Jak se krotí krokodýli

OSOBY A OBSAZEŇÍ

Luboš Rychman / MIROSLAV ETZLER
Sympatický tatínek Luboš, povoláním vysokohorský záchranář,
svým předčasným příjezdem na dovolenou ze švýcarských Alp vyvolá řadu komplikací a
nedorozumění…
„Děti netouží po obyčejné pravdě…Děti touží po zážitku…
a někomu tenhle dar zůstane… i když je už docela velkej…“

Anna Rychmanová / INGRID TIMKOVÁ
Maminka Anna, primabalerína Národního divadla, která právě řeší problém s ukončením
profesní kariéry – krásně napsaná role a úžasně zahraná
„Tenhle život je tak krátkej, že ani nestojí za tolik trápení…“

Vašek Rychman / JIŘÍ MÁDL
Jejich dvacetiletý syn s dobrodružnou povahou, který se připravuje (tak trochu za zády
starostlivé maminky) na ekologickou expedici na Coco Island
„Pro nás je Coco Island zázrak planety a ty bys jen vyšilovala, že jsou tam krokodýli a
tornáda!“

Děda Pepík / VÁCLAV POSTRÁNECKÝ
Renesanční člověk nabitý energií, nápady a touhou po stále nových zážitcích, se srdcem
dobrodruha, a navíc stále přitažlivý pro ženy.
„Co já bych za to dal, kdybych moh jet na Coco Island…
Průhledný moře, korály…břišní tanečnice…“

Jitka Bobulová / EVA HOLUBOVÁ
Sousedka dědy Pepíka, která si na něho tak trochu myslí, obětavá, pracovitá, ale moc krásy
nepobrala a nemá to v životě na růžích ustláno, přesto bojovnice
„Přece nebudu dřepět doma jako pecka a čekat, až mi nějaká káča zpacká život!“

Maminka Koudelková I / SABINA LAURINOVÁ
Maminka Koudelková II / TEREZA DUCHKOVÁ
Dvě atraktivní maminky malého Vítka Koudelky
„Jsme trochu hlučná rodina…“

Koudelka Miki / DAN NEKONEČNÝ
Koudelka Dali / JOSEF VOJTEK
Dva energií nabiti tatínkové Vítka Koudelky – oba muzikanti, kteří to umí rozpálit na plné
pecky
„Duní, duní, duní dům / Zazpíváme sousedům / Roztančíme celý dům…“

Učitelka Alice / JITKA SCHNEIDEROVÁ
učitelka Amálky, Vítka a třídy, která jede na školu v přírodě - atraktivní a trochu nebezpečná –
i ona má však za sebou hořkou životní zkušenost
„Ostatně já tě taky nemůžu poznat…pamatuju doby, kdy ses ke mně choval jinak…“

Profesorka Kája / JAROSLAVA KRETSCHMEROVÁ
Profesorka dědy Pepíka na počítače – odbornice na počítače, matematiku, ale i na
východní filozofii – umí „návody na štěstí“
„Kráčejte po cestě jako jednička a vesmír vám odpoví tím, že vám předá to nejlepší…“

Julča / BÁRA ŠTĚPÁNOVÁ
Svůdná a provokující zrzavá kráska z vesnice, kde žije děda Pepík
„Ty si tu žiješ, Pepíku…jako nějakej týnajdžr…
Byla jsem v realitce…až dostaneme peníze… tak to spolu roztočíme“

Boženka / NAĎA KONVALINKOVÁ
Věčně dobře naladěna, ale tak trochu „neposlušná“ vychovatelka na škole v přírodě
„Tak jsem se vám vrátila… „

Starosta / TOMÁŠ TÖPFER
Starosta na vesnici, kde žije děda Pepík

Traktorista / JOSEF NÁHLOVSKÝ
Traktorista Jeníček, první filmová role populárního komika

Amálka Rychmanová / ŽOFIE TESAŘOVÁ
Sedmiletá dcera Luboše a Anny - aby si užila tatínka doma, který přijel na dovolenou z Alp,
odmítá odjet na školu v přírodě - a tím to všechno zkomplikuje…
„V baletu jsem nejhorší, ve škole plno špatných znamínek.
Co je na mně nejlepší ?Můj milovaný tatínek! „

Vítek Koudelka / TOMÁŠ PEČ
Krásně a jímavě napsaná postavička. Sedmiletý klučina, Amálčin kamarád, který má dvě
maminky a dva tatínky, ale přesto se někdy cítí osamělý - a opožděný dopis od maminky na
školu v přírodě způsobí málem katastrofu
„Já bych chtěl , aby moje maminka byla baletka… Aspoň jedna… Aby byla brzy v důchodu…“

+ dvacetičlenná třída malých školáků, která jede na školu v přírodě ve Vysokých Tatrách. Paní
režisérka věnovala dětskému castingu spoustu času a energie – a vyplatilo se. Našla skvělé dětské
typy pro celou třídu, mezi nimiž vynikli Dominik Procházka v roli třídního baviče Konipase a
smíšek Nikola Říhová jako Lórová. Tato parta malých herců, ale především rošťáků, si
získala sympatie celého filmového štábu v Tatrách, ale i obdiv, že se jako profesionálové
vyrovnali se svými hereckými úkoly, ale i s nepříznivými podmínkami – počasí v Tatrách se
trochu spiklo proti filmařům. Byly to ale jejich nejkrásnější prázdniny – přesněji škola
v přírodě. Jejich miláčkem se stal Miroslav Etzler, který dokonce s dětmi bydlel v dost
spartánských podmínkách v chatě na Zeleném plese a po večerech jim vyprávěl hororové
pohádky.
“Bylo jedno strašidlo, já vím, my víme… Do povidel upadlo, já vím, my víme…“

ROZHOVOR SE SCENÁRISTKOU A REŽISÉRKOU MARIÍ POLEDŇÁKOVOU

Když se vrátíte o několik let zpátky, myslela jste si, že se ještě někdy pustíte to
natáčení filmu, nebo do psaní scénáře?

Tak to se musíme vrátit do roku 1990, kdy jsem byla přesvědčena, že už nikdy žádný film
točit nebudu. A vytrvala jsem v tom 15 let. Skutečně jsem si myslela, že se k této profesi
nevrátím, protože je pro mne nesmírně vyčerpávající. Já prostě nedovedu dělat dvě věci
najednou, to znamená, že já vím, že film mě stojí tak rok a půl života…

Nikdy jste v té době neměla třeba sama chuť, že byste ráda…
Ne! Nikdy! Nikdy mi to nepřišlo na mysl, nikdy jsem po tom ani nezatoužila. Je to zvláštní, ale
tak nějak jsem si říkala, že S tebou mě baví svět je komedií století, tak proč bych pokoušela
štěstí!? Vím, kolik mě to stálo nervů a stresů, a prostě jsem se k tomu už nechtěla vrátit, i
když jsem během té doby dostávala různé nabídky.

Co převážilo a co způsobilo, když jste potom změnila svůj postoj a řekla: Ano.
Protože tam nemohl být jeden důvod, tam muselo být více okolností, které naznačily,
že stojí za to zkusit to znovu.

Ten důvod se jmenuje Miloš Šmídmajer. Přišel na mě s úplně jinou taktikou. Ptal se mě, jestli
bych se nechtěla opět pustit do filmu, nenaléhal na mne, jenom mi řekl, abych si přečetla
svou knížku Jak Anděla viděla anděla. Půl roku mi to trvalo, než jsem si ji přečetla. A to byla
ta první chvíle, ten první okamžik, kdy jsem si řekla, že by byla škoda nevidět to na plátně.

Jaké další momenty vás ještě ovlivnily při zvažování, zda se ujmete i režie filmu?
Jedním z momentů, proč jsem se odhodlala k režii, bylo i to, že jsem věděla, že Vašek
Postránecký bude chtít, abych ten film točila. A ještě jedna věc se „podepsala“ na mém
rozhodnutí. My máme chalupu na okraji Vysočiny, a když jsem dopsala scénář, tak jsem
jezdila po okolí a našla jsem s pomocí svého souseda Franty nádhernou vesnici s krásnou
návsí – ideální místo pro vesnickou pouť! A najednou jsem si říkala, co všechno bych
musela tomu režisérovi tlumočit - kde chci, aby se natočila hráz, že tady vidím tu a tu scénu,
že by bylo skvělé, aby tam byla využita bývalá škola… Vlastně jsem si uvědomila, že bych
nemohla takto zasahovat někomu do jeho práce. Říkala jsem si, že by to bylo strašné
trápení, protože buď bych u natáčení nebyla a trápila se doma, nebo bych na tom natáčení
byla a režisér by byl úplný chudák, protože bych mu do toho všeho neustále mluvila. Takže to
všechno dohromady, jak se říká, no… upletla jsem si prostě na sebe bič.

Myslela jste už při psaní scénáře na některé konkrétní herce, vybírala lokace?
Při psaní scénáře jsem určitě myslela ne některé konkrétní herce, na lokace ne. Lokace jsem
začala vybírat, až když jsem měla scénář napsaný. Já ráda píšu hercům role na tělo. To má
několik výhod. Když toho herce znáte, tak si ho v té roli dovedete představit a ta role vám
daleko snadněji ožívá. Nebo při psaní přijdu na nějaké jméno, a to jméno mi pomáhá vidět tu
kterou situace konkrétně, jak by ji ten herec zahrál. Postavu dědy Pepíka jsem od začátku
psala pro Václava Postráneckého. Pokud jde o herečku, s níž jsem chtěla od začátku dělat,
tak to je Eva Holubová. Roli Bobulové jsem vlastně psala pro ni. Neznala jsem ji, ale prostě ji
obdivuji, to její herectví, kde vlastně není prostor mezi realitou a hraním. Ona je nesmírně
pravdivá, a to mě strašně bavilo. Jsem ráda, že tu roli vzala. A pak byly jiné role, kde jsme
museli dělat konkurz. Třeba taková role Vaška. Prostudovala jsem si mladé herce
z konzervatoře, DAMU, a nakonec zvítězil Jirka Mádl. Právě svou absolutní přirozeností a
bezprostředností. Navíc v tom filmu kromě dvou hlavních dětských rolí, kterým je sedm let,
hrají i další děti. Je jich tam celkem asi dvacet tři – a to nějakým způsobem určí celkovou
kvalitu hraní. To znamená, že u těch dětí, když se to samozřejmě povede a vyprovokujete je,
aby byly přirozené, potom tam vlastně není žádný odstup od role, takže realita a film – jedno
jsou. A tomu se musí přizpůsobit i ostatní herci. Nebo se aspoň snažím, aby to mělo jeden
řád. Je to nesmírně obtížné. Holubová a Postránecký jsou vynikající herci, ale vedle nich
jsou naturštici, protože děti jsou naturštici. Takže tohle srovnat dohromady není tak úplně
jednoduché – ale je to vzrušující.

Vašek Postránecký někde říkal, že jste na něm chtěla takové věci, které by většině
režisérů odmítl, že by do toho prostě nešel, ale vám že vyhověl a že jste možná ani
nepocítila, že tam byla určitá nechuť.

To jsem opravdu nepocítila. Ale já si myslím, že je to v tom, že Vašek Postránecký je velký
profesionál a že s ním právě proto není někdy lehká práce. Protože on ví, co chce, on ví, co
je dobře a co špatně. Na nějaké rozmary režisérů rozhodně není zvědavý. My se známe léta
a jsme kamarádi, tak si myslím, že jsme tyto problémy neřešili, naopak, že nás spolupráce
těšila.

Který výběr herců vám dal nejvíce práce, kde jste nejdéle váhala a co vás nejvíce
natrápilo, než jste obsadila tu kterou roli?

Určitě to byly děti. Protože ten film stojí a padá s malým Koudelkou a Amálkou. To jsou dvě
dost velké role. Oběma je sedm let. Dělali jsme konkurzy už v lednu. Trvaly vlastně až do
dubna. Bylo dost těžké najít Amálku, ale vymysleli jsme takový postup, že dvě asistentky
castingu, které věděly, jak má vypadat Amálka a jak si představuji Koudelku a další děti,
chodily po školách, do prvních a druhých tříd, kde v každé třídě vytipovaly jedno-dvě děti,
někdy ani to ne. To množství dětí, které viděly, bylo neskutečné. Já sama jsem viděla asi šest
set dětí! A mezi nimi jsem našla Amálku, ale pořád jsem neměla Koudelku. Byla jsem z toho
zoufalá, protože jsem si říkala, že když nebude Koudelka, tak nebude film. Bylo to opravdu
hodně napínavé. Až na poslední konkurz se dostavil jistý Tomáš Peč, a já jsem věděla – to
je Koudelka! A doufám, že je.

Nikdo vám nemůže upřít velkou intuici při obsazovaní dětí, nikdo to jako vy široko
daleko neumí. V čem je to tajemství?

Já nevím, opravdu nevím. Připadá mi to do docela normální…

Přesto - je to jenom vaše intuice, nebo máte nějakou metodu?
Určitě jsou obecná pravidla, kterými se řídí každý režisér. Dítě musí chtít spolupracovat,
musí také mít určitý exteriér, který je zajímavý pro kameru. To neznamená, že to dítě musí
být hezké, ale musí mít výrazné oči, musí umět mluvit, ale to je ještě pořád málo. Já si
myslím, že to je v tom, že každé dítě má nějakou svou osobnost. A tu osobnost v něm buď
vycítíte, nebo ne. To je jako u dospělých. Myslím si také, že mezi těmi vybranými dětmi
kromě těch dvou hlavních herců, jsou ještě dva velké talenty. Je to holčička, která hraje
Lórovou a chlapec, který dostal roli Konipase. To jsou takoví bezděční komici, a ty já prostě
miluji! Ale pokud jde o tu „metodu“ - já hlavně nemám ráda děti, které už někde hrály.
Samozřejmě je to daleko větší risk, protože to není ověřené, ale jde jenom o to, jestli to dítě
dokáže, jestli to vydrží, jestli jednoho dne neřekne, že se mu už nechce, jestli nezačne
trucovat, protože to je prostě konec. Ale přesto do toho rizika jdu, protože dítě, které ještě
nehrálo, to je jako nepopsaný list papíru - a je to nádhera s ním tvořit! A u „Krokodýlů“ to bylo
úžasné, protože ty děti neměly žádný prostor mezi tím, co je skutečnost a co film, nedělaly
mezi tím žádný rozdíl. Je to nádherné, když se to povede a můžete to ukázat na plátně. Ale
pak z toho vycházely i různé komické situace. Jednou jsem potřebovala děti na chvilku
zabavit, a tak jsem jim řekla, aby si šly kreslit. A když jsme začali opět točit, tak holčička,
která hrála Lórovou, brečela a odmítala přijít na plac, dokud nedokončí obrázek. Ona prostě
brala úkol namalovat obrázek stejně vážně jako úkol, který jí dám před kamerou. Nebo jsme
točili scénu, kdy si děti myjí holinky. Scénu jsme dotočili, najednou se všichni rozprchli, ale
všimla jsem si, že tam zůstala jedna holčička, která ještě domyla holinky, pak začala uklízet,
propírat hadry, máchat kartáče… Ona to prostě považovala za realitu, a podle toho se
chovala. Pro ni to nebyly holinky „na scéně“, ale v realitě.

Pracovala jste na filmu s velmi mladým štábem. Ti, co se vracejí k režii po létech,
chtějí většinou do štábu „své„ lidi. Nebála jste se vzít nové lidi, nový tým? To je přece
dost netypické.

Netypické?..

Určitě. Toho by se většina lidí obávala.
Mně to připadalo, že když už mám ten skok udělat, tak ať se mnou skáčou mladí. Zdá se mi
to normální, protože ode mne to byl velký hazard, dobrodružství a riziko. Vím však o sobě,
že mám v sobě jakousi vnitřní sílu, když začnu dělat. Myslím si, že by mi v tom mí vrstevnici
nestačili. Takže jsem si strašně ráda nechala poradit, protože ty lidi neznám. Musím říct, že
kameraman Martin Duba byl úplně skvělý. Tomu se říká stejná krevní skupina. Ti lidé nic
nevzdávají, dělají vše s plným nasazením, nadoraz. Samozřejmě ne vždy se všechno
povede, protože vám třeba nevyjde počasí, ale víte, že všichni pro to obětují všechno. A ne
jen Martin Duba, ale třeba i Jirka Klenka, zvukař, byl opravdu úžasný! Nebo módní návrhářka
Věra Kocová, která nikdy nedělala kostýmy, architekt Martin Vačkář – byla to prostě parta
skvělých lidí. Víte, mně to připadá už hrozně nudné, když si každý pochvaluje, jaký měl
výborný štáb, ale všichni byli opravdu skvělí a úžasní, tak se to prostě nedá jinak říct. A ten
věkový rozdíl jsem já nijak nepociťovala, spíše jsem to vnímala, že nejsou žádné věkové
rozdíly. Důležité bylo, že každý člen štábu byl plně oddán své profesi, že se ten tým výborně
vzájemně doplňoval. A když se to soukolí spolu s vedoucím produkce Jirkou Holanem a
Míšou Flenerovou dalo dohromady, tak z toho byl takový Golem, který když se dá do pohybu,
tak nejde zastavit. A nebyl ani jeden případ, že by se něco nedalo točit, že by něco nebylo
připravené, nebo že by herci nebyli na place včas. A to jsme všichni bylo vystaveni riziku, že
někdo může onemocnět, ale naštěstí se to nestalo.

Vaše filmy patří i po mnoha letech k těm nejoblíbenějším, přitahují stále nové a nové
generace diváků. V čem je podle vás film „Jak se krotí krokodýli“ jiný oproti „Velrybě“
a „Polepšovně“ a oproti „S tebou mě baví svět“? Co divák může očekávat, co je tam
stejné a co zásadně jiné?

To je těžká otázka… Stejná je tam asi ta poloha, to naladění, že je to o prima lidech, kteří
mají mezi sebou docela pěkné vztahy, že se všechna nedorozumění dají vyřešit bez
konfliktů. Diváci mohou čekat polohu mezi humorem a dojetím, nemusí se také obávat, že
na ně budeme klást nějaké pasti ve smyslu, že tam bude rakovina, rozvod, nepříjemní lidé –
to všechno tam prostě nebude. A v čem je ten film jiný, než moje předešlé snímky? Myslím
si, že především ve stavbě. „Velryba“ a „Polepšovna“ vyprávěly příběh o třech lidech, šlo
tedy o lineární příběh, kde byla jedna dějová linie. Stejně tak i u filmu S tebou mě baví svět
jde vlastně o monotematický příběh. V „Krokodýlech“ se rozvíjejí paralelně příběhy tři, které
spojuje jedno téma. To téma, to je o touze každého člověka nezůstat sám – a teď jde o ty
různé způsoby, jak toho dosáhnout. Jinak se o to snaží dítě, kterému je sedm let, jinak
čtyřicetiletá žena, která se obává, že by vztah s partnerem mohl skončit a jinak se chová
pětačtyřicátnice, která se snaží teprve někoho získat. Myslím si, že to téma je hrozně široké,
jde všemi generacemi napříč, je to prostě obyčejná lidská touha nebýt osamělý, touha mít
v životě vedle sebe někoho, koho mám rád a kdo by miloval mě.

S kým se divák ztotožní, s těmi dětmi, nebo je to více o rodičích?
Já si právě myslím, že je to pro všechny generace. Protože těm malým hrdinům je sedm let,
tak školní děti se ztotožní s příběhem Amálky a Koudelky a budou ho prožívat po svém. Je
tam také příběh devatenáctiletého kluka Vaška, kterého hraje Jirka Mádl. Je tam střední
generace, jeho rodiče Anna a Luboš, kterým je těch čtyřicet. A je tam také děda Pepík, a ten
je vlastně z nich nejživější. On má vlastně trochu jiné starosti, protože kolem něj se shlukují
tři ženy, které mají o něj zájem. Je to takový optimistický člověk, který k sobě přitahuje lidi…

Vy jste chtěla vždy dělat filmy, které by bavily vás, a tedy i diváka - jaké je vaše
krédo?

Řeknu to takhle. Opakovaná vysílání, sledovanost a zájem diváků dokazují, že moje filmy
lidi opravdu chtějí vidět. Ale nemůže to být v příběhu, protože ten diváci dobře znají. Stává se
mi dokonce, že potkávám lidi, kteří umí ty filmy nazpaměť! Není to tedy v příběhu, není to v
replikách. Tak si musíme klást otázku, proč, v čem je ten zájem? Myslím si, že v těch filmech
je něco, co je víc než ten příběh, víc než repliky, že je to ve vztazích, jak je prezentují Jana
Preissová, František Němec a Tomáš Holý, že je to v osobnostech těch lidí, kteří přinášejí a
tlumočí tu zvláštní kvalitu. Stejně to funguje i ve filmu S tebou mě baví svět… Doufám, že v
„Krokodýlech“ je to taky tak. Já mám na to takový test: i když znám příběh do detailů a ve
střižně vidím film nesčetněkrát, tak když si představím, jak ten malý kluk koulí očima, nebo
jak se směje holčička, ale týká se to i „dospělých“ scén, tak vím, že bych ty záběry mohla
vidět desetkrát, stokrát, protože je tam kus života pravdivého!

Teď, když se na film můžete dívat s odstupem, určitě tam máte oblíbené pasáže a
scény. Prozraďte nám je.

To nemůžu prozradit. Samozřejmě ta stavba příběhu je taková, že na začátku filmu musíte
diváka seznámit s tím, kdo je kdo, o co tam půjde, takže dalo by se říci, že v expozici je těch
míst míň. Myslím si, že my ten příběh otevíráme docela rychle, takže s rozvíjejícím se dějem
přibývá i těch bonbonku, záběrů a míst, na která se vysloveně těším…

ROZHOVOR S PRODUCENTEM MILOSLAVEM ŠMÍDMAJEREM

Uvedl jste na filmová plátna páté pokračování Básníků a teď přicházíte s novým filmem
Marie Poledňákové. Co bylo těžší – přemluvit scénáristu Ladislava Pecháčka a režiséra
Dušana Kleina k „Básníkům“, nebo paní režisérku k návratu k filmové práci po šestnácti
letech?

Obojí byl běh na dlouhou trať, trval roky - a nakonec stejně musíte přijít ve vhodnou chvíli a
mít po ruce nějaké argumenty. Za paní Poledňákovou jsem přišel ve chvíli, kdy už se
podařilo natočit Básníky, a přesto široko daleko chyběl rodinný film, jaký dokáže vytvořit jen
ona. Měl jsem argumenty dva: její schopnost vyprávět laskavě příběhy o nejobyčejnějších
vztazích a touhách a přitom dávat lidem radost – a to je jedinečný dar! Říkal jsem: „Vy máte
schopnost a možnost dávat lidem chuť do života, vždyť jde o poslání. Můžete novým
generacím věnovat nový příběh z rodu těch, které diváci milují a který nás přežije.“ Navíc
nebylo třeba vymýšlet něco zbrusu nového - v knize Jak Anděla viděla anděla bylo tolik
motivů, že si je stačilo jen představit na plátně. Marie Poledňáková si po letech knížku
přečetla, dala mi za pravdu a myslím, že ji zajímalo, jestli neztratila schopnost vyprávět
příběh. Slíbila, že to zkusí - a za tři měsíce mi volala, že to napsala. Už první verze byla
skvělá!

Po delší době jste „dokázal“ přemluvit paní Poledňákovou i k režii. Jak se dnes, po více
než desetileté odmlce, osvědčila „na place“?

Přesvědčit Marii Poledňákovou, aby film režírovala, bylo složitější a dalo víc práce, než jsem
si myslel. Ale věděl jsem, že nejlepší volbou je ona. A kdysi mi vyprávěla, že vlastně nikdy
netoužila režírovat, ale když napsala scénář a absolvovala rozhovory s některými
potenciálními tvůrci, uvědomila si, že by film nutně natočili jinak, než jak jej zamýšlela ona. A
tak se odhodlala k režii. Stačilo mít tuto zkušenost na paměti a být trpělivý. Vlastně to byl
důvod, proč film nevznikl už na podzim 2004, ale až o rok později.
A jak se osvědčila? Říkala mi, že nechce režírovat, protože té práci dává všechno a rok a půl
není schopná dělat cokoliv jiného a že ji totálně vyčerpá. Když se nakonec rozhodla, že film
režírovat bude s tím, že natáčení proběhne na jaře 2005, tak už v létě 2004 jsme objížděli
Vysočinu, jeli jsme do Tater a do Zermattu hledat lokace. A když napíšu, že jsme jeli do Tater,
to vůbec neznamená, že jsme vyrazili na blind. Paní režisérka zavolala: „Přijeďte, mám pár
tipů.“ Na stole jí ležely všechny průvodce o Tatrách, které šlo koupit. Stránky byly pečlivě
zapapírkované a měla nastudované veškeré podrobnosti. Vedle byl stoh papírů s jinými
místy - vše, co našla na internetu. Takže bez pomoci kohokoliv jiného vytipovala ze sedmi
možných tři chalupy, kde bylo možné točit. V Tatrách nás čekal místní znalec Ing. Štruncel,
který má také filmařské oko, a ten doporučil ještě další vhodná místa. Paní režisérka u kávy
v pohodlí říkala: „Nebojte, nehnu se sto metrů od auta, už jsem zpohodlněla. Točit budeme
vždy hned u silnice v blízkosti kavárny.“ Pravda byla taková, že prošla úplně všechny lokace,
i tam, kde chata byla o poznání méně vhodná, ale stejně vyšlapala kilometrový kopec jen
kvůli tomu, jestli odtud není krásnější pohled do krajiny. Nakonec se točilo v chatě na
Zeleném plese, nádherném místě, kam se šlo dostat jen pěšky nebo klasickými džípy, které
jely teď 8 km tři čtvrtě hodiny, tedy pomalu - doslova krokem. Část štábu absolvovala tuto
cestu každý den nahoru a dolů, zbytek včetně paní režisérky bydlel na chatě v prostředí
vpravdě horolezeckém, hodně vzdáleném pražským kavárnám. Jinými slovy: Marie
Poledňáková slouží filmu a pro jeho zdar je ochotna se roztrhat. Jde nakupovat rekvizity do
dekorací s rekvizitáři, zúčastnila se výběru kostýmů, dělala rozsáhlé castingy a hledání dětí
bylo mega akcí… Je profesionálem v každém coulu a jsem rád, že jsem se mohl zúčastnit
natáčení po jejím boku. Ostatně i mladší členové štábu - pomocný režisér, architekt, lidé,
kteří pracují i na zahraničních zakázkách, tvrdili, že to pro ně byla škola a že tak
připraveného režiséra nikdy nezažili. Sledovat Marii Poledňákovou při práci znamená
vystudovat FAMU, psychologii, diplomacii - je to skvělá režisérka a štáb ji zbožňoval, i když
všem dávala hrozně do těla, protože je velice náročná .

Do jaké míry konzultovala s Vámi paní režisérka výběr herců - mohl jste použít právo
veta?

Když pracujete s člověkem jako je Marie Poledňáková, tak žádné právo veta nepotřebujete.
Je tak pokorná ke své práci a tak intenzivně hledá nejlepší možnosti, že přemýšlí o každém
nápadu a vybírá optimální možnosti. Ve fázi, kdy jsem jí přesvědčoval o tom, aby film
režírovala, přišel jsem s vlastní vizí obsazení - v něm od začátku figurovala Ingrid Timková.
Řekla mi své obsazení, kde figurovali od začátku Václav Postránecký a Eva Holubová. Na
hlavní roli jsme měli každý odlišný tip, ale shodli jsme se, že ani jeden není optimální.
Šťastná náhoda tomu chtěla, že jsem točil dokument o Pojišťovně štěstí - a když Marie
Poledňáková přišla s tím, že začala uvažovat o Mirku Etzlerovi, tak jsem jí mohl hned
vyprávět, jak leze po horách, jak jsme točili v pískovcových skalách, jak je bezvadný - a tak
nebylo těžké její názor podpořit. A výběr dětí? Do toho bych si ani netroufl mluvit - v tom je
jedinečná. Jedna věc je výběr herců, ale obdivuhodné bylo, jak rychle si získala respekt Evy
Holubové, jak dokázala přesvědčit Václava Postráneckého k některým kouskům… A s dětmi
jak to uměla! Nenechala ale nic náhodě. Nechala rodiče napsat dopředu dopisy, než se
odjelo do Tater, sama nakoupila dětem dárky, ve volný den jim organizovala večerní
soutěže… Co k tomu dodat?

Byly ze strany režisérky nějaké požadavky, které jste odmítl splnit?
Ta otázka zní hrozivě. Samozřejmě byly věci, které by byly pro tento film skvělé, ale sedíme
v Čechách, a tak nebyly možné. Kdybychom film realizovali alespoň v Londýně, nejspíš
byste ve filmu viděli v hlavních rolích největší světové hvězdy, paní režisérka by netočila
nesmírně náročnou scénu u vodopádů jeden den, ale po hollywoodsku třeba dnů pět. Natočit
tak dobrý film v českých podmínkách, to je umění, a i když jsem často přicházel s tím, že
něco musíme zlevnit, zjednodušit, tak všechno podstatné jsme si dovolili, dokonce i úvod
filmu natočit ve švýcarském Zermattu, protože jsme chtěli, aby divákům bylo hned jasné, že
tatínek Luboš pracuje daleko od domova, a proto přijíždí domů jen když má dovolenou.
Přijeli jsme do Zermattu, bylo krásné počasí a z hotelového pokoje jsme viděli ten nádherný
vrchol Matherhornu, symbolu švýcarských Alp. Když štáb ráno vybalil kamery, Matherhorn se
úplně schoval do mlhy a zůstal tak až do pěti hodin následujícího dne. Sotva jsme skončili a
vrátili se do hotelu, mlha zmizela. Jenže my nemohli zůstat déle…Rozpočet je nesmírně
svazující záležitost, který diktuje nejen režii, ale i producentovi.

Co bylo pro Vás jako producenta nejtěžší - byl nějaký krizový moment v průběhu
natáčení? A pokud ano, podařilo se ho vyřešit?

Pokud jde o počasí, zažili jsme hodně napínavé chvíle a někdy si říkám, že byl zázrak, že
film vznikl. Vezměte si třeba, že si paní režisérka v září 2004 vybrala lokace, v říjnu tam byla
s architektem a kameramanem, kde si je potvrdili. A v listopadu se přes Tatry přehnala
vichřice a zcela změnila přírodu kolem masívů. Trvalo dva týdny, než jsme našli odvahu
zeptat se slovenských přátel, jestli naše lokace stojí v původní podobě. Naštěstí je paní
režisérka vybrala tak, že nás se vichřice nedotkla. Jenže pak přišla rekordní sněhová
nadílka, jakou v Tatrách 30 let nepamatovali. Točit jsme měli od 28.května a kvůli sněhu jsme
jeli na plac 14 dní před natáčením, jenže nahoru jsme se dostali jen tak, že jsme museli 4
kilometry pěšky. Ale jak tam dostat všechnu tu techniku? Jak denně dostávat na plac část
štábu, herce? Většina lidí říkala, že musíme natáčení odložit, ale chata už nebyla volná,
nešlo to. Místní horalé tvrdili, že bude líp, že se oteplí. Měli pravdu, ale stejně týden před
první klapkou musela produkce najmout malý bagr, který tuneloval sníh a dělal cestu.
Chvílemi se úplně ztrácel a řidič hodně riskoval. A tak to šlo po celé natáčení na horách.
Jinou kapitolou je financování filmu, to bylo díky jedné firmě také hodně dramatické, ale to
prozradím až na tiskovce.

Dnes už mají “Krokodýli“ před sebou poslední dokončovací práce, film jste už viděl
mnohokrát ve střižně – jaký máte z něj pocit?

Pocit z něho mám výtečný, ale není vhodné, abych film hodnotil. Řeknu jen, že spoustě
lidem udělá velkou radost a s chutí se na něj podívají i opakovaně. Při schvalovačkách se
těším na dlouhou pauzu na konci, než někdo promluví, než lidé překonají dojetí. A je to o to
vzácnější, že na schvalovačky chodí lidé ze štábu nebo třeba šéfové z Novy, kteří vidí týdně
tolik filmů včetně těch nejlepších „amerik“ - a tenhle film je přesto chytne za srdce. Na
schvalovačku některých scén přišla také zástupkyně jednoho z partnerů kvůli umístění
výrobku v rámci product placementu. Když jsme se na ní otočili, co tomu říká, omlouvala se
a utírala si oči, zapomněla na product placement a zcela se oddala filmu. To jsou okamžiky,
kdy víte, že ten film funguje.

Co připravujete k realizaci v nejbližším období?
Plány mám smělé, ale hodně se odvíjejí od úspěchu filmu Jak se krotí krokodýli. Obecně
však řeknu, že vyvíjíme velké úsilí získat koproducenta, abychom mohli naplno spustit
realizaci animovaného filmu Jiřího Barty NA PŮDĚ, chystáme se na typickou moravskou
komedii autorky Evy Papouškové HODINY PŘED SLÁVOU a ve hře je i výpravná pohádka…

A jak je to se zafinancováním připravovaných filmů?
To bude zase porod! Bojím se, že na to všechny nejlepší plány ztroskotají. Čeká nás další
oslovování firem, prosby, argumentování… Strašný bývá první týden roku, kdy si říkáte: „Tak
ten příští rok bude určitě dobrý! Uděláme pro to maximum!“ A pak denně dostanete pět,
sedm…deset odmítavých mailů. A když se náhodou podaří film zafinancovat a realizovat, tak
pak někteří novináři spustí nářek nad product placementem, jako by vedle jejich kvalitních
článků nebyl inzerát na projímadlo, vložky či jiné výrobky. Těším se, až nový
kinematografický zákon umožní filmařům důstojnější podmínky, který si české filmy zaslouží.
Pak budeme moci všichni věnovat více energie kvalitě filmů než elementární existenci.

Jako producent jste si také zahrál ve vašich filmech. Dušan Klein Vám
svěřil v „Básnících“ malou roli nemocného pacienta, který si přijde do
lékárny k Aničce pro lék. Marie Poledňáková pro Vás napsala roli kněze,
v níž jste musel zvládnout i jízdu na kole. Neměl jste někdy v průběhu
natáčení pocit, že byste se dal „ na modlení“, nebo že byste uvítal
nějaký zázrak?

Existuje krásná věta: Já na zázraky nevěřím, já na ně spoléhám. Tak to je krásné filmařské
krédo. A to „hraní“, to jsou takové režisérské legrácky. Asi štáb baví sledovat, jak se bojím,
abych celý film nezkazil. A víte, co je největší fór? Mezinárodní filmařská databáze u mého
jména neuvádí nejméně dvacet dokumentů, které jsem natočil, ale jsem tam uveden jako
herec, kterým tedy opravdu nejsem. I když by bylo fajn mít v herecké filmografii třeba
Spermii, kterou hrál Woody Allen, to by mě bavilo.

Děkuji za rozhovor
Mária Dufková

Dlouhý popis
Motto: Česká rodinná komedie od Marie Poledňákové, autorky řady populárních filmů.
Délka: 112 min
Země: Česká Republika , 2006

4497 hlasů