Divoké vlny

Divoké vlny je inovativní a zábavná animovaná komedie, která diváky zve do nemilosrdného světa tučnáčích závodníků. Pro producenta Christophera Jenkinse byla zmíněná zápletka cestou k převratnému novému způsobu vyprávění příběhu začínajícího surfaře Codyho Mavericka. „Koncept surfujících tučňáků mi nedal spát. Co kdybychom místo klasického animovaného filmu udělali Divoké vlny tak, aby vypadaly, jako by je někdo zaznamenal běžnou kamerou jen tak, bez jakéhokoliv scénáře?“ říká Jenkins. „Co by nám asi tučňáčí surfaři řekli, kdyby měli možnost? A pak už bylo snadné si uvědomit, jaký potenciál podobný přístup má – kombinace možností animovaného filmu s realismem a bezprostředností současných přímých přenosů.“

Režiséři Ash Brannon (spolurežisér Příběhu hraček 2) a Chris Buck (režisér Tarzana) si rychle uvědomili, o jak chytrý nápad jde: když se budou Divoké vlny spoléhat na zvyklosti a styl živých televizních přenosů a dokumentárních pořadů, získají tak bezprostřednost a závažnost, která je bude odlišovat od konkurenčních filmů. Tímto způsobem se do centra pozornosti dostaly postavy, příběh a umělecké vedení – jádro celého filmu.

Srdcem celého příběhu je vztah mezi Codym, mladým, začínajícím surfařem, který je přesvědčený, že vítězstvím v soutěži získá úctu, která mu podle jeho názoru náleží, a Big Z, legendární surfařskou hvězdou, o němž si všichni myslí, že zemřel, ale on zatím posledních deset let žije o samotě jako poustevník. „Protože Cody přišel o otce, zcela očividně hledá někoho, kdo by mu ho nahradil, a legenda o Big Z tuto mezeru vyplnila; protože Z byl šampionem, myslel si Cody, že se jím chce stát také. Ale když se připlete Z do života, musí se Z smířit se svou minulostí a postavit se čelem životu šampióna, jehož sláva už minula,“ vysvětluje režisér Ash Brannon. „Když Cody zjistí, že je Z stále naživu, přirozeně zapadnou do rolí otce a syna a oba si uvědomí, že výhra v soutěži je tím posledním, na čem skutečně záleží. Nejdůležitější je pro ně touha projíždět se na vlnách.“

David Schaub, vedoucí animačního týmu, tvrdí, že originální nápad pojmout film jako dokument nebo přímý přenos přímo ovlivnil postavy. „Kouzlo Divokých vln je v tom, že působí, jako by se kamera na místě ocitla náhodou a zaznamenala rozhovory postav,“ říká. „V animovaném filmu se nám málokdy poštěstí vytvářet takové dlouhé a náročné záběry, ve kterých jsou klíčoví pouze naši hrdinové. Tohle je pro animátora hotový sen! Svět Divokých vln je karikaturou skutečného světa,“ dodává Schaub. „Principy fungování našeho světa jsou posunuty směrem ke karikatuře, aniž by ale přestávaly platit fyzikální a gravitační zákony.“

Uměleckého vedoucího a tvůrce postav Sylvaina Deboissyho inspirovala stejná základní myšlenka. „Když se nad tím zamyslíte, tučňáci jsou karikaturou lidí – máme podobnou figuru,“ tvrdí. „Diváci se s nimi ztotožňují. Když jsme vymýšleli, jak budou naše postavy vypadat, měli jsme za úkol trefit správný poměr mezi skutečným vzhledem a jeho polidštěnou verzí. Udělali jsme naše tučňáky neobvyklé právě natolik, aby se neztratili v šedém davu průměru.“

Deboissy si myslí, že jednou z největších výzev z hlediska návrhu postavy byla Lani, okouzlující plavčice. „Je chytrá a tvrdá, ale velice ženská,“ popisuje. „Tučňák oslí má mnohem vytáhlejší postavu než ostatní druhy tučňáků. Navíc jsme chtěli, aby nám toho hodně sdělovaly i její oči.“

Jeden ze čtyř vedoucích animátorů, Peter Nash, byl zodpovědný za pasáže z Mražákova a důvěrně se tak s Codym sžil. „Ve spoustě případů je v Divokých vlnách podstatné, že postava říká něco jiného, než tím doopravdy myslí – je to všechno otázka skrytého významu,“ vysvětluje. „Třeba si nějak jinak stoupne, nebo nějaký náznak očima – například rychle střelí očima do strany, což nám naznačí, že zatímco je zabírá kamera, oni o něčem přemýšlí. Dokonce i drobnost jako několik mrknutí nám prozradí, že je postava neklidná.“

Jeden příklad takového chování vidíme právě v Mražákovské části, kdy Cody s hrdinným výrazem vypráví o svém otci, který zemřel, když byl Cody malý tučňák. „Čelí tu velice citlivé záležitosti a snaží se dělat, že s tím nemá problém, takže přehrává,“ popisuje Nash. Kromě samotného hlasu jeho skutečné pocity prozrazuje několika drobnostmi i Nashova animace. „Codyho otázka zaskočí a pozvedne obočí, ale pak zase rychle zvážní. Přidal jsem tam ještě jednu skutečnou drobnost – ve chvíli, kdy zmíněný dotaz padne, se Codymu rozšíří zorničky.“ A konečně, poté, co otázku zodpoví, Cody, který během odpovědi koukal stranou, vrhne rychlý pohled na kameru, jako by se chtěl přesvědčit, zda mu tazatel odpověď uvěřil – čímž nám jasně dává najevo, že není všechno tak, jak předstírá.

Aby animátoři podobné detaily vystihli, natáčeli se na kameru při pronášení replik postav a zkoušeli různé výrazy. „Nemusíte být dobrý herec, ale musíte natočit několik záběrů, abyste našli to, co hledáte,“ popisuje Nash.

Animátoři podle něj šli dokonce tak daleko, že Codyho na začátku filmu animovali jinak než na konci. „Na začátku je Cody tvrdohlavý, sebevědomý, s výraznou osobností – hodný kluk, ale chová se jako klasický tennager,“ zmiňuje. „Na konci je s ním rozhovor – když ho budete sledovat, všimnete si, že je naprosto uvolněný. Nic nepředstírá, neschovává se za žádné masky. Vlastně se chová tak umírněně, že to bylo těžké zanimovat – vypadá to, jako by vlastně nic nedělal, ale vy musíte zajistit, aby to vypadalo přesvědčivě.“

Od začátku bylo jasné, že proto, aby Divoké vlny chytly svou správnou vlnu, musí voda v nich být přesvědčivá stejně jako Cody a další obyvatelé ostrova. Tvůrci filmu v zájmu odvedení té nejlepší práce analyzovali videozáznamy, vědecké studie a dokonce se učili surfovat. Dokonce požádali o pomoc šampiony v surfování Kellyho Slatera a Roba Machada, aby tak dodali záběrům pocit autenticity. „Animace surfaře je už z principu těžká, protože musíte identifikovat a reprodukovat jeho charakteristické pohyby, umístit je do pohybujícího se prostředí a často ho ještě sledovat po vlně,“ vysvětluje Schaub. „Surfař jenom ovládá prkno a to klouže po vlně, ale vlna se pohybuje prostorem. Takže je tu spousta proměnných faktorů.“

„I kdybychom měli co do činění s lyžařskou sjezdovkou nebo s dráhou pro snowboard, bylo by to dost těžké,“ dodává Schaub. „Ale my to všechno ještě musíme umístit do soustavy, která je v pohybu, takže kamera následuje surfaře. Nesmí se vám stát, že vzbudíte dojem toho, že surfař ztrácí s vlnou kontakt, jinak bude animace působit nevěrohodně.“

Protože jsou vlny pro děj filmu stejně klíčové jako postavy, rozhodl produkční výtvarník Paul Lasaine, že by měly vlny působit na diváky nejen vizuálně. „Museli jsme vytvořit vlny, které budou v divácích vzbuzovat touhu jít si zasurfovat,“ říká.

Lidé z týmu Sony Pictures Imageworks studoval záběry tak renomovaných tvůrců, jakými jsou filmař John-Paul Beeghly nebo fotograf Frans Lanting, aby zjistili, co způsobuje unikátnost každé vlny. Detailně rozebírali videozáznamy surfařů jako Greg Knolls, Sunny Garcia, Rob Machado nebo Kelly Slater a analyzovali věhlasné dokumenty o tomto neobvyklém sportu, aby ho lépe pochopili a zjistili, co je podstatou surfování. Aby bylo jejich proniknutí k duchu tohoto sportu dokonalé, učila se většina lidí z týmu Divokých vln surfovat. Vedoucí týmu speciálních efektů, Rob Bredow, dokonce podstoupil nebezpečnou výpravu na Cortes Bank, místo na volném moři, vzdálené více než 150 kilometrů od San Diega, kde se obří vlny tříští o pásmo podmořských skal.

„Chtěli jsme, aby vlny nejen vypadaly skutečně, ale i tak působily, takže jsme je brali jako další postavy a podle toho s nimi nakládali,“ popisuje Bredow. „Každou jsme mohli upravovat a osvětlovat prostřednictvím množství prvků jak fyzikální, tak umělecké podstaty.“

Finální dolaďování provedl ve studiu surfař Kelly Slater. Pomocí elektronického ukazovátka na obrazovce označoval místa, na kterých vidí nějakou chybu, a jeho kritiku pak tvůrci zohlednili ve finální verzi filmu. „Stačily mi dvě sekundy a věděl jsem, jestli to je správně nebo ne,“ vysvětluje Slater. „Pro určité věci získáte cit a když vidíte něco, co vám připadá špatné, pak vám to zkrátka připadá špatné, i když nemusíte mít tušení, proč.“

Dalším ze způsobů, jakými tvůrci filmu zajistili jeho věrohodnost a jedinečnost, bylo použití „archivních záběrů.“ Upravili záběry tak, aby vzbuzovaly dojem, že byly natočené v různých obdobích na různý materiál – od černobílých záběrů z dvacátých let dvacátého století, přes první barevné materiály v padesátých a šedesátých letech, 8mm film let sedmdesátých, 16mm film osmdesátých let, až po několik různých technik filmování, které se běžně používají dnes. „Přidali jsme zkreslení objektivu, nedokonalé zaostření, zrno, omezenou hloubku ostrosti a všechny další znaky, které dokumentární záběry z principu obsahují,“ popisuje Bredow. „Stejně tak máme obraz v noci zrnitější, protože tak to vypadá, když štáb, natáčející dokumentární film, používá ve dne i v noci stejný filmový materiál.“

Je zajímavé, že na proces degradace záběrů bylo vynaloženo přinejmenším stejné úsilí, jako na jejich samotné vytvoření. „Vlastně bylo dost zábavné dodávat do filmu věci, které se oddělení zvláštních efektů obvykle snaží zoufale odstranit,“ směje se Bredow.

Dojem dokumentárního filmu utvrzují také přirozené záběry kamery. Tým Imageworks se snažil digitálně napodobit rozechvělé záběry, pořízené ruční kamerou, ale nedokázali docílit takové věrnosti, která by je uspokojila. Proto vymysleli nový způsob, jak natáčet digitální záběr. Kameraman „natáčel“ za pomoci klasické kamery, jejíž pohyby zaznamenával detekční systém, který tyto poté převedl na pohyby virtuální kamery ve filmu. Aby vše působilo tak, jak má, používali pro tyto účely kameru Sony DXC-M3A, která byla před dvaceti lety při natáčení dokumentů velmi populární. Od roku 1989 se ale nevyrábí, proto byla zakoupena na eBay.

Film ale obsahuje i celou řadu dalších inovací, které nejsou na první pohled patrné, přestože jsou velmi účinné. Jednou z nich je například simulace kamery ve vodotěsném pouzdře, která se mohla nořit pod hladinu přesně tak, jak si animátoři přáli. Další simuluje malou kameru, připevněnou přímo na prkně, aby tak diváky vtáhla přímo do srdce dění.

„Co se týče hudby, chtěli jsme, aby byla pokud možno co nejaktuálnější,“ prohlašuje producent Christopher Jenkins. „Nechtěli jsme, aby film působil v tomto ohledu staře. Takže jsme se logicky obrátili na tvůrce z oblasti popu, punku, surfu, na Lauryn Hill, Green Day, Incubus – skupiny, které reprezentují pocity teenagerské vzpoury a touhy po tom něco dokázat.“

„Jsme nadšeni, že jsme se stali součástí návratu Lauryn Hill na scénu,“ říká Liza Richardson, hudební konzultantka filmu. „Napsala a nahrála pro Divoké vlny spoustu materiálu, což je úžasné. Zjevně na ni příběh Big Z, který se dostal na vrchol, pak na chvíli zmizel, aby nalezl sám sebe a nakonec se plný radosti vrátil zpátky, zapůsobil. Jsme rádi, že se vrátila tam, kam patří!“

Podle slov Jenkinse je pro film klíčový i orchestrální soundtrack, který složil Mychael Danna. „Píše úžasnou, zvláštní hudbu, jakou obsahuje i jeho soundtrack k Malé Miss Sunshine,“ zmiňuje. „Skládá přímo pro potřeby postav a filmu a nikdy od něj nedostanete nic, co by připomínalo zaběhlá klišé. Je to jako dívat se do hluboké tůně – jeho hudba má mnoho složek a vy cítíte, jak postupně vybublávají na povrch. Po citové stránce jeho hudba naše postavy dotváří.“

Dlouhý popis
Motto: Animovaná komedie pro malé i velké diváky o tučňácích a jednom velkém surfařském závodu...
Délka: 85 min

407 hlasů