlé zkušenosti. Jeho kameraman Nicola Pecorini byl však jednou z výjimek. „Při čtení Tidelandu se mi často vybavoval slavný obraz Andrewa Wyetha Christina’s World, na kterém je v dálce dům z desek a v popředí dívka, která se k němu zdánlivě plazí.“ Gilliam ukázal obraz Pecorinimu, který se následně pokusil zjistit o dotyčném malíři co nejvíce informací. „Ty obrazy působí dojmem, jako kdyby na nich byla postava z úplně jiného výjevu, která se do toho prostředí vůbec nehodí. Ale ty obrazy byly skoro jako storyboardy k našemu filmu. A to nebyla jen otázka barev, ale i atmosféry, která je natolik silná, že při pohledu na ten obraz cítíte vánek a vůni jablečného koláče. A toho jsme chtěli docílit i v tomto filmu – aby byla jeho vizuální atmosféra stejně silná,“ říká Pecorini.

Když se Gilliam poprvé setkal s hlavní výtvarnicí Jasnou Stefanovic, měla také připraveny referenční obrázky: „Jasna otevřela nějakou knížku s velice zvláštními a bizarními obrazy, které se od těch Wyethových docela lišily, ale velice se mi zalíbily, takže jsem se rozhodl tyhle dva styly prolnout. Chtěl jsem ty obrovské roviny s jednoduchým horizontem. Musely to být jednoduché exteriéry se spoustou prostoru. Exteriéry měly vzbuzovat agorafobii a interiéry měly být naopak temné, spletité, klaustrofobní, rušné a špinavé. Tyhle dva světy měly být ve filmu v kontrastu.“

Na bedrech návrhářů kostýmů Maria Davignona a Delphine White spočíval nelehký úkol obdařit působivým vizuálním stylem jednotlivé postavy. Děj zachycuje velice krátký časový úsek, proto chtěl Davignon navrhnout kostýmy tak, aby si každá z postav nesla svou minulost s sebou. Díky tomu měly kostýmy většinou několik vrstev, což bylo praktické i z hlediska natáčení v chladném počasí. „Museli jsme být připraveni na zimu – kostýmy musely umožňovat přidat další vrstvu, a to i přímo na place.“

Gilliam vzpomíná na proměnu, která nastala v okamžiku, kdy malé Ferland ukázali vybrané oblečení. „Jsem zvyklý vybírat kostýmy s návrhářem i hercem zároveň a obvykle tomu věnuji docela hodně času. A stejně tomu bylo i s Jodelle – společně jsme zašli za návrháři a hráli jsme si s kostýmy, které připravili. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se jimi probírá a prohlíží si ty, které se jí líbí. A tak se kousek po kousku stávala Jelizou-Rose. Tohle jsou ty magické okamžiky… provázejí sice natáčení každého filmu, ale pozorovat, jak se tahle holka pomalu stává svou filmovou postavou, bylo úplně kouzelné,“ říká Gilliam.

V románu nosí Dickens koupací šortky a ploutve, ale to připadalo režisérovi i návrhářům příliš hloupé. „Pak Mario navrhnul, že bychom mohli použít neoprénovou kombinézu, která by byla hnědá a hodně divná. Tohle z Dickense udělalo středověkou šeredu, díky čemuž mi začal připomínat Quasimoda. Pak mě napadlo, že bychom mu přes ten neoprén mohli natáhnout ještě plavky. U kostýmů a masek jde o to, abyste našli věci, které působí uvěřitelně, ale zároveň jsou vizuálně zajímavé.“

S oddělením masek spolupracuje Gilliam velice rád. „Jako karikaturista mám sklon dělat různá bizarní stvoření. Základem spolupráce s autory masek a kostýmů je to, aby mě dokázali v okamžiku, kdy se utrhnu z řetězu, vrátit zpátky na zem. Christina Hart v tom byla obzvláště dobrá – pomohla mi najít tu tenkou hranici.“

Pro Christine byla velmi osvobozující skutečnost, že se film obešel bez produkční účasti velkého studia. „Najednou jsem získala obrovský tvůrčí prostor. Nebylo tam žádné ovlivňování zvenčí, pomocí něhož by se někdo snažil pozměnit vzhled či atmosféru filmu, a to byl v porovnání s jinými filmy obrovský rozdíl. V případě Janet jsme museli kompletně předělat její přirozený vzhled a bylo velmi zajímavé sledovat, jak tou proměnou prochází. S Brendanem to bylo podobné – je to příjemně působící kluk z Vancouveru s krásnými kudrnatými vlasy. Proměna v Dickense také nebyla jednoduchá – museli jsme mu oholit hlavu, udělat mu na tváři hlubokou jizvu a dát mu umělé zuby. Ty mu nakonec pomohly i s řečí, a v tom okamžiku se v Dickense proměnil naplno.“

Dlouhý popis
Motto: Znepokojivá fantasy Terryho Gilliama...
Délka: 120 min

226 hlasů