Režisér Vadim Perelman, který se spolu s Michaelem Londonem podílel i na produkci filmu Dům z písku a mlhy, si jako předlohu pro svůj celovečerní debut zvolil čtenářsky i kriticky úspěšný román Andreho Dubuse III “House of Sand and Fog“, který se v roce 1999 dostal mezi finalisty prestižní National Book Award. Perelman a debutující Shawn Lawrence Otto se při psaní scénáře mohli opřít o jemně prokreslené, silné a osobité charaktery a o emotivní zápletku, kterou odstartuje zdánlivě banální všednodenní touha. Malý dům s krásným výhledem se pro hrdiny stává metaforou všeho jejich životního snažení a pokusy získat ho do svého vlastnictví se rychle mění v otevřenou válku plnou dramatických zvratů, ve které nikdo nemůže tak docela zvítězit.

Vadim Perelman si Dubusovu knihu koupil na letišti v Římě a její četbou si chtěl ukrátit cestu přes Atlantik. Okamžitě však pochopil, že právě narazil na látku, která by ho zajímala i jako režiséra. Příběh s univerzálním přesahem je pro něj vyprávěním o dvojici osamělých lidí, kteří bolestně prožívají pocity vyděděnosti: Behrani je imigrant zbavený moci a bohatství, na které si zvykl v rodném Íránu, a těžce ho tíží závazek k rodině. Také Kathy si po zkušenostech s alkoholem a odvykací kůře připadá v rodné zemi jako cizinec. Zkušenost přistěhovalce je pro Vadima Perelmana, který se v USA prosadil jako úspěšný režisér reklam, velmi osobní: jako čtrnáctiletý rodák z Kyjeva (1963) spolu s matkou emigroval z Ruska a předtím, než našli nový domov v Kanadě, kde se začal zabýval filmem, se těžce protloukali životem ve Vídni a v Římě. Anglicky se Perelman pořádně naučil až v šestnácti letech (ale o tom, že se v USA i v Hollywoodu úspěšně etabloval, svědčí nejen úspěch Domu z písku a mlhy v amerických kinech, ale i zakázka adaptace románu Stephena Kinga The Talisman, kterou připravuje na rok 2005).

Andre Dubus III byl nadšený představou, že jeho příběh ožije na filmovém plátně, a svolil dokonce, že si hotový scénář přečte a případně ho upraví. K tomu však vůbec nedošlo: spisovatel na scénáři jen mohl ocenit, že zachoval věrnost původnímu textu, a přitom si našel cestu, jak příběh znovu vyprávět ryze filmovým způsobem.

Projekt začal nabývat konkrétního tvaru v okamžiku, kdy se Perelman spojil s producentem Michaelem Londonem (40 dnů a 40 nocí – 40 Days and 40 Nights (2002), Guru (2002), Třináctka – Thirteen (2003). Také jeho na látce přitahovala možnost vyprávět prostřednictvím zcela konkrétního příběhu obecnější story: titulní dům se přece pro vykořeněné hrdiny stává metaforou klidného a bezpečného domova, který hraje v současné společnosti stále důležitější roli. Zaujalo ho i to, že proti sobě stanou dva lidé, kteří pocházejí ze zcela protichůdných kulturních prostředí. Ve vyprávění se odráží i konfliktní situace, s níž se pokouší vyrovnat kterákoli (nejen americká) moderní společnost.

Fascinující pro spisovatele Andreho Dubuse III po konzultaci s producenty filmu byla i možnost, že jeho postavy dostanou tvář herců, kterých si velmi váží – Bena Kingsleyho a Jennifer Connelly. Kingsley - držitel řady prestižních ocenění včetně Oscara za hlavní roli v dramatu Gándhí (1982) - se o Dubusův román zajímal hned poté, co vyšel, kdy mu ho s doporučením poslala spisovatelova manželka Fontaine. Měsíc poté mu Perelman poslal scénář, který herci potvrdil, že postava Behraniho mu i ve filmu nabízí možnost ztělesnit plnokrevný, životný a silný charakter.

Jednašedesátiletý rodák z britského Yorkshireu, který se prosadil na divadle řadou shakespearovských partů a pozornost si získal hlavní rolí v životopisném dramatu Richarda Attenborougha Gándhí (1982), považuje Bahraniho za postavu, s jejímiž touhami je snadné se ztotožnit. Je úzce svázaný s patriarchální tradicí, která ho formovala a která v muži vidí oporu rodiny povinnou postarat se o manželku a dítě za všech okolností. Ponižující postavení, v němž se Behrani po imigraci ocitl, v něm burcuje všechny schopnosti, ale také probouzí agresi. Behrani ovšem nachází rovnocennou protihráčku v Kathy Nicolové, vnitřně silné a zoufale odhodlané postavě, kterou producenti nabídli ke ztvárnění Jennifer Connelly ještě předtím, než získala Oscara za psychologické drama režiséra Rona Howarda Čistá duše (2002). Přestože dosud nepříliš známá herečka dostala vzápětí poté, co obdržela Cenu Akademie, řadu zajímavých nabídek ke spolupráci, zůstala projektu Dům z písku a mlhy věrná. Podle Perelmana představuje Connelly, jež jako čtrnáctiletá debutovala malou roličkou v eposu Sergia Leoneho Tenkrát v Americe (Once Upon a Time in America, 1984) a kterou jsme zatím naposled viděli v comicsovém opusu Anga Leeho Hulk (2003), pro postavu Kathy ideální volbu: pod přitažlivým zevnějškem totiž tají vnitřní sílu, která je hlavní kvalitou hrdinky příběhu.

Když byly obsazeny oba hlavní party, začal Vadim Perelman hledat herce do vedlejších rolí. Pro roli Lestera Burdona, k němuž hrdinku váže rozporuplný vztah, našel po dlouhém hledání ideálního představitele v Ronu Eldardovi (TV seriál Pohotovost, Drtivý dopad – Deep Impact (1998), Černý jestřáb sestřelen). Part právničky Connie Walshové, která začne Kathy pomáhat v jejím boji o dům, k jeho potěšení přijala Frances Fisher známá také z Titanicu Jamese Camerona.

Ben Kingsley, který je po otci indického původu, se jako jediný „neíránec“ v Behraniho filmové rodině musel seznámit s kulturou a jazykem, které jsou jeho hrdinovi a jeho blízkým vlastní. Behraniho manželku totiž ztělesnila íránská filmová a divadelní hvězda Shohreh Aghdashloo (debutovala v roce 1977 v dramatu Gozáreš (Gozaresh, 1977) kultovního íránského režiséra Abbáse Kiárostamího). Zkušená herečka, která v roce 1978 po islámské revoluci emigrovala do Velké Británie, v roli Behraniho pokorné, laskavé ženy Nadi představuje protipól emancipované Kathy. Plukovníkova syna Esmaila si zahrál debutující, ale výrazně talentovaný Jonathan Ahdout, který se narodil v íránsko-americké rodině žijící v Kalifornii.

Jako debutující režisér Vadim Perelman cítil, že se musí při natáčení obklopit zkušenými odborníky. Jako kameramana si proto zvolil osvědčeného veterána Rogera Deakinse, který svůj smysl pro uměřenou, klasickou kompozici uplatnil už během předchozí spolupráce s řadou významných režisérů (především s bratry Ethanem a Joelem Coenovými, s Martinem Scorsesem či Agnieszkou Holland). Deakins měl největší slovo, pokud došlo během natáčení k nějakým komplikacím: jakmile šlo o to, zjednodušit vazby mezi postavami a postihnout okamžité proměny jejich vztahů, navrhoval vždy zřetelná a precizní řešení. Ve střižně pak úzce spolupracoval se střihačkou Lisou Zeno Churgin - Zuřící býk (Raging Bull, 1980), Ragtime (1981), Gattaca (1997), Rob Roberts (1992), Mrtvý muž přichází (Dead Man Walking, 1995). Důležitý podíl na výsledné podobě filmu měla i výtvarnice Maia Javan, která při svých návrzích uplatnila svůj íránský původ (i když podle režiséra nebyl důvodem, proč ji angažoval). Javan strávila šest týdnů výběrem exteriérů. Při svých průzkumech terénu se pohybovala mezi Half Moon Bay a oblastí Pacifica. Nejprve měla na mysli některý z místních starých, krásných bungalovů, režisér však dal jejím úvahám nový směr, když si přál objekt, který by žádnému z diváků na první pohled nestál za takovou námahu, kterou k jeho získání vyvinou oba hrdinové.

Zařízení domu postupně podlehlo proměně: příslušné vybavení zrcadlilo nejdřív chaotickou existenci jeho první obyvatelky Kathy, později etnickou dekorativnost a formálnost životního stylu Behraniho. Také kostýmní výtvarnice Hala Bahmet dostala příležitost pohybovat se ve dvou zcela odlišných sférách vyjadřujících různá prostředí, z nichž hrdinové pocházejí. A stejnou možnost využil ve své práci na filmu i proslulý hudební skladatel James Horner – Glory (1989), Legenda o vášni (Legends of the Fall, 1994), Zorro: Tajemná tvář (The Mask of Zorro, 1998), Čistá duše (A Beautiful Mind, 2001).