Erasmus 2

ROZHOVOR S REŽISÉREM CÉDRICEM KLAPISCHEM

Jak vznikl nápad na pokračování?
Cédric Klapisch: „Po uvedení prvního filmu Erasmus a spol. jsem si říkal, že nechci natočit pokračování; určitou dobu mi trvalo, než mi došlo, že to může být výborný nápad. Myslím, že šlo hlavně o herce. Chtěl jsem znovu pracovat s herci jako je Romain Duris, Audrey Tautou, Cécile de France, Kelly Reilly a Kevin Bishop. Chtěl jsem opět zažít tu radost jako při natáčení, jakou jsem do té doby při natáčení nepoznal. Možná jsem se jí trochu bál a myslel si, že když při natáčení není žádné utrpení, není tam ani kvalita. Při Erasmovi a spol. jsem však zjistil, že je to právě naopak – čím více pohody, tím více kvality. Chtěl jsem to opět prožít s těmi herci a štábem a opět objevit styl práce, který mi přinesl jistou svobodu při vyprávění příběhu. Na závěr Erasmu Xavier říká: „Pamatuji si to, bylo to tak nějak…“, a já jsem si uvědomil, že ten příběh vlastně vůbec neskončil, že je ještě prostor na pokračování. Předtím jsem se bál, že by to už nebylo na stejné úrovni, ale když jsem si uvědomil, že příběh se dá prohloubit a rozvinout dál, řekl jsem si, že to stojí za to.“

Jak vznikal příběh pokračování?
CK: „Nápad přišel v době uvedení a propagace prvního filmu v ruském Petrohradu. Byl jsem tam už potřetí, miluji to město. S Brunem Levym jsme si řekli, že kdyby bylo pokračování, mělo by se odehrávat právě tam. A právě tehdy jsme zažili něco, co nový film velmi ovlivnilo. Viděli jsme zákulisí jedné svatby, kde ženich byl totálně opilý, seděl na záchodě a jeho novomanželka na něho čekala ve svatebních šatech u dveří. Řekli jsme si, že by bylo zábavné, kdyby se William v Rusku oženil. A všechno do sebe zapadalo. Najednou jsme měli město, svatbu, k tomu jsme přidali to, co se s Xavierem stalo ve třiceti – svobodný muž, který hledá ženu svého života a má problémy v práci. Právě tento smutně směšný intimní moment v Petrohradu mi dodal nápad a chuť natočit pokračování.“

Erasmus a spol. byl film o post-adolescencii mladých lidí, kteří v Barceloně objevovali život díky programu Erasmus. V tomto filmu jsou už trochu zodpovědnější… Jaké téma jste chtěl zpracovat?
CK: „Našim hrdinům je od 26 do 30 let. Ještě stále se učí o životě, ale už v jeho další fázi – ve vztahu mezi vyděláváním peněž, profesionálním životem a hledáním toho pravého člověka, s kterým prožít život… Je to hlavně film o lásce.“

Anebo o dvojici lidí…
CK: „Ano, o dvou lidech, o jejich vztahu a lásce. Ukazuje, do jaké míry nemusí pár ještě znamenat lásku a láska ještě nemusí znamenat pár. Chtěl jsem ukázat problémy v tomto vztahu.“

Tak jako v Erasmovi a spol. se i tady příběh soustředí na postavu Xaviera. Ještě stále má problémy, ačkoli se už začíná svým psaním živit.
CK: „Postavy v prvním filmu ovlivňovalo více věcí – téma evropství, důležitá chvíle v životě, když si po skončení studia řeknete, že když jste něco studovali, nemusíte svůj život vést stejným směrem. Když si uvědomíte, jaký máte životní sen, zachráníte si vlastně život. Chtěl jsem být v tomto směru pozitivní, chtěl jsem povědět – „Nenechte se ovlivnit všemi těmi radostnými řečmi o životě, žijte svůj sen, naplňte své touhy.“ Ale potom jsem si řekl, že v pokračování musím udělat přesný opak. Jsou dva přístupy k životu – snít a přestat snít. Dospívání je z části o konci snění. Na druhou stranu je důležité úplně neopustit své sny, protože brzy zestárnete, ale musíte se naučit žít ve skutečném světě. Xavier snil o psaní, ale živit se jím není právě lehké, není to vždy radost. Chtěl jsem být v tomto ohledu velmi upřímný.“

Xavier je v citové oblasti stále zmatený, má problémy stabilizovat se…
CK: „Ano, ale vyvíjí se. Pokud máme hovořit o lásce, tak to musíme dělat moderním způsobem. Při tomto tématu je akceptovatelná určitá lež. Jen málo lidí přizná, že mělo vztah s více lidmi, ale je normální, že prožijete v životě více vztahů. Dnes už nejsme v situaci „muž/žena mého života“, pojem ideální láska už není tak jistý, jako v historických románech, a proto je těžké být romantický a přijmout fakt, že v našem životě je více vztahů. Důležitá otázka pro mne je „Jak se může člověk zamilovat víckrát v životě?“. Xavierův zmatek na začátku filmu představuje všechny ty lidi, kteří hledají toho správného člověka. Jen málo z nich ho najde na první pokus. Navíc mě asi ovlivnil Truffautův film Muž, který miloval ženy, protože se mu úspěšně podařilo ukázat muže, který dokázal jít od jedné ženy k druhé bez toho, aby z něj byl macho či Don Juan, tedy alespoň ne ve smyslu dobyvatele. Xavier je v tomto smyslu jiný.“

Je film, který uvidíme, takový, jaký jste ho měl v hlavě?
CK: „Ne. Už jsem pochopil, že nejsem stejný jako Hitchcock, který má něco v hlavě a potom to při natáčení uskuteční. Pro mne je natáčení hledáním a hledám až do posledních chvil. Až na konci objevím film, který jsem vytvořil, a až tehdy objevím věci, které jsem měl v hlavě a uvidím neurčité představy či imaginární věci, které se zhmotnily. Jsem režisér, který režíruje až po filmu.“

Z většiny herců Erasmu a spol. se staly hvězdy… Viděl jste nějaký posun v jejich kariéře?
CK: „Ani Romain, ani Audrey, Cécile či Kelly nebyly do té doby hvězdami. Jejich kariéra stoupala a je fakt, že se změnili jako lidé i jako herci, jsou o kus zralejší. Všichni od té doby pracovali s jinými režiséry, natáčeli velké filmy, taková Audrey Tautou už není stejná jako dříve – jako žena, ani jako herečka… I Cécile měla v prvním filmu problémy s postavou Isabelle a teď už získala úplné mistrovství. Já jsme skutečně viděl lidi, kteří hovořili tak jako ona.“

Romaina Durise znáte od prvního filmu Le Péril jeune, natočil jste s ním více filmů. Umí vás ještě něčím překvapit?
CK: „Udivuje mne stále víc a víc, je ještě přesvědčivější než dříve. Kdysi nebyl hercem, byl jen mladým mužem s přirozeným talentem. Stačilo ho jen filmovat, by velmi fotogenický. V Erasmovi a spol. byla jeho postava odlišná od toho, co hrál před tím, a říkal jsme si, že se z něho stal skutečný herec a dostal se dál, jak jsem si vždy myslel. Teď po natáčení Arsena Lupina získal neskutečnou profesionalitu, ale je výborné, že ta nepotlačuje jeho spontánnost, nezabíjí jeho přirozenost...“

Natáčelo se v Paříži, Londýně a Petrohradě, neměli jste problémy s více štáby, více jazyky…
CK: „Dobře režírovat herce znamená, že herec se musí jakoby ztratit, odhodit své vazby, protože cílem je odvést ho z vyšlapané cestičky, musí zapomenout na svůj vnitřní rytmus a obvyklé reakce. Musíte mu pomoci hledat v sobě nové věci, protože se má na čas stát někým jiným, a musí tak trochu zapomenout, kým ve skutečnosti je. Při svých filmech vlastně i já sám zapomínám na sebe, vždy se snažím překvapit sám sebe a vybírám si vždy nové, odlišné náměty. Tentokrát byl překvapivý fakt, že jsme se vzdálili zeměpisně, a kvůli jiným jazykům jsem byl trochu takový ztracený. Náš svět je velmi složitý a rozmanitý a snažím se být jeho portrétistou. Postava Xaviera je proto zmatená stejně jako náš svět. Natáčení na těchto místech nebylo vůbec jednoduché, hlavně v Rusku, kde jsme museli pracovat s tlumočníkem. Herci na scéně si někdy nerozuměli, museli jsem mít přesně určený slovní scénář a přísně jsem všem zakázal jakoukoli improvizaci, protože jinak by další nedokázal navázat svoji repliku! Někdy to bylo dost šílené.“

Proč název Russian Dolls (matrjošky)?
CK: „Byl to dokonalý název! Chtěl jsem mít návaznost na první film a zároveň to vystihuje místo, kde se děj odehrává. Sám Xavier říká: „Psaní je třídění života.“ Když píšete příběhy, potřebujete škatulku na třídění svých myšlenek. Při psaní scénáře potřebujete tu správnou škatulku na ty správné myšlenky. Xavier hledá ty správné škatulky a zároveň tu správnou ženu svého života. Vkládáme škatulky do jiných škatulek a Xavier říká, že ženy kolem něj jsou jako ruské panenky. V těch škatulkách musí být skrytá jedna malá panenka a právě tu on hledá.“

Všichni herci už jednohlasně souhlasili s třetím pokračováním…
CK: „To je dobré vědět už dopředu.“

A vy?
CK: „Souhlasím, každý příběh má začátek a konec a zatím jsem si nebyl jistý, zda chci dospět k jeho konci. Za takových pět, deset let… proč nenatočit pokračování, které by ukázalo plynutí času a vývoj postav? Počkám si, co s příběhem udělá čas.“



ROZHOVOR S ROMAINEM DURISEM (Xavier)

Jak Erasmus a spol. změnil Váš život?
Romain Duris: „Mám dojem, že dnes potřebujete mít úspěšný hit, aby se věci změnili. Dostávám mnohem více nabídek a s mou postavou je spjat nový termín – výnosný. Je to výborné, ale není to můj životní styl.“

Když jste film natáčel, čekal jste takový úspěch?
RD: „Měl jsem k Cédricovi naprostou důvěru, věděl jsem, že ve střižně vyrobí dobrý film. Věděl jsem, že film má dobrý potenciál, ale nečekal jsem, že na něj přijdou tři miliony lidí.“

Kdy Vám Cédric řekl o Russian Dolls?
RD: „Asi rok před natáčením. Chtěl se se mnou podívat na Truffautovi filmy, debatovali jsme o postavách Doinela a Xaviera a o vývoji jejich postav.“

Chtěl jste opět oživit Xaviera?
RD: „Ano, ale spíše jsem chtěl znovu pracovat se Cédricem, než si zopakovat tuto roli. Možná jsem se obával, že dozráváním se stane „normálnější“, protože Xavier byl todeď zajímavý tím, že byl trochu mimo. Nevěděl jsem, jak se může vyvinout, ale nápad na pokračování mě samozřejmě zaujal.“

Jak se Vám líbil scénář?
RD: „Xavier byl pro mne odlišnou rolí, a scénář mě nadchnul! Ihned jsem Cédricovi zavolal, příběh byl bláznivý, cítil jsem v něm více svobody a svěžesti. Příběh je univerzální v tom, že Xavier si dává otázky o lásce, ženách, práci nebo rodičích, a jde dále a hlouběji než v prvním filmu.“

Na konci Erasmu a spol. jsme se ptali, zda Xaviera bude uspokojovat psaní. Co se s ním stane?
RD: „Na chvíli odložil touhu napsat knihu, protože si musí vydělat na živobití. Bude mu třicet a píše různé věci pro televizi a časopisy. Ví však, že to není to, co chce v životě dělat, jeho sen na chvíli počkal. Má talent, ale ještě nepřišel čas, aby se cítil jako úspěšný spisovatel.“

V soukromém životě má stále chaos a to je vlastně hlavní téma filmu…
RD: „To je pravda, Xavier není žádný hrdina a je dojemné, když se mu nedaří. Líbí se mi na něm, že má chuť na nové věci. S děvčaty prožívá zklamání, ale je úžasné, jak je živý. Nemá tvrdohlavý názor na věci, stále se vyvíjí a i když se mýlí a nedaří se mu, důležité je, že nepřestává věřit.“

Myslíte si, že Xavier představuje dnešní třicátníky?
RD: „Podle mne je celkem věrně představuje v otázkách lásky, práce a dalším životě. Ohledně toho, jak přistupuje k věcem, mě rozesmívá, kdosi mi říkal, že mu připomíná pana Hulota. Má v sobě něco, co se mi líbí.“

A když Vás Cédric zavolá na třetí pokračování?
RD: „Přijdu.“



ROZHOVOR S AUDREY TAUTOU (Martine)

Chtěla jste s tímto filmem zažít nové dobrodružství?
Audrey Tautou: „Samozřejmě! Když se mě Cédric zeptal, jestli chci s ním opět natáčet, neváhala jsem ani minutu. Výborně jsem si užila první film, ačkoli moje role byla velmi malá.“

Co se Vám líbilo na scénáři?
AT: „Je to, jakoby spolu s postavami dozrával i příběh, je o něco intimnější, myslím, že postavy získaly větší hloubku. Scénář mě až trochu zaskočil, že je tak výstižný. Cédric v něm má více přesných postřehů o lidech, jejich psychologii, prožívání mladosti, pochybách, komplikacích… Je tak velmi skutečný a přesným, že mě to až trochu zaskočilo.“

Co se s Vaší postavou Martine stalo od prvního filmu?
AT: „Měla dítě s mužem, který ji opustil, a snaží se zvládat problémy. Neztratila nic ze své nespoutané povahy a prostořekosti, ale už je dospělejší a zralejší, má zodpovědnost jako svobodná matka. Její problémy jsou už méně naivní jak dřív.“

Martine a Xavier mají zvláštní vztah lásky-nelásky…
AT: „ Líbilo by se mi, kdyby se opět do sebe zamilovali, bývalým láskám se to stává. Někdy existuje mezi lidmi taková blízkost, jaká mezi jinými být nemůže. Martine říká Xavierovi vždy pravdu, je k němu vždy upřímná. Ačkoli je někdy otravná a říká věci, které se neposlouchají dobře, nemyslím, že kvůli tomu ji Xavier přestal milovat. Jejich láska se tak vyvinula.“


Poprvé hrajete postavu matky.
AT: „Velmi ráda jsem si zahrála matku! Malý Amin byl skutečně skvělý, rozuměli jsme si na scéně i mimo ni. A jsem ráda, že moje role stárnou pomalu se mnou.“

Bylo těžké pracovat s dítětem?
AT: „Pro dítě je těžké být připravený v tu správnou chvíli. To vytváří určitý tlak, ale Amin měl v sobě odzbrojující přirozenost.“

Opět natáčíte s Romainem Durisem. Jaký je herec?
AT: „Má herecký temperament, inteligenci a cit pro hraní. Příjemně se s ním pracuje, protože jako herec není sobec nebo egoista. Má rád svou práci a proto i vy cítíte při práci s ním radost.“

A Cédric Klapisch?
AT: „Je velmi pozorný a citlivý, má rád své herce. Dává jim čas na hledání, práci s postavou, i na chyby, na tu malou hereckou radost. Mám ho ráda, protože mi pomáhá být živější a uvolněnější.“

Jsou Vám blízké milostné příběhy generace třicátníků?
AT: „Naprosto. Netvrdím, že se cítím svá v postavě Martine, která není to, co chci já, ale myslím si, že pochybnosti třicátníků jsou stejné, jako v tomto filmu. Všichni si dáváme stejné otázky o vztazích, lásce, lidech a budování svého života, s tím se ztotožňuji. Ve filmu říká Isabelle Xavierovi, aby si přestal dávat otázky, a to mě skutečně zasáhlo. V tu chvíli jsem se ztotožnila s Xavierem.“

Nebylo trochu zvláštní s vaším postavením velké hvězdy přijmout jen vedlejší roli?
AT: „Určitě ne v Cédricově filmu. Mám ráda hlavní role, protože můžete svoji postavu více objevovat a rozvíjet a trávíte více času s režisérem. Ale také se ráda zúčastňuji dobrodružství, které mě zajímají, i když je to menší role. Vlastně nad tím nepřemýšlím, protože natáčení vidím jako týmovou práci.“

Kdyby Vám Cédric zavolal kvůli třetímu pokračování…
AT: „Doufám, že mi zavolá. Chtěla bych, aby se Martine opět do Xaviera zamilovala, už jsem se o tom se Cédricem bavila!“

Dlouhý popis
Motto: Studentské časy skončily, začíná život :o)
Délka: 125 min
Země: Anglie, Francie , 2005

231 hlasů