Fanfán Tulipán

Romantická dobrodružná klasika Fanfán Tulipán s legendárním Gérardem Philippem v titulní roli (Fanfan la Tulipe, 1952, režie Christian-Jaque) patří k divácky nejúspěšnějším filmovým titulům poválečné francouzské kinematografie. Jeden z nejaktivnějších producentů současnosti (ale také populární režisér a scenárista) Luc Besson přišel s myšlenkou natočit remake tohoto „rodinného stříbra“ Francie, přizpůsobený ovšem zápletkou, dialogy i charaktery vnímavosti současného publika. Pro hlavní roli producenti od počátku nepočítali s nikým jiným než s Vincentem Perezem, zatímco part krásné Adeline, v němž kdysi zazářila Gina Lollobrigida, s nadšením přijala hollywoodská hvězda španělského původu Penélope Cruz. Režie se ujal zkušený Gérard Krawczyk, jehož známe především jako tvůrce akčních komedií Taxi, taxi (Taxi 2, 2000) a Taxi 2003 (Taxi 3, 2003), na nichž se Luc Besson podílel jako scenárista a spoluproducent, nebo jako autora krimikomedie Wasabi (2001).

Produkce nové verze Fanfána Tulipána se ujaly společnosti Open Art a Europa Corp., jež má na svém kontě např. snímky režiséra Gérarda Krawczyka Wasabi a Taxi 3 (2003) nebo úspěšné akční projekty Polibek draka (Kiss of the Dragon, 2001) a Blanche – Královna zbojníků (Blanche, 2002). Zastřešující produkční společností se však stala mamutí TF1 Film Productions, která se mimo jiné podílela např. na umělecky vysoce ceněných filmech Francoise Truffauta Poslední metro (Le dernier métro, 1980) a Žena od vedle (Femme d’á coté, 1981), na Dantonovi (1982) Andrzeje Wajdy či dramatech Smrt a dívka (Death and the Maiden, 1994) a Devátá brána (The Ninth Gate, 1999) Romana Polanského, ale i na komerčně velmi úspěšných projektech Operace Corned Beef (L’opération Corned Beef, 1991), Asterix a Obelix (Asterix et Obelix contre César, 1999) a jeho pokračování, dobrodružném snímku Belphegor – Fantom Louvru (Belphégor – Le fantome du Louvre, 2001) či historickém akčním snímku Bratrstvo vlků – Hon na bestii (Le pacte des loups, 2002).

Producent Michel Feller uvítal aktivitu scenáristy a producenta Luca Bessona, jenž vedle svých vlastních snímků Magická hlubina (Le grand bleu, 1988), Brutální Nikita (Nikita, 1990), Atlantis (1991) nebo Leon (Léon, 1994) spoluprodukoval např. snímky Polibek draka nebo Blanche – Královna zbojníků. Pro oba zkušené kolegy se stala nová verze filmu Fanfán Tulipán skutečnou výzvou. Jako vedoucího výroby angažovali Bernarda Greneta, jehož zkušenosti (např. právě z natáčení zmíněných Bessonových filmů) jim poskytly záruku úspěšnosti velkoryse pojatého projektu, který měl vzniknout jako napínavé, vtipné dobrodružství nabité akcí a založené na vzpomínce publika na klasickou látku.

Legenda o Fanfánovi se totiž zrodila už v polovině 18. století okolo skutečné osoby – seržanta La Tulipe, který si získal uznání během bitvy s Angličany u Fontenoy 17. května 1745. Skutečný muž se však stal jen inspirací pro hrdinu, o kterém si Francouzi zpívali písničky a který se v roce 1820 stal protagonistou divadelní hry Louise-Bernarda Emilea „Fanfan la Tulipe sortant de la Porte St. Martin“, dramatu Paula Meurice z roku 1858 či komické opery Paula Ferreiera z roku 1882. V roce 1896 se Fanfán ke svým obdivovatelům poprvé dostal v tištěné podobě díky Paulu Bilhaudovi a v roce 1925 Simon Bridier vydal populární knížku „Le Grenadier Fanfan la Tulipe“. Další popularitu šaramantnímu svůdci přinesl comics Benjamina Rocheforta „Les 1001 Folies de Fanfan la Tulipe“ z roku 1979. Ve filmu se oblíbený lidový hrdina objevil poprvé v roce 1925 v sérii, již režíroval René Leprince (a v níž si titulního hrdinu zahrál Aimé Simon-Girard). Známější než tato osmidílná série se ovšem stal film Christiana-Jaqua, který vedle mimořádné divácké obliby (vidělo ho více než 6 700 000 diváků a v televizi patří k nejčastěji reprízovaným programům ze zlatého fondu francouzské kinematografie) získal i řadu ocenění (mj. Cenu za režii na MFF v Cannes a Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně).

Pro Luca Bessona a spoluautora scénáře - osvědčeného Jeana Cosmose, který se už předtím podílel na řadě historických látek (D’Artagnanova dcera – La fille de d’Artagnan, 1994, Le colonel Chabert , 1994) – bylo nejdůležitější zachovat především v první části vyprávění původní zápletku a respektovat základní dějovou strukturu předlohy. Druhé části chtěli Besson a Cosmos od počátku dodat větší dynamičnost a vyhovět tak náročným požadavkům současného publika. Cosmosovým úkolem se stalo přetvoření původních dialogů, historických souvislostí a vnitřních mechanismů příběhu, přičemž zkušený autor nepřestával obdivovat schopnosti o generaci mladšího Bessona. Důležitost v nově upraveném příběhu získala především postava zloducha Corsiniho, pozornost však oba scenáristé společně soustředili na titulního hrdinu – postavu starou sice dvě století, ale ve svém mládí, galantnosti k ženám a činorodosti velmi současnou.

Besson však zároveň předpokládal, že režisérovi Gérardu Krawczykovi, s nímž o možnosti adaptace Fanfána Tulipána hovořil už při natáčení Wasabi, ponechá při realizaci zcela volnou ruku. Volba Krawczyka se zdála ideální i hlavnímu představiteli Vincentu Perezovi, jehož zase všichni zúčastnění od prvního okamžiku považovali za jedinou možnou volbu. Pereze pro roli, která udělala z Gérarda Philippea nesmrtelnou legendu, předurčilo romantické charisma, jež publikum ocenilo už ve filmech Cyrano de Bergerac (1990, režie Jean-Paul Rappeneau), Královna Margot (La reine Margot, 1994, režie Patrice Chéreau) nebo ve dvojici adaptací, v nichž kráčel ve šlépějích jiného romantického idolu Francie - Jeana Maraise (Hrbáč - Le bossu, 1997, režie Philippe de Broca, a Il viaggio di capitan Fracasse, 1990, režie Ettore Scola). Snímek Fanfán, v němž si Perez pod režijním vedením Alexandre Jardina zahrál v roce 1992 po boku Sophie Marceau, ovšem naopak nemá se stejnojmenným neohroženým hrdinou nic společného.

Vincenta Pereze, který už v roce 1992 získal prestižní Prix Jean Gabin, pro postavu Fanfána předurčil také vytříbený smysl pro vnitřní rytmus dialogu, mužný šarm a v neposlední řadě i odvaha riskovat. Tradiční „dobrodružství pláště a dýky“, jehož základy pomáhal původní film ve Francii budovat, totiž v moderním pojetí kladlo mimořádné nároky na fyzické dispozice hlavních představitelů (starostlivě trénovaných a v nejnebezpečnějších okamžicích samozřejmě nahrazených členy špičkového kaskadérského týmu).

Pro Pereze znamenala role Fanfána splnění dětského snu - a není divu, že svým nadšením dokázal nakazit všechny kolem sebe. Koordinátor kaskadérů a soubojových sekvencí Michel Carliez si nemohl vynachválit Perezův přirozený talent, který osmatřicetiletý herec pro potřebu četných, choreograficky náročných akčních scén ještě rozvinul. Musel se osvědčit nejen jako dobrý jezdec na koni a šermíř, ale osvojit si i základy některých cirkusových technik: létání na hrazdě, kouzelnické triky, chůzi po provaze... A to všechno muselo na plátně vypadat lehce a přirozeně.

Právě Perez prosadil nápad na obsazení hlavního ženského partu – a tak v roli Adeline zazářila Penélope Cruz, která se po boku titulního představitele objevila poprvé už v roce 1998 ve snímku Talk of Angels (režie Nick Hamm). Rodačka ze španělského Madridu a hvězda filmů Pedra Almodóvara Na dno vášně (Carne trémula, 1997) a Vše o mé matce (Todo sobre mi madre, 1999) sice původní film viděla až poté, co si přečetla scénář, ale přivítala možnost prostřídat své hollywoodské zkušenosti návratem do srdečné atmosféry rodné Evropy. K projektu ji přilákala (vedle možnosti zahrát si znovu s Perezem) i vidina krásných kostýmů a líbezných přírodních scenérií i možnost odpoutat se od reality díky vizi romantického dobrodružství. To vše pro ni představovalo protiváhu jejích psychologicky náročných rolí z poslední doby např. Kokain (Blow, 2001) nebo Vanilkové nebe (Vanilla Sky, 2001). V roli Adeline zároveň Cruz našla styčné body se svými předchozími romantickými party v temperamentní komedii Chilli, sex a samba (Woman on Top, 2000, režie Fina Torres) a válečné romanci Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli‘s Mandolin, 2001, režie John Madden).

Také obsazení vedlejších rolí se pro producenty stalo klíčovou otázkou. Zkušený castingový matador Swam Pham proto hledal herecké osobnosti schopné oživit i na menším hracím prostoru klasické komické typy. Krále Ludvíka XV. si tak zahrál Didier Bourdon, držitel Césara za snímek Les trois fréres (1995). Královu milenku, madam de Pompadour, která je okouzlena Fanfánovou bezprostředností, ztvárnila Héléne de Fougerolles, již známe např. z dramatu Pláž (The Beach, 1998, režie Danny Boyle), kde se objevila po boku Leonarda DiCapria. Tato herečka získala Cenu Romy Schneider 2001 za islandský snímek Hafio (2001, režie Baltasar Kormákur), jenž se dočkal uvedení i na letošním MFF v Karlových Varech.

Fanfánova nejlepšího kamaráda, otcovského Tranche Montagne, si zahrál Michel Muller, kterého známe z comicsového dobrodružství Asterix a Obelix (1998, režie Claude Zidi) a který se objevil už v komedie Taxi, Taxi (Taxi 2, 2000) a krimikomedii Wasabi Gérarda Krawczyka. Držitel čestného Césara za celoživotní dílo Philippe Dormoy (Bohémský život – La vie de bohéme, 1991, režie Aki Kaurismaki, nominace na Césara 1989 za film Mon ami le traitre, režie José Giovanni) si zahrál žárlivého Fier-a-Bras, který si dělá na Adeline nepřiměřené nároky. Jacques Frantz, kterého známe např. z komedií Něžné kuře (Tendre poulet, 1977, režie Philippe de Broca), Hlavička (Coup de tete, 1980, režie Jean-Jacques Annaud) nebo Prohnilí (Les ripoux, 1983, režie Claude Zidi) a který je ve Francii známý jako dublér Roberta De Niroa a Mela Gibsona, ztvárnil dívčina „strážného anděla“ La Franchize. Gérard Laroche se s chutí ujal rozšířeného partu ďábelského zloducha Corsiniho a králova aristokratického přítele La Houlettea ztvárnil Guillaume Galienne, jehož jsme před osmi lety mohli vidět už v jiném remakeu – v komedii Sydneyho Pollacka Sabrina (1995).

O to, aby Fanfán Tulipán uspěl na mezinárodním trhu okupovaném převážně hollywoodskými produkty a aby přitom zůstal věrný nejlepším tradicím francouzské kinematografie, se postaral špičkový tým spolupracovníků. Kamery se ujal zkušený Gérard Simon, který je podepsán pod Buňuelovou Tristanou (1987) a který je držitelem nominace na prestižní cenu Golden Frog (udělovanou na festivalu Camerimage) za film Lautrec (1998) a laureátem téže ceny za snímek Král tančí (Le Roi danse, 2000). Na naposled zmíněném historickém filmu Simon spolupracoval s autorem kostýmů Olivierem Beriotem (jenž za tento snímek získal nominaci na Césara a jehož známe jako autora kostýmní koncepce parodického thrilleru Briana De Palmy Femme Fatale).

Výpravy se ujal Jacques Bufnoir, který získal Césara za drama Indočína (Indochine, režie Régis Wargnier), v němž si v roce 1993 zahrál i Vincent Perez a jež získalo Oscara za nejlepší zahraniční film. Bufnoirovu práci jsme mohli ocenit také např. v komedii Kopyto (Le chévre, 1981) či romanci Muž a žena po dvaceti letech (Un hoémme et une femme, 20 ans déjá, 1986). Podílel se však i na filmech Polibek draka, Wasabi a Taxi 3.

Hudba (pojatá v moderním stylu podobně jako v Belphegorovi -Fantomovi Louvru či Bratrstvu vlků - Honu na bestii) je dílem Alexandre Azarii alias Replicanta, mimořádně úspěšného hudebního skladatele, který se v letech 1988-92 prosadil podílem na dvojici alb hard-rockové kapely Cri de la Mouche. Na sklonku 90. let akceleroval samostatnou kariéru filmem Comme un poisson hors d‘ l eau a úspěch si vydobyl i spoluprací na komedii La Beuze.

Dlouhý popis
Motto: dobrodružný
Délka: 97 min
Země: Francie , 2003

754 hlasů