Dogville

Po „evropské“ trilogii Forbrydelsens element (1984, Prvek zločinu), Epidemic (1987, Epidemie) a Evropa (1991) a „trilogii zlatého srdce“ inspirované sentimentální dětskou knížkou o dívence ochotné obětovat se kdykoli pro ostatní - Prolomit vlny (1996), Idioti (1998) a Tanec v temnotách (2000) – otevírá dánský režisér Lars von Trier novou trilogii. Drama Dogville (uvádějící na scénu nový typ hrdinky radikálně odlišný od předchozích trierovských mučednic) je prvním z plánované série titulů, které mají tvořit novou trilogii nazvanou „USA – země možností“. Druhým má být příběh o otroctví z amerického Jihu Manderlay, který je momentálně ve stádiu příprav na natáčení a do kterého Trier obsadil své oblíbené herce Jeana-Marca Barra, Jeremyho Daviese, Uda Kiera a Stellana Skarsgarda. Poslední část trilogie má nést jméno hlavní metropole – Washington..

Formálně je příběh doprovázený hlasem vypravěče dělený na prolog a devět kapitol. Je výlučně studiovým projektem pohrávajícím si s vypravěčskou iluzí ve stylu klasického antiiluzivního brechtovského divadla a extrémně stylizovaných televizních inscenací klasických divadelních her tak, jak je uváděla dánská televize v 70. letech (např. představení Nicholase Nicklebyho v provedení Royal Shakespeare Company). K natočení Dogville Triera vyprovokovala kritika jednoho amerického novináře, který po uvedení Tance v temnotách v Cannes režiséra nařkl, že natočil příběh odehrávající se v USA, aniž tam kdy byl. Mezi konkrétní inspirace patří i píseň Pirátské Jenny, kterou složili Bertolt Brecht (slova) a Kurt Weill (hudba) pro Brechtovu Žebráckou operu. Vizuální styl filmu ovlivnily i dobové černobílé fotografie mapující atmosféru hospodářské krize - přesto však není historickým filmem, ale vyjadřuje pocity a představy svého autora, které by se mohly konkretizovat v kterémkoli městečku na světě v jakékoli době.

Film, který je do kin uveden v delší (178 minut) i v kratší (135 minut) verzi, jež je autorizovaným dílem režisérova asistenta Anderse Refna, byl nadšeně přijat v soutěži na MFF v Cannes. Lars von Trier za něj získal Evropskou filmovou cenu Felix za režii a Anthony Dod Mantle totéž ocenění za kameru. Trier byl na tuto cenu nominován i za scénář. Dogville se propracoval mezi nominované nejlepší evropské filmy roku.

Producentkou filmu, který vznikl v dánsko-švédské koprodukci společností Zentropa Productions a Filmmek, ale na které se podílela i Francie, Norsko, Nizozemsko, Finsko, Německo, Itálie, Japonsko, USA a Velká Británie, se stala Vibeke Windelovová. Ta s Trierem spolupracovala už na jeho předchozích snímcích Prolomit vlny a Idioti a na televizním seriálu Království a sbírala zkušenosti i po boku dalších významných filmařů (Bille August, Jorgen Leth…).

Dogville působí jako reprezentativní přehlídka nejvýznamnějších hereckých osobností Evropy i USA: roli Grace režisér nabídl Nicole Kidmanové, která ve svých šestatřiceti letech ztělesňuje hvězdný hollywoodský ideál. Laureátka Zlatého glóbu za černou komedii Guse Van Santa Zemřít pro (1995) tak potvrdila, že v poslední době ráda experimentuje: svědčí o tom i její spolupráce na manželském dramatu Stanleyho Kubricka Eyes Wide Shut (1990), muzikálu Baze Luhrmanna Moulin Rouge (nominace na Oscara 2001) či dramatu Stephena Daldryho Hodiny (2002), za nějž získala vedle řady dalších ocenění i Oscara. V nejbližší době tuto herečku uvidíme i v dalších pozoruhodných filmech - Lidské skvrně a Návratu do Cold Mountain.

Paula Bettanyho, který ve filmu Dogville ztvárnil Toma Edisona, známe především z historické komedie Příběh rytíře (2001), psychologického dramatu Čistá duše (2001) a historického dobrodružství Master and Commander: Odvrácená strana světa (v obou si zahrál po boku Russela Crowea). Americký herecký veterán James Caan mezi osazenstvo Trierova filmového městečka přichází coby Velký muž – otcovská gangsterká postava, kterou mu režisér svěřil ve vzpomínce na jeho účinkování v legendárním mafiánském příběhu Kmotr (1972, r. Francis Ford Coppola). Caana ale známe i z dalšího Coppolova snímku Zahrady z kamene (1987) či z thrilleru Misery nechce zemřít (1990) a komedie Mickovy modré oči (1999).

Podobný „symbolický“ smysl mělo pro autora i obsazení některých dalších herců – především žijící herecké legendy Lauren Bacallové (nar. 1924) do role Ginger. Vedle hollywoodské hvězdy, která má na svém kontě kultovní tituly film noir Hluboký spánek (1946), Slepá ulička (1947) či Key Largo (1948), kde si zahrála s Humphreym Bogartem, režisér obsadil i Harriet Anderssonovou (Gloria) – slavnou švédskou herečku, kterou proslavila spolupráce s Ingmarem Bergmanem (Večer kejklířů – 1953, Úsměvy letní noci – 1955, Jako v zrcadle – 1961, Šepoty a výkřiky – 1972, Fanny a Alexandr - 1982).

Trierův oblíbený spolupracovník, Francouz Jean-Marc Barr (Evropa, Prolomit vlny, Tanec v temnotách), kterého známe také jako režiséra a scenáristu a producenta spjatého s filmy ovlivněnými Manifestem Dogma 95 (Milenci – 1999, To je mé tělo – 2000, Blažené bytosti - 2001), si zahrál postavu Muže s velkým kloboukem. Další režisérův herecký fetiš - Udo Kier (Evropa, Prolomit vlny, Království, Tanec v temnotách) - ztvárnil Muže v plášti. Hvězda Trierova melodramatu Prolomit vlny, Stellan Skarsgard, si zahrála roli Chucka. Tohoto mnohotvárného švédského herce však známe i z amerických filmů Nesnesitelná lehkost bytí (1988), Hon na ponorku (1990), Dobrý Will Hunting (1997 – Evropská filmová cena Felix) nebo Amistad (1997). Veru si zahrála Patricia Clarksonová (Neúplatní – 1987, Zelená míle – 1999, Přísaha – 2001, Daleko do nebe - 2002), Billa Hensona stále populárnější Jeremy Davies (Nell – 1994, Twister -1996, Zachraňte vojína Ryana - 1998 , The Million Dollar Hotel –2000, Sekretářka -2002 , Solaris - 2002) a Jacka McKaye Ben Gazzara (Big Lebowski – 1998, Aféra Thomase Crowna - 1999). Partu Olivie se ujala Cleo Kingová (Magnolia – 1999, Život Davida Galea - 2003) a Bena si zahrál Željko Ivanek (Tanec v temnotách, Hannibal – 2001, Černý jestřáb sestřelen – 2001). Liz Hensonová je mistrovskou miniaturou z herecké dílny Chloe Sevignyové – talentované americké herečky, kterou jsme u nás mohli vidět v dramatu Kluci nepláčou (1999) či v Americkém psychu (2000), ale která je svázaná především s nezávislou scénou (Kids – 1995, Můj nejmilejší bar – 1996, Gummo – 1997, povídka Jima Jarmusche z filmu Dalších deset minut I – 2002).

Úlohy charismatického vypravěče se zhostila britská herecká legenda John Hurt (mj. Vetřelec – 1979, Sloní muž – 1980, Půlnoční expres – 1978, 1984 – 1984, Rob Roy - 1995, Mandolína kapitána Corelliho – 2001, Harry Potter a Kámen mudrců - 2001).

Kameramanem filmu Dogville je Anthony Dod Mantle, který sice vyrůstal ve Velké Británii, ale od roku 1983, kdy dokončil studia na Dánské filmové škole, žije hlavně v Kodani. Na svém kontě má vedle filmů natočených podle pravidel Manifestu Dogma 95 (Rodinná oslava/Festen, Mifune) i spolupráci s angloamerickými režiséry (Harmony Korine – Julien Donkey Boy, Danny Boyle – 28 dní poté). Vizuální podoba filmu Dogville je – podobně jako řada předchozích Trierových filmů – výsledkem práce s profesionální digitální kamerou (tentokrát šlo o Sony HDW-F900). Natáčení trvalo hektických šest týdnů a jeho nejpodstatnější část proběhla ve švédském městečku Trollhattan v zimě 2002. Dalšího půl roku ovšem zabrala náročná postprodukce.

Zvukovou stránku filmu, která je poctou precizní realistické zvukové složce filmů Stanleyho Kubricka, si vzal na starost Trierův osvědčený spolupracovník Per Streit (Evropa, Prolomit vlny, Idioti, Tanec v temnotách). Střih je dílem Molly Malene Stensgaardové, která s režisérem spolupracovala už na Idiotech a Tanci v temnotách a televizním seriálu Království. Na svém kontě má však třeba i snímek Oleho Bornedala Dina (I Am Dina, u nás uveden na videu). Také kostýmní výtvarnice Manon Rasmussenová patří k režisérovým stálým oporám: spolupracuje s ním už od roku 1982, kdy se podílela na jeho absolventském školním snímku Befrielsesbilleder (1982, Podoby osvobození). Dalšími Trierovými filmy, v nichž se – spolu s „trierovským“ výtvarníkem Peterem Grantem - postarala o kostýmy, jsou Forbrydelsens element (1984, Prvek zločinu), Evropa (1991), Prolomit vlny (1996) a Tanec v temnotách (2000).

Zvláštní pozornost věnoval Trier jako vždy hudební složce: výběr použitých skladeb měl na starosti Anders Valbro z hudební sekce produkční společnosti Zentropa. Konzultantem barokní hudby se stal Peter Ryom.

Dlouhý popis
Motto: Film, ve kterém se uvidíte jako v zrcadle.
Délka: 140 min
Země: Francie, Švédsko, Norsko, Dánsko , 2003

655 hlasů