Happy Feet

NATÁČENÍ
Jestliže byl snímek Babe: Galantní prasátko snímkem o “mluvícím vepříkovi,” pak by Happy Feet měl být o tancujícím tučňákovi,” říká George Miller o snímku, který na počátku 90. let pomohl přivést na svět a v případě Happy Feet režíroval, produkoval a podílel se na scénáři. Po zhlédnutí několika dokumentů o životě zvířat v Antarktidě Millera napadl příběh o tučňákovi, který je shodu okolností nepřekonatelný ve stepu. “K projektu – ať už se bavíme o Šíleném Maxovi či vyprávěních o vepřících a tučňácích – mě vždycky přitáhne jen jedna věc: síla příběhu,” tvrdí Miller. “S příběhem všechno stojí a padá! Na filmu je pro mě svůdná ta skutečnost, že když píšete příběh, můžete se vydat kamkoliv. Pokaždé se však snažíte přijít s příběhem, který se bude k postavám co nejvíce hodit. Když to tak řeknu, vlastně pro mě není rozdíl mezi Šíleným Maxem, Babe: Galantní prasátko ani Happy Feet. “Vždycky mi připadalo, že Antarktida má příběhový potenciál,” pokračuje režisér. “Když jsem asi před deseti lety viděl dokument Life in The Freezer od BBC/National Geographicu, do hlavy mě uhodil skvělý příběh. Tuňáci vedou velmi zajímavý život, který je tak trochu alegorií toho lidského. Jen si to vezměte: musí přežít na nejodlehlejším místě planety, proti chladu bojují tím, že se shlukují a předávají si teplo, životního partnera si hledají zpěvem.”

Miller říká, že každý z tučňáků královských vydává svůj vlastní tón, kterým se v hejnu odlišuje od
ostatních. “Mám lidem ten zvuk zní jako neidentifikovatelné vřeštění,” říká režisér. “Ale po každého tučňáka je to něco jako píseň. V Antarktidě žije asi 25 tisíc tučňáků a každý z nich vydává svůj osobitý tón, takže když v té kakofonii zvuků nějaký konkrétní hledáte, máte šanci, že se vám to povede. ” “Náš příběh začíná v okamžiku, kdy se rodiče hlavní postavy dají dohromady, pak přijde na řadu jeho vylíhnutí, výchova a dospívání, při kterém nabývá zkušeností, jež mu pomohou ve světě najít svou vlastní cestu.” Mumble se narodí do komunity tučňáků královských bez zcela zásadní dovednosti – neumí zpívat. Rodiče jej vezmou k odbornici, která Mumbleovi doporučí, aby dal průchod svým nejhlubším citům. Jenže ty se v něm uvolňují prostřednictví stepu, což komunita považuje za poněkud výstřední. Schopnost tučňáků zpívat Millerovi umožnila, aby se v příběhu objevilo hodně současných i klasických písniček a různé taneční styly. “Práce na Happy Feet začala dlouho předtím, než byl uveden dokument Pochod tučňáků,” odpovídá Miller na otázku, kterou dostává stále dokola. “Úspěch toho dokumentu je dvojnásobná radost, protože to zároveň zvedlo zájem o naše animované tučňáky.”

POSTAVY A OBSAZENÍ
Přivést postavu Mumblea k životu vyžadovalo armádu počítačových kouzelníků a herce s příjemným hlasem. Spoluscenáristka Judy Morris říká: “Mumble je opravdový a otevřený novým výzvám. Věděli jsme, že ať už mu dá hlas kdokoliv, bude jím muset zprostředkovat nevinnost, jistou zasmušilost a zároveň být cool. Hledali jsme herce, který je opravdový a otevřený. A přesně takového představitele jsme našli v Elijahu Woodovi.” “Mumbleova odvaha a vědomí sebe sama jsou zcela výjimečné,” říká Wood, který v trilogii Pán prstenů ztvárnil dalšího odhodlaného hrdinu, Bilbo Pytlíka. “Odmítá svou zálibu v tanci vidět jako problém, nechce se vzdát sám sebe, protože ví, že je v ledasčem výjimečný. Říká: ´Asi je na mně něco zvláštního, ale jen pro vás. Pro mě ne. Já jsem se sebou spokojený, to vy byste se s tím měli vyrovnat, ne já.´” Wood je rád, že prostřednictvím tohoto filmu může k dětem i rodičům vyslat poselství o důležitosti sebepřijetí. “Je důležité, aby každý věděl, že nesmí slevit z toho, co jej dělá jedinečným.” Wood poskytl Mumbleovi hlas, za způsob, jakým vyjadřuje své city, je zodpovědný držitel ceny Tony, Savion Glover. “Mumbleovi rozumím,” prohlašuje Glover. “Pokud chci být dobrý ve stepu, už mi na zpěv mnoho energie nezbývá. Zkoušel jsem to a budu v tom i nadále pokračovat, ale rozhodně se lépe vyjadřuji tancem, než zpěvem. Podobně jako Mumble.” Glover také přitakal pocitu hlavní postavy, která má dojem, že do svého prostředí nezapadá. “Mumble si ve škole připadá jako podivín. Já jsem taky podivín. Podivín zblázněný do stepu.”

Do filmu svým hlasovým talentem přispěly i dvě přední australské hvězdy: Hugh Jackman jako Mumbleův táta Memphis a Nicole Kidman jako jeho máma Norma Jean. “Memphis je vážně úžasný tučňák,” říká Jackman, držitelem ceny Tony za výkon v roli ´australského syna národa´ Petera Allena, kterou ztvárnil v broadwayském představení The Boy From Oz. “Memphis miluje Normu Jean jako nikoho jiného. Když se do sebe prvně zamilovali, potkalo ho to největší možné štěstí.” Kidman za svůj portrét spisovatelky Virginie Woolf ve filmu Hodiny získala Oscara a zpěv jí rozhodně není cizí, neboť ve filmu Moulin Rouge! od Baze Luhrmanna ztvárnila zpěvačku Satine. “Spolupracovat s Nicole je povznášející zkušenost,” říká Miller. “Je to báječná herečka. Když jí náš producent Doug Mitchell zavolal, aby si s ní o filmu popovídal, bez váhání roli přijala. Když jsem se jí později zeptal, proč do toho šla aniž by četla scénář, odvětila, že vzhledem k našim předchozím dobrým zkušenostem nedokázala říci ne. Takhle vřelé gesto mi úplně vyrazilo dech.” “Do Normy Jean se pravidelně “zakoukává” spousta tučňáků. Při chůzi se krásně vlní a má úžasný hlas. Je vážně rozkošná a sexy. Navzdory zájmu svého okolí má oči jen pro Memphise,” říká Kidman. “Narodí se jim dítě a od chvíle, kdy se na Mumblea poprvé podívá, jej miluje. Nevadí jí, že Mumbleův zpěv zní trochu jinak než u ostatních, pro ní je prostě dokonalý. Každé matce se její dítě zdá dokonalé.” Miller dodává: “Na Normě Jean se mi líbí, že je jediná z komunity tučňáků, kdo věří, že s Mumblem není nic v nepořádku. Za svým synem si stojí.”

Táta Memphis se obviňuje za to, že kvůli své nepozornosti může za Mumbleovu jinakost: když byl jeho synek ještě ve vajíčku, nechtěně jej upustil. “Memphis kvůli tomu ztratil velkou část svého sebevědomí,” říká Jackman. “Po většinu příběhu je Memphis velmi nešťastný, protože se vzdal části sebe sama.” “Memphis a Norma Jean chtějí, aby byl Mumble šťastný,” říká Kidman. “Memphisovi tanec moc nejde a tak je Norma Jean spojovacím článkem mezi ní a synem. Říká mu: ´Možná není přesně podle tvých představ, ale je to tvůj syn. Musíš jej milovat bezpodmínečně.” Jakmile táta zjistí, že Mumble je vlastně v pořádku, rodina se semkne.” “Jsem velmi rád, že se nám podařilo vytvořit takovou rodinu,” říká Miller. “Hugh, Nicole a Elijah příběhu dávají vřelé srdce.” Dívka, díky níž Mumlovo srdce vždycky poskočí, je Gloria v podání Brittany Murphy. “Gloria je ta nejlepší zpěvačka celé jedné generace tučňáků,” říká Miller, “takže jsem přirozeně potřeboval herečku se skvělým hlasem, ale i vynikající zpěvačku.” Murphy se sice představila ve spoustě rolí, ale dosud nedostala příležitost před kamerou i zpívat . “Dokud mi kdosi nepustil jednu nahrávku, netušil jsem, že Brittany je tak nadaná zpěvačka. Nakonec ve filmu zpívala dvě písně a dopadlo to báječně.” Gloriino pěvecké nadání je pro Mumbleův příběh klíčové. Gloriinou srdeční písní je pomalejší verze diskotékové skladby Boogie Wonderland, která je dokonalým vyjádřením její postavy. Dokud jí však Mumble nepoprosí, aby si poslechla skladbu, kterou vyluzuje prostřednictvím svých nohou, ani ona netuší, jak moc se její srdeční skladba hodí k té jeho. A to vyvolá něco velkého. Murphy měla hudbu vždycky velmi ráda a tak ráda odpověděla na naléhání tvůrců, vyjádřit své zaujetí prostřednictvím písně. “Gloria si je vědoma toho, že je velmi talentovaná a že zpěv je takřka její fyzickou potřebou. Prostřednictvím zpěvu vyjadřuje své nejhlubší myšlenky a pocity, stejně jako to Mumble dělá nohama.”

Herečka dodává, že postava Glorie se jí líbila od samého začátku. “Gloria je velmi sebevědomá, silná, srdečná, ale občas taky drzá. Vždycky naslouchá svým nejhlubším motivacím a nebojí se mluvit. Chtěla bych jí za svou kamarádku.” Gloria je Mumbleovi oddaná, ale stařešinové komunity si jejího uznání neváží, zejména pak nevrlý Noe v podání Hugo Weavinga. “Hugo má sám o sobě velmi příjemný hlas,” říká Miller. “A já z něj vymáčkl maximum. V jedné scéně musí překřičet prudkou vichřici a tisíce zpívajících hlasů.” Mumble prochází nehostinnými pustinami Antarktidy a nakonec na tom nejnepravděpodobnějším místě najde pravé přátele – Adelie Amigos, pětici vtipkujících Latino tučňáků, kteří jsou co do vzrůstu menší než Mumble, ale o to větší mají srdce. Skupinu vede ten nejhlučnější z nich, Ramon. Adeliové se s naším hrdinou rychle spřátelí a Mumble poprvé v životě cítí, že někam patří. Adeliům se Mumbleovy pohyby zdají “opravdu úžasné” a ukážou mu, jak si život užít. Jako vůdce Adeliů si Miller vyhlédl mistra nad mistry, legendárního komika Robina Williamse, který hraje Ramona. “K tomu, abych se tomuto projektu zavázal, mi stačilo pouze jméno režiséra – George Miller,” prohlašuje Williams. “Tím chci říct, že jsem vždycky chtěl pracovat s člověkem, který nechal vepříky promluvit lidskou řečí. Tenhel film mi připadá, jako byste zkřížili Pochod tučňáků s vystoupeními skupiny Riverdance.” V okamžiku, kdy už měl Miller představitele Adelie Amigos jistého, vydal se ostatní členy hledat do komunity Latino komiků. Postavám Nestora Lombarda Rinald a Raula propůjčili své hlasy Carlos Alazraqui, Johnny Sanchez III, Jeff Garcia a Lombardo Boyar. George chtěl všechny Adelies nahrát skupinově, do jedné zvukové stopy,” říká spoluautor scénáře Warren Coleman. “Herci při tom stáli v půlkruhu, takže na sebe viděli a mohli na sebe reagovat. Při nahrávání se neustále špičkovali a každý se snažil přijít s nápadem nebo hláškou, která by celou místnost rozesmála. Adelie Amigos jsou jedna velká rodina - prostě bratři, kteří se vzájemně podporují – a tato skutečnost velmi podpořila výslednou atmosféru filmu. “V podstatě jsme je nechali, ať si improvizují a vzájemně se popichují,” říká Miller. “Občas se to docela utrhlo ze řetězu.” Robin Williams říká za své kolegy: “Jsme takoví Los Penguinos. Když se dáme dohromady, nevíme kdy přestat.”

Williams si užíval zejména odvahu své postavy a její neustálý zájem o ženy. “Ramonovo nadání spočívá i v tom, že je dobrý v hledání oblázků. Ve světě tučňáků jsou oblázky ekvivalentem šperků. A Ramon ví, že děvčata se ráda předvádí. Vždy se snaží o to, aby na ženy zapůsobil. A to je také jeden z důvodů, proč jsem si tuhle postavu chtěl zahrát – protože každý z nás má v sobě takového malého macho-tučňáka. A já jsem se s ním chtěl setkat.” Williamsovu energii však nešlo spoutat toliko jednou rolí. Herec se ujal dokonce dvou hlasových rolí – uslyšíme jej i jako tučňáka Lovelacea, který miluje skákání z ker a útesů. Lovelace je guruem země tučňáků a je také vypravěčem Mumbleova příběhu. Velká část Lovelaceova půvabu spočívá v jeho tajemném ´talismanu,´ který je zbytkem plastové lahve, který se mu zaklínil na krku. “Lovelace má uhlazené chování jako Barry White. Rozdává moudré rady. Náhrdelník, který mu prý daly ´tajemné bytosti,´ mu dává právo, aby odpovídal na všechny všetečné otázky národa Adeliů,” říká Williams. Williams musel prostřednictvím dvou různých hlasů odlišit dvě velmi odlišné postavy. “Robin je velmi intuitivní herec,” říká Judy Morris. “Jeho herectví bych přirovnala k Savionově tanci, prostě se to ani nedá vysvětlit. Oba jsou velmi nadaní. A taky rychlí.” “Robin si nedělá nárok na to, že by byl zpěvák. Ale tady zpívá dokonce ve španělštině. Jak už je u něj zvykem, dal do toho celé srdce a celou duši,” říká Miller. Ve filmu se dále objevuje televizní a filmový herec Anthony LaPaglia v roli velitele ptáků, kteří malého Mumblea zastrašují, dlouholetá herečka Miriam Margolyes a Magda Szubanski v roli učitelky ve škole tučňáků. Tyto dámy hrají paní Astrakhan a slečnu Violu, které se z hrdla potomka Memphise a Normy Jean snaží vymámit alespoň jeden čistý tón. Světově proslulý zoolog a milovník zvířat, Steve Irwin, dal hlas tomu největšímu tuleňovi, s jakým se Mumble a Adeliové v širých pustinách Antarktidy kdy setkali.

Miller uzavírá: “Jsem velmi rád, že se sešla sestava tak nadaných herců. Jak už měl svět několik příležitostí poznat, Robin Williams je nezvladatelný živel. Na spolupráci s ním se nezapomíná. Rád jsem také z dálky pozoroval, jak Robin spolupracoval s Elijahem Woodem a čtyřkou zbylých komiků, Johnnym Sanchezem, Jeffem Garciou, Carlosem Alazraquim a Lombardo Boyarem.” Režisér dále pokračuje: “Práce s dabéry a práce s herci na placu se zase až tak moc neliší. Snažili jsme se nahrávání hlasů co nejvíce přiblížit práci na placu, to znamená, že jsme co nejvíce herců nahrávali do jedné zvukové stopy. Byli naprosto dokonalí, sezvali jsme je dohromady a nechali je na sebe vzájemně reagovat. Občas jsem musel zavřít oči, abych se těmi báječnými filmovými herci nenechal příliš okouzlit. “Jednotlivé hlasové party jsme nahrávali v závislosti na tom, kde herci zrovna natáčeli své hrané filmy. Hlasy Hugha, Nicole a Elijaha jsme nahrávali v Los Angeles a New York, Robina v San Franciscu a Los Angeles, kde zrovna byli i Brittany a Anthony. Hugo Weavinga jsme zase nahráli Austrálii. Takže suma sumárum, nahrávali jsme po celé planetě. Víme, že herectví je svého druhu kontaktní sport a proto jsme se snažili nahrávat co nejvíce herců pospolu.”

HUDBA
Když se George Miller poprvé přiměl ke psaní scénář filmu Happy Feet, nepředstavoval si jej jako muzikál. “Když jsem o příběhu začal uvažovat, napadlo mě, že způsob, kterým si tučňáci královští hledají své životní protějšky vyžaduje, aby ve filmu zazněly písničky. V okamžiku, kdy mě napadlo, že Mumble vlastně neumí zpívat, ale je dobrý v tanci, jsem se rovnýma nohama dostal do muzikálu. Rád tenhle film nazývám jako ´náhodný muzikál,´” říká Miller. Nakonec to dopadlo tak, že Miller začal příběh budovat kolem skutečnosti, kdy každý z tučňáků má svou vlastní píseň, jíž vábí svůj budoucí životní protějšek. Populární hudba je všem srozumitelná forma vyjadřování. Producenti pak vybrali známé písně, které příběh přivedly k životu. Ve filmu Happy Feet se objevuje široká škála hudebních stylů, počínaje rockem, přes funk, operu, rap, liturgickou hudbu, pop, gospel a latino hudbu. “Z podstaty věci plyne, že vizuálně velmi podobné tučňáky bylo třeba odlišit hlasy, vhodnými písněmi. Používal jsem hlavně hudbu z 20. století,” říká Miller. “Judy Morris má úžasné hudební znalosti, je jako chodící iPod. Z jakéhokoliv útržku hudby či textu, na které si vzpomenete, vám vykouzlí celou píseň. Během nesčetných setkání, kdy jsme vybírali hudbu, vždycky přišla s mnoha návrhy, které k našemu příběhu přesně seděly.” Abychom filmu vytvořili konzistentní zvukový prostor, přizvali jsme známého skladatele Johna Powella. “K filmu Happy Feet jsme nepotřebovali jen tak nějakého skladatele, ale někoho, kdo má široký záběr,” shrnuje Miller. “Nechtěl jsem nikoho, kdo by zněl příliš popově, ale zároveň by se zalekl vážné hudby, opery nebo dokonce rapu. John Powell je skladatelem, který tzv. “world music” opravdu rozumí, a zároveň je dost mladý na to, aby docenil různé hudební žánry.” “John přišel s úžasnými hudebními aranžemi,” říká Brittany Murphy. “Jedna z Gloriiných písní je poctou skladbě Freddie Marcuryho ze skupiny Queen,‘Somebody To Love,’ která se dokonale hodila k hlavnímu hudebnímu motivu filmu. Vydali jsme se cestou žánru gospel, šlo o velmi citlivé pojetí a stále pro nás bylo velmi zábavné. Práce s Johnem na aranžích byla báječná. Je pro mě velkým učitelem hudby.”

Z ostatních písní, které tučňáci zpívají, jmenujme například skladbu Do It Again od The Beach Boys, My Way od Franka Sinatry (španělsky přezpívaná Robbie Williamsem), Kiss od zpěváka Prince (duet v podání Hugha Jackmana a Nicole Kidman). Když Miller požádal Prince o povolení změnit původní slova písně Kiss (aby zněly víc “tučňácky”), zpočátku odmítl. Když však Prince uviděl raný hrubý sestřih filmu, změny textu písně Kiss povolil a dokonce pro film napsal novou píseň, která zazní v závěrečných titulcích. Princeova píseň The Song of the Heart se také objeví na soundtracku k filmu Happy Feet, který dne 31. října vydá Warner Sunset/Atlantic Records. Na albu se také objeví mnoho populárních umělců jako jsou legenda Patti LaBelle, Yolanda Adams a hvězda americké soutěže Superstar, Fantasia Barrino, které dohromady zazpívají píseň I Wish; dále ve filmu zazní Tell Me Something Good od Pink; Chrissie Hynde a Jason Mraz zazpívají fúzi písní Everything I Own/The Joker; K.D. Lang zazpívá Golden Slumbers od Beatles, Gia Farrell přispěje svým singlem Hit Me Up a Brand New Heavies zazpívají Jump N’ Move. Hudební kompozice Johna Powella, The Story of Mumble Happyfeet, se na albu objeví také.

“Ve filmu zazpívají i herci Hugh Jackman a Nicole Kidman,” říká Miller. “U Mumblea, který je z komunity vyloučen kvůli falešného zpěvu, jsme museli Elijaha Wooda přimět k tomu, aby zpíval jak nejhůř dovede. Ani nevím, jestli dokáže zpívat čistě! Jednou jsem jej požádala, aby zazpíval co nejfalešněji – a on svou práci odvedl naprosto úžasně.” “Při práci na tomto projektu jsme se dozvěděl mnohé o roli hudby ve filmu,” říká Miller. “Díval jsem se na ty nejlepší muzikály a snažil se přijít na to, čím to, že určitá choreografie a velká taneční čísla fungují a jiné ne. Je jasné, že taneční čísla se musí podílet na vyprávění, nemají to být jen dekorace.”

TANEC
Pravděpodobně žádný prvek není v muzikálu Happy Feet důležitější než tanec, který je u Mumblea zástupným symbolem za tradiční milostnou píseň tučňáků. Miller k tomu říká: “Když jsem se rozhodl natočit film o tancujícím tučňákovi, nemohl jsem dopředu vědět, zda animátoři natočí tak skvělé scény tance, jak bych chtěl. S animátory je to stejné jako s tanečníky – jejich zkušenosti se s přibývajícím věkem prohlubují. Zjistili jsme, že nejlepších výsledků, jak tučňáky naučit tancovat ,docílíme prostřednictvím techniky zachycení pohybu (motion capture).” Režisér Miller byl přesvědčen o tom, že tanečník Savion Glover je tím nejlepším, kdo do Mumbleova stepu vnese život. “Vezmeme-li v úvahu, že Mumble je ve stepu virtuoz, kdo jiný než Savion by jej měl hrát? Savionův jedinečný taneční styl byl zachycen technikou motion capture a díky ní se Mumble v hlavní taneční scéně jeví jako génius stepu. Je přesný bubeník,” říká tvůrce. “Jeho tanec je velmi komplexní a promyšlený. Step je svého druhu tělesná hudba a Savion je v něm opravdový virtuoz. Můžete mu zahrát cokoliv a on vám to prostřednictvím stepu přehraje. Představte si, že jednou jsme mu pustili zvuk vrtulníku a on ten zvuk vyjádřil nohama. Pohyboval nohama mnohem rychleji, než kamera vůbec dokáže zaznamenat... nebo přinejmenším rychleji, než jsem dokázal zachytit očima. Savion je prostě přírodní úkaz!!

Glover debutoval na Broadwayi ve 12 letech a na pódiu se pohyboval s takovými velikány jako byl Sammy Davis, Jr. a Gregory Hines. “Savion je poslední v linii klasických profesionálních tanečníků,“ říká Miller. “Miluje step do té míry, že se stal jeho součástí. Cítí závazek, že by měl toto své umění předat dál. A to je i jeden z důvodů, proč byl pro Mumbleovu ´píseň´ naší jedinou možnou volbou.”

“Věřím, tomu, že až děti uvidí stepujícího tučňáka, řeknou: ´To je vážně cool.´ Jsem rád, že George Miller se step opět pokouší zpopularizovat a já se na tom chci podílet,” říká Glover. “Nejsem samozřejmě jediný na světě, kdo by step ovládal. Jsem si vědom toho, že na světě je spousta klasických tanečníků ze staré školy, kteří se na George dívají a říkají si ´Děkuji. Děkuji, Děkuji.´”

Judy Morris Savionovu přesvědčení přikyvuje. “Když Saviona viděl malý syn našeho hudebního skladatele, byl úplně u vytržení a od té doby stále stepuje.” Gloverovo nadání líčí i Warren Coleman. “Na začátku každého záběru, u nějž se používá technika motion capture, musí představitelé na začátku na moment ztuhnout, aby je počítače ´vyfotografovaly.´ V jeho případě jsme však slyšeli jen opakující se zvuk ´brrrrrrr,´” ne nepodobný samopalu. Zvukař se marně snažil přijít na to, odkud ten zvuk pochází, abychom konečně mohli začít natáčet. Prověřili jsme klimatizaci, všechny počítače, vybavení zvukařů...prostě všechno. Pak ten zvuk zničeho nic zmizel a my mohli začít natáčet. Až později jsme zjistili, že to byl jeden ze Savionových kanadských žertů. Ve skutečnosti po celou dobu stepoval, jeho pohyby však byly tak neznatelné a rychlé, že je nikdo neodhalil ani zblízka, když na něj byla zaměřena bodová světla. Pořádně si z nás vystřelil, zvláště pak ze zvukaře.”

Miller je hercem, který ve většině případů spolupracuje s živými herci a i Happy Feet měl původně vzniknout naživo ve stylu Babe: Galantní prasátko, kde by byli živí tučňáci upraveni na počítačích. Tvůrci tento nápad velmi rychle opustili. “Zjistili jsme, že naučit tučňáka tančit je velmi obtížné,” vtipkuje režisér. “Živá akce a počítačová animace se jedna od druhé zase tolik neliší – platí pro ně úplně stejná režijní pravidla. “Když pracuji s animátory, je to jako kdybych natáčel s herci, jen o poznání pomaleji. Ve druhém případě musíte postupovat políčko po políčku. Hlavní rozdíl spočívá více méně v tom, že se vykašlete na synchronizaci. Nejprve natočíte všechny hlasy. Pohyby těla, výrazy obličeje, svícení, kamera, kostýmy a všechno ostatní se dělá až později. Když se všechno dělá naživo, jednotlivé prvky výroby filmu jsou víc simultánní. “Když točíte film z digitálního prostředí, je materiál mnohem tvárnější. Můžete s postavami, kamerou a nebo svícením pohnout kam chcete. Prostě svůj příběh můžete dotáhnout k větší dokonalosti, než by se vám to povedlo naživo. To je i jeden z důvodů, proč jsou například tvůrci v Pixaru tak dokonalí vypravěči. Pro někoho já, kdo film vidí jako médium k vyprávění příběhů, je příležitost pracovat s počítačovými obrazy učiněným zjevením. Prostě můžete svůj příběh dotáhnout na úroveň, která by jinak nebyla možná.” Miller začal spolupracovat z firmou na výrobu zvláštních efektů Animal Logic ze Sydney, kde našel ideální prostředí pro to, aby mohl převést pohyby skutečných herců a tanečníků do jejich počítačem upravených protějšků v podobě tučňáků. Technika motion capture používá systému
několik kamer, které herce či jakýkoliv objekt snímají z různých úhlů. Nesoustředí se však na objekt jako takový, ale zaznamenává informace o pohybu senzorů umístěných na přiléhavém kostýmu. Zaznamenaná data se pak vyhodnotí a ve zvláštních počítačích spojí s animovanými modely postav. V případě Mumblea měl tento model vzhled tučňáka královského.

Technologie motion picture posunula filmem Happy Feet své dosavadní možnosti. Miller na placu režíroval několik postav v přiléhavých kostýmech, přičemž tvůrcům se v reálném čase na obrazovkách počítačů zobrazovaly animované postavy. „Náš tvůrčí tým posunul technologii motion picture na vyšší úroveň,“ poznamenává Miller. „Na obrazovkách počítačů jsem herce viděl v pohybu jako tučňáky, což mi dalo velkou míru svobody a já mohl na placu zachytit přesně to, co jsem chtěl. Mohl jsem hercům říci, ať trochu přidají nebo uberou, aby jejich pohyby dokonale odpovídaly pohybovým možnostem tučňáků. “Proces výroby filmu byl jedním slovem úžasný,” říká Glover. “Tento typ práce vám nabízí okamžité uspokojení. Když jsem byl na placu, oblečený v přiléhavém kostýmu s reflexními body, měli na obrazovkách počítačů postavu Mumblea. Prostě jste mě mohli vidět jako Mumblea.” Step tvůrcům posloužil k tomu, aby Mumble mohl vyjádřit své nejhlubší city, ve filmu je však spousta dalšího tance. Kvůli tomu Miller najal choreografku Kelley Abbey. “Kelley Abbey udělala všechnu choreografii. Je jedna z nejlepších australských choreografek, která pracuje jak na divadle, tak ve světě videoklipů. Je také výjimečná tanečnice. Při natáčení představovala taneční pohybyhned několik postav, jako třeba Normy Jean, Glorie a Ramona.” “Film Happy Feet mi připravil hned několik profesionálních výzev,” říká Abbey. “Od tanečníků se očekává, že se budou umět pohybovat. Když se pohybujeme my, vlníme se, kdežto tučňáci vypadají jako rugbyový míč s nohama.” Nácvik chůze tučňáků patřil k povinným položkám přípravy každého herce a tanečníka, který na filmu spolupracoval. Abbey tedy zavedla ´povinnou školní docházku.´ Před tím, než pohybům tučňáků mohla učit jiné, se je musela naučit sama.

“Sledovala jsem dokumentární filmy, musela jsem zjistit, co je pro tohoto ptáka typické.” Pozorování, která choreografka vedla, nakonec odhalila naprosto protikladné skutečnosti, než se původně očekávaly. “Když se řekne tučňák, lidem se vybaví stvoření s vytočenými šlapkami, podobně jako to při chůzi dělal Charlie Chaplin,” říká Abbey. “Chůze tučňáků je však velmi podobná té lidské. Tučňáci nemají tak uzpůsobenou pánev jako my, jejich pohyby vycházejí ze zad.” Režisér vysvětluje: “Tučňáci mají i kolena, ale jsou jakoby v těle. Kelley Abbey na tanci zdůraznila jeho “tučňáčí rozměr” a tanečníci podle toho uzpůsobili své pohyby,” vysvětluje režisér. Další cenné informace tvůrcům poskytl renomovaný odborník na arktické ptactvo a tučňáky, dr. Gary Miller, který upozornil na to, že zobák tučňáků královskýchpři chůzi opisuje tvar číslice 8. “Pro technologii motion capture bylo klíčovou skutečností obsazení tanečníků, pro dramatické scény zase herců,” komentuje Coleman. “Každou scénu jsme vlastně skládali dohromady tak, že jsme vybírali ty nejlepší části z různých záběrů. Hercům a tanečníkům tu velmi pomohlo vědomí toho, kde se na placu momentálně nacházejí. Všichni naši tanečníci pocházejí z prostředí muzikálových divadel, jejich pohyby tudíž byly velmi expresivní a vždy vlastně vyprávěly příběh.” Abbey tvrdí: “Savion příběhu dodal další rozměr. Je v tom naprosto výjimečný. Více méně se vyjadřuje nohama. Když Savion vstoupí do budovy, vždycky to poznáte. To proto, že jej i slyšíte!”

Spolupráce byla oboustranně prospěšná. “Kelley už ani není člověk,” říká Glover. “Během natáčení tohoto filmu se z ní stal tučňák. Byla s ní vážně úžasná spolupráce. Vedla mě, držela mě za záda... začal jsem jí říkat ´můj tučňák po pravici.´” Když se natáčely rozsáhlejší taneční sekvence, použila Abbey a její tanečníci několik různých druhů tance. “Při vyvrcholení filmu se tučňáci projevují různými tanečními styly, dali jsme tam nějaké flamenco, nějaké tango, tanec gumboot od afrického kmene Zulu, tanec s tleskáním od obyvatelů Samoy a navajských indiánů,” říká Abbey. “Tanec je pro ně univerzálním vyjadřovacím prostředkem, při kterém se semknou, a to je také současně poselstvím filmu.” Na placu filmu Happy Feet bylo stmelující myšlenkou to, že hlavní hodnota spočívá v rozdílnosti uměleckých forem. “Tanečníci by měli být hudebníkům a textařům vděční,” říká Glover. “Myslím si, že hudba a tanec jsou největšími kulturními výdobytky. Nezáleží mi na tom, jaký typ člověka jsi, jde mi o to, že každému v srdci zní jeho vnitřní píseň, která vyjadřuje: “Tak to jsem já, tak se cítím. Když jste zpěvák, tanečník a nebo kdokoliv jiný, víte, že hudba je rytmem našeho srdce.
Hudba je prostě náš život.”

VYTVÁŘENÍ SVĚTA RYTMU
“Při natáčení Happy Feet nešlo o to roztancovat jen jednoho tučňáka, protože George si vysnil velká taneční čísla s desetitisíci tučňáky v pohybu. Tanec je velmi individuální forma sebevyjádření a Miller vyjádřil touhu, aby pohyby davů byly složeny z pohybů jednotlivců,” říká producent Doug Mitchell. “Musela jsem začít uvažovat na úplně jiné frekvenci,” říká Abbey. “S tancem se většinou nepojí velké matematické otázky, ale v našem případě tomu tak bylo.” Pro vznik tisíců tučňáků pohybujících se v různých tanečních stylech, bylo třeba znásobit relativně malé množství tanečníků. “Před začátkem natáčení filmu Happy Feet jsme byli schopni vytěžit taneční kreace maximálně pěti tanečníků,” říká supervizor digitálních efektů Brett Feeney. “Na konci natáčení jsme to číslo více než ztrojnásobili. Na placu se pak mohlo pohybovat najednou až 17 tanečníků, oblečených v přiléhavých kostýmech se senzory na techniku motion capture.” K tomu, aby tvůrci dosáhli širých arktických pláních s tisíci tancujících tučňáků, musela Abbey rozdělit plochu nahrávacího studia na několik celků. Každý celek měl velikost přibližně tenisového kurtu, což v počítačích zastupovalo přibližně stejně velkou plochu virtuálního světa. Abbey udává, že davové scény s tisíci tučňáky byly vytvořeny pomocí až 50 “tenisových kurtů.” Abbey pak vždy vytvářela choreografii “jednoho kurtu za druhým.”

“Technika motion picture funguje na tom principu, že tanečníci se v dané hudební sekvenci pohybují jen na vymezené délce a šířce, čímž vznikla jakási referenční mapa pohybu,” říká Abbey. Vždycky jsem jim říkala ´Během této sekvence se budete pohybovat z místa devět do místa jedenáct.´ Pak jsme tuto sekvenci museli několikrát zduplikovat a umístit ji na různá místa virtuálního prostoru. Jednotlivé sekvence se natáčely na ploše jednoho studia, ale v počítačovém světě jsou pak umístěny na místa vzdálená relativně hodně od sebe. Informace o pohybu tanečníků z týmu Abbey byly následně vyhodnoceny a zpracovány odborníky (střihači pohybu, animátory, animátory povrchů a osvětlovači virtuálních ploch) z Animal Logic. Výsledkem byly scény, v nichž se objevují tisíce tučňáků.

“Navzdory jejich vysokému počtu to ve velkách davových scénách muselo vypadat, jakoby byly složeny ze samostatně se pohybujícíh jedninců,” říká výkonný producent a režisér z Animal Logic, Zareh Nalbandian. “A protože se v tisícovém davu sotva můžete věnovat každému tanečníkovu zvlášť, vymysleli jsme počítačový program s názvem Horde.” “Program Horde využíval informací z jednotlivých ´kurtů,´ na kterých se tanečníci pohybovali podle choreografie navržené Kelley,” vysvětluje Feeney. “Jde o jednoduchý trik, který organicky vyrovnává pohyby. S tímto softwarem můžete vzít 30-40 tanečníků nasnímaných technikou motion capture a znásobit je až na půl miliónu jednotek. Výsledkem je, že všichni tučňáci dělají stejné taneční kroky, ale každý má svůj individuální styl. Nám stačilo asi 10 tučňáků. Když George tuto sekvenci viděl poprvé, chtěl dané číslo tanečníků zdvojnásobit. A pak opět a opět... v zásadě se dá říci, že čím více tuřňáků měl, tím více jich i chtěl.” Problémem nebylo jen to, že ve filmu Happy Feet se měly objevit desítky tisíc živočichů, ale také to, že “obsazení je tvořeno černobílými tvory, kteří v podstatě všichni vypadají úplně stejně,” říká Miller. Supervizor postav Aidan Sarfield udává: “Bylo jasné, že naším největším úkolem bude vytvořit postavy a jejich identity tam, kde jsou v reálu všichni úplně stejní. Když proces odlišování jednotlivých tučňáků začal, byl jsem u toho.”

Režisér davových scén Greg Van Borssum dodává: “Tučňáky na pozadí, tak jsme variovali jen velmi jemně. Co se týče jejich zjevu a jednání, snažili jsme se zůstat v rámci možností, jež nám nabízí příroda. Až v případě detailů obličejů hlavních postav jsme si s animací museli pohrát.” Mnohé z postav mají jisté jemné rysy, které je odlišují od okolí – například Mumble má modré oči, Ramon má na vrcholu hlavy brka. Hlavním cílem animace je dát postavám jemné odstíny a prostřednictvím animace obličeje vytvořit to, čemu říkáme herecký výkon. Miller úzkostlivě dbal na každý detail, který publiku umožnuje, aby mohl hlavní postavy rozeznat i uprostřed davu. Další nástroj, který umožnil, aby se “hvězdy filmu” neztrácely v davu, byla kamera. “Použili jsme styl kamery, který se od většiny animovaných filmů velmi lišil. Záběry v Happy Feet jsou totiž mnohem delší, než je u animáků obvyklé,” říká režisér animace Daniel Jeannette. Kameraman David Peers dodává: “Průměrný film má asi 2000 střihů. My jich máme jen kolem 800. Náš film má mnohem delší záběry, což přispívá k tomu, aby se publikum s postavami sžilo a vůbec je udrželo v zorném poli, protože učňáci jsou jen dvojbarevní.”

Firma Animal Logic vyvinula pro techniku motion capture nástroj nazvaný “souřadnicový systém terénu,” který Millerovi umožnil sledovat, jak postavy v reálném čase reagují na své okolí. “Díky této nové technice jsem sice sledoval živé herce na rovné černé podlaze, ale na obrazovce počítače se mi současně objevovali jako tučňáci na antarktickém šelfu,” říká Miller. “Počítač nám vytvořil umělá pohoří a údolí a v tomto prostoru jsem získal jejich nejlepší možný výkon. Na obrazovce počítače jsem viděl, jak postavy stoupají do kopců a nebo z nich padají.” “Když natáčení začalo, nikdo nečekal tak velký technologický skok,” říká Feeney. “Každý den jsme přišli s něčím novým. Naším největším úkolem bylo, udržet s Georgovými požadavky krok a jeho sen převést v realitu.” “Pro režiséra je to něco úžasného,” říká Miller. “Kolem vás je skutečný svět a na obrazovkách počítačů před vámi je ten virtuální. A pak zjistíte, že oba dva jsou vlastně velmi skutečné. Do toho umělého světa můžete zasáhnou kolikrát jen chcete. Jsem rád, že jako režisér můžu pracovat s novými technologiemi. Nedokážu si představit, jak bych bez nich svůj film zvládl.”

REALISTICKÝ VZHLED FILMU HAPPY FEET
“Žiji na jižní polokouli a proto pro mě vždycky bylo přirozené, že jsem se zabýval i Antarktidou.” Režisér vzpomíná: “Kdysi dávno, když jsem v australské poušti natáčel film Šílený Max, se ke mně jednou v baru přitočil můj dlouholetý kameraman a řekl mi: ´Antarktida. Musíš něco natočit v Antarktidě.´ No a vidíte, o dvacet let takový opravdu natáčením, jen s tím rozdílem, že Antarktida je digitální.” Miller dodává: “Před deseti nebo patnácti lety začali Antarktidu častěji navštěvovat dokumentární štáby. Logistika se zlepšila, vybavení a kamera jsou dnes schopny vydržet mnohem extrémnější podmínky. Od samého začátku jsme se snažili o film, který bude co nejvěrnější realitě, protože arktický terén je velmi majestátní a tučňáci jako takoví jsou prostě úžasní.” Miller popisuje tvůrčí proces: “Sešli jsme se s Dr. Gary Millerem a s pomocí Nového Zélandu jsme do Antarktidy poslali dvě výzkumné expedice. Lidé od vizuálních efektů a kamery zachytili textury, barvy a světlo v arktickém terénu. Tyto záběry se staly podkladem pro svět našeho příběhu.”

“Když jsem se všemi našimi počítačovými kouzelníky bavil o vzhledu našeho filmu, chtěl jsem, aby vypadal tak realisticky, že diváky přiměje k tomu, aby se zvedli ze sedačky a šli se dotknout plátna. Cítil jsem, že pokud u diváků vzbudíme právě takový impulz – jako třeba zajít si k plátnu a polechtat malého tučňáka na břiše – pak jsme uspěli. Jsem rád, že od začátku natáčení jsem polechtal bříško nejednoho tučňáka .” Natáčení filmu Happy Feet trvalo téměř čtyři roky. Miller k tomu říká: “Polovinu z té doby jsme vytvářeli digitální linky. Práce v digitální prostředí je jako zázrak. Na projektu se sešly stovky velmi talentovaných lidí z celé planety, aby ze sebe vydali to nejlepší. Jejich průměrný věk byl kolem 26 let. Mimo jiné mezi námi byli mladí umělci z celé Ameriky – Kalifornie, Alabamy, Texasu, Québeku, Paraguaye a Mexika. Dále také mladí tvůrci z Francie, Itálie, Nového Zélandu, Německa a Anglie. Někteří lidé byli z Afriky, Číny, Iránu, Estonska, Indie, Izraele a Španělska. Cítil jsem se jako na zasedání Spojených národů.” “Mnozí z nich byli odborníci na matematiku, jiní spíše aktivní umělci,” říká Miller. “Překvapilo mě, že pouze několik z nich naplňovalo klišé ´počítačový maniak.´ Většina z nich má i jiné koníčky jako například kulturistiku, bojová umění, motocykly, rocková a vážná hudba. Jeden z nich byl dokonce bývalý gymnasta olympionik.”

Snaha dosáhnout realistického vzezření ovlivnila každý krok produkce. “Každou techniku jsme používali tak, jak se nám líbilo, často v kombinaci s jinou,” říká Nalbandian.”Museli jsme vymyslet software, který by nám pomohl s vytvářením realistické srsti a pér. S tím se pojí zcela specifická kvalita vlhké srsti a pér, nebo způsob, jakým reagují na světlo. Chtěli jsme, aby srst pod vodou vypadala mokrá a během scén na postavách postupně doschla. Také jsme museli docílit toho, aby postavy reagovaly na své okolí. Chtěli jsme, aby tučňáci nechávali při chůzi ve sněhu stopy a aby při tanci vířili prašan. Snažili jsme se myslet úplně na všechno, protože George nechtěl, aby vás při sledování filmu cokoliv rušilo.” Doug Mitchell říká: “Srst toho malého chlupatého tučňáka je složena ze 6 miliónů vláken. Jen před několika málo lety by něco takového bylo nemožné. Díky Happy Feet jsme trochu zvedli technologickou laťku.”

Producent Bill Miller k tomu říká: “Když se mě zeptáte na to, kdo vlastně hraje hlavní postavu, vysvětluji, že je to Elijahův hlas, Savionův step, technika motion capture v podání Matta Leeho a malá armáda střihačů pohybu a dialogů, návrhářů, animátorů, osvětlovačů, technického štábu a podobně. Vynásobte si to počtem postav, lokací a přibližně 90 minutovou stopáží a bude vás jasné, proč se v závěrečných titulcích objevuje skoro 1000 jmen.” “Na chození do kina se líbí, že se při tom dostanu někam jinam. Chci zažít věci takovým způsobem, jakoby to bylo poprvé v životě,” říká režisér. “Antarktida sama o sobě je prostě nádherná, je plná neuvěřitelných barev a fantastických útvarů ze sněhu. Antarktida je sice částí naší planety, ale zároveň vypadá, jako by to byl svět sám pro sebe.” Na začátku natáčení filmu Happy Feet se producent Bill Miller vydal s tvůrčím týmem na šestitýdenní cestu do Východní Antarktidy, jejíž menší část se odehrála na ruském ledoborci. “Jakmile jsem zjistil, jak to v Antarktidě vypadá – a i zní – hned jsem věděl, co z toho chci dostat i do filmu. Když nám z počítačů vyšly první záběry filmu, byl jsem rád, že se nám to podařilo.” K tomu, aby tvůrci dosáhli vynikajících vizuálů vzdáleného ledového světa, podnikl Miller a produkční tým dokonce dvě expedice na arktický kontinent: první se uskutečnila na zmíněném ruském ledoborci (tvůrci se s ním dostali do oblasti ledovců), druhá se uskutečnila letecky s pomocí nadace Antarctica New Zealand (kdy se tvůrci dostali nad Rossovo moře). “Antarktida je překrásný kontinent, ale je to také jedno z nejneobyvatelnějších míst na planetě,” říká vedoucí výroby Mark Sexton. “V podstatě se celá skládá z ledu a skal. Tudíž jsme věděli, že ve filmu se objeví velmi čisté, sterilní a bodavě svěží prostředí. Kvůli tomu, aby se do filmu obtiskla ona panenská krása, jsme museli mít naprosto jasno, jak to tam vypadá.”

Když se Brett Feeney dozvěděl, že se kvůli realistickému vyznění filmu uskuteční cesta do Antarktidy, ihned se přihlásil. “Na začátku jsme dělali nějaké testy se světlem na ledovci na Novém Zélandu, ale pak se George rozhodl, že chce pravou Antarktidu. Podnikli jsme do Antarktidy dvě expediec a během nich jsme vytvořili hotovou bibli vzorových materiálů. Na cestách jsme pořídili asi 80 tisíc snímků.” Po několika měsících na expedici se Feeney vrátil a vybral ty snímky, které se měly stát základem Mumbleova vesmíru. “Autentické lokace se staly vzory pro vytvoření filmových pozadí,” říká Sexon. “Ze všech těch neuvěřitelných tvarů ledových formací, které Brett a jeho expedice přivezli, jsme byli naprosto nadšení. Všechny ty úžasné materiály jsme vzali a doplnili je počítačovými texturami, takže se staly neoddělitelnou součástí filmu.” Výsledkem je svérázné pojetí ledového světa, který se Feeneymu zalíbil od prvního okamžiku, kdy do Antarktidy vstoupil. “Když tam na hlubokém jihu vystupujete z letadla, tečou vám z té krásy kolem slzy. Bylo to velmi inspirující místo, kde se báječně pracovalo.” Miller doufá, že film Happy Feet a přírodní krásy Antarktidy povedou diváky k zamyšlení, jak toto unikátní prostředí chránit. Tvůrci chtěli, aby se diváci zamysleli nad tím, jak se k životnímu prostředí chováme jak na lokální, tak na globální úrovni.

Tato myšlenka se líbila i hercům. “Svět se prostě nemůže odpadu zbavovat tím, že jej bude sypat do moře,” říká Robin Williams. “Tím se moře neuvěřitelně zašpiní. Když se pak dostanete na otevřené moře, všude kolelm vás plavou odpadky. Pomalu a jistě se podílíme na otravě potravního řetězce a to není zrovna malý problém. “Některým otázkám se musíme postavit zpříma,” říká Elijah Wood. “Je to překrásný svět a my bychom s jeho obyvateli a přírodou měli žít v souladu. Je tedy důležité, abychom měli na zřeteli celý svět, který obýváme.” Brittany Murphy se připojuje ke svým kolegům: “Jedna z mnoha věcí, které se mi na filmu George Millera líbí je to, že zdůraznil myšlenku ochrany přírody. Happy Feet ji předává paralelně s tím, jak se diváky snaží pobavit.” “Mnozí z nás na filmu pracovali velmi dlouho. Při tom nás poháněly postavy, příběh a touha vytvořit něco jedinečného. Když se mě lidé zeptají, o čem ten příběh vlastně je, odvětím jim, že každý si z něj musí vytáhnout to svoje. Pro mě osobně je Happy Feet o tom, že každý z nás někam patří.”

Dlouhý popis
Motto: Everybody Dance Now !
Délka: 108 min
Země: USA, Australie , 2006

659 hlasů