Cesta

Cesta je film, který si musel cestu na svět vydobýt. Příběh o možném konci civilizace, v němž figurují kanibalismus, násilí a další nepříjemné věci, není zrovna tím nejlepším kandidátem na zábavný rodinný film. A ačkoliv ho zpočátku právě z těchto důvodů některá studia odmítla, producenti, režisér a všichni ostatní talentovaní lidé, které tento příběh přitahoval, byli motivováni vytrvat díky přesvědčení, že z románu Cormaca McCarthyho musí nutně vzniknout fascinující snímek.

Producent Nich Wechsler, velký fanoušek autora, prohrál v souboji o práva na román Tahle země není pro starý, který bratrům Coenovým přinesl Oscara, takže upozornil literární agenty na to, že chce být informován okamžitě, jakmile McCarthymu vyjde další kniha. „Skvělé na téhle knize bylo, že byla tak temná a drsná, takže k ní všichni ostatní přistupovali velice obezřetně a nebyli si jisti, zda by se dala zfilmovat,“ říká. „Tím se mi naskytla příležitost ujmout se jí a práva získat.“

Stejně jako na ostatní, kteří se na filmu podíleli, udělala i na Wechslera kniha velký dojem. Okamžitě pochopil, že jde o skvělý materiál pro film. „Přečetl jsem si ji ještě toho večera, kdy jsem ji dostal, a její silný, emocionální příběh na mě udělal obrovský dojem – příběh otce a syna a pouti, na kterou se vydali a jejich křest ohněm, to, jak si navzájem připomínají, co to znamená být člověkem.“

Když Wechsler přizval ke spolupráci výkonného producenta Rudda Simmonse, měl už naprosto jasno v tom, že by film měl režírovat John Hillcoat. Simmons Hillcoatův snímek The Proposition neviděl, ale když ho zhlédl, pochopil, proč je právě tento režisér tím pravým. „Johnův film na mě udělal velký dojem,“ vzpomíná. „Zaujala mě jeho práce s krajinou a to, že postavy působily jako naprosto přirozená součást svého světa. Cesta je poměrně jednoduchý příběh, ale současně má své kouzlo a postavy jsou ohromně reálné. Takže jsem si s Johnem promluvil a zjistili jsme, že si báječně rozumíme.“

Další, co na Simmonse udělalo dojem, bylo to, jak jasno měl Hillcoat v tom, jakým způsobem převést tento skvělý román do filmové podoby. „Na samém počátku John sepsal asi čtyři stránky o tom, jak by měl film působit, co ho na příběhu zajímá a jak by měl film vypadat, a přiložil k tomu spousty fotografií. Bylo to úžasné, protože každý, kdo se k projektu připojil, se na to mohl podívat a okamžitě věděl, oč nám jde. Věděli jsme naprosto přesně, po čem John touží. Věděli jsme, co v příběhu vidí on,“ popisuje.

Při procesu adaptace knihy do filmové podoby vynaložili tvůrci filmu velké úsilí k tomu, aby se jim podařilo zachovat prostou a nemilosrdnou přímočarost příběhu, ale současně do něj vložili jisté obecné pravdy, díky kterým scifi příběh o konci světa souvisí s některými z nejrozšířenějších obav světa po 11. září – globálním oteplováním, vysokými cenami pohonných hmot, ekonomickou nejistotou a reálnou hrozbou rozsáhlé přírodní katastrofy, způsobené tím, jak lidstvo zneužívá této planety ve svůj prospěch. Takže zatímco McCarthy neposkytl ve svém románu jasné informace o tom, k čemu vlastně došlo, tvůrci se rozhodli vložit do filmu náznaky toho, že se jedná o ekologickou katastrofu.

Během příprav na natáčení si tvůrci prohlédli celou řadu míst, kde došlo ke skutečným rozsáhlým katastrofám. Hillcoat se spolu se Simmonsem a dlouholetým kolegou, výtvarníkem Chrisem Kennedym, vypravili na cestu, během které po celé Americe taková místa navštěvovali. „Ani Chris, ani já jsme nikdy neměli příliš v lásce katastrofické filmy jakožto samostatný žánr,“ popisuje Hillcoat. „Ale v tomto případě to na nás působilo radikálně odlišně. Takže jsme si řekli, že bychom patrně mohli využít reálných lidských zkušeností s katastrofami. Okamžitě jsme začali shánět všechny dostupné informace o katastrofách, což nás přivedlo k tématům jako New Orleans po hurikánu Katrina, výbuch sopky St. Helens ve Washingtonu a těžební práce ve střední Pennsylvánii a kolem Pittsburghu, kde lidstvo svým způsobem přivodilo uměle vyvolanou katastrofu, co se podoby krajiny – respektive toho, co z ní zbylo – týče. Tohle všechno jsme vzali a poskládali to do jednoho celku.“

Viggo Mortensen, nominovaný na Oscara za svůj působivý výkon ve snímku Východní přísliby, rovněž toužil po tom, aby měl možnost ztvárnit svůj pohled na vztah otce a syna. A ačkoliv v době, kdy mu byla tato role nabídnuta, měl za sebou velice náročné období a toužil po odpočinku, jakmile si přečetl scénář a knihu, nedokázal roli odmítnout. „Říkal jsem si, že bude hrozně těžké odmítnout možnost zahrát si takovou postavu,“ prohlašuje. „Jde o jednu z těch knih, které nejste schopni odložit, jakmile je rozečtete, toužíte po tom dozvědět se, jak to dopadne.“

Mortensen říká, že ho na filmu lákala možnost prozkoumat velice netradiční postavu. „Při čtení mě neustále zajímalo, co na protagonisty čeká, co jim přinese budoucnost. A o tom svým způsobem celý ten příběh je. Co se stane, když o všechno přijdete? A tím myslím opravdu o všechno. To je velice solidní základ pro drama. Jak budete reagovat, jak se zachováte? Jak budete jednat s lidmi, kteří hrozí tím, že vám vezmou i to málo, co vám ještě zbývá? Nebo s lidmi, kteří mají něco, co vy nemáte. A co když budete unavení, vyděšení, co potom? Budete se chovat agresivně? Někdy asi ano. Budete se jich stranit? Pravděpodobně. Vezmete jim to, co mají, pokud se budete domnívat, že to zvládnete? Někdy patrně ano, i když si o sobě myslíte, že jste slušný člověk. Tohle všechno se v tom příběhu objevuje.“

„Různí herci mají různé postupy, které při hraní používají. V případě Vigga jsem byl svědkem toho, že je v mnohem větší míře než kdokoliv jiný schopen využívat prostředí kolem sebe, aby se dostal do potřebného rozpoložení,“ říká producent Simmons. „Může například lít jako z konve a on se bude vyhýbat deštníkům nebo plášťům do deště. Všechno to odmítne a naprosto záměrně se nechá zmáčet až na kost, až bude celý prokřehlý, a výsledkem bude naprosto neuvěřitelný herecký výkon. Stejně jsem ho viděl využívat sníh, déšť, mlhu, zimu...cokoliv, co mu pomůže přenést se do světa, v němž se pohybuje jeho postava.“

Aby snímek fungoval, bylo tvůrcům naprosto jasné, že je pro něj klíčové obsazení role Chlapce. Jakkoliv náročné bylo natáčení pro Mortensena a zbytek štábu, mladý chlapec, který ztvární roli Mortensenova syna, si musel být schopen poradit s těmito nároky a ještě navíc podávat výjimečné herecké výkony. Po sérii konkurzů objevili Kodiho Smita-McPheeho, kterého objevili díky jeho roli po boku Erica Bany ve filmu Romulus, My Father.

Volba Kodiho Smita-McPheeho dávala smysl z řady rozličných důvodů, a zdaleka nešlo jen o jeho výjimečnou dovednost před kamerou. Producenti a Mortensen, jeho herecký kolega, byli ohromeni tím, jaký má mladý herec talent, jak profesionálně se chová a jak k práci obecně přistupuje.

„Pochopte, je to jedenáctiletý kluk. Vzpomínám si, jaký jsem byl, když mi bylo jedenáct. Pořád jsem někde běhal a hrál si na vojáky, hltal kreslené filmy a tak vůbec. Ale Kodi pracuje devět hodin denně. Přijde ráno na plac, projde rukama maskérů a kostymérů a pak je připravený a soustředí se na práci naprosto stejně jako kterýkoliv dospělý herec. A pak najednou, když odvede svou práci, je po všem a on někam odběhne za dalšími svými vrstevníky a hrají si na Indiány a je úžasné to sledovat. A když přijde čas, vrátí se na natáčení a je z něj zase ten ohromující herec,“ nešetří chválou Mortensen.

Vztah mezi otcem a synem je nosným prvkem příběhu a povyšuje ho nad prostý scifi příběh. Kniha obsahuje rozsáhlé popisy jejich interakce se zničenou krajinou a zpustošeným prostředím, ve filmu jakožto vizuálním médiu to vše stojí a padá na hereckých výkonech. Mortensen je přesvědčen, že klíčem ke vnímání Cesty je právě Kodi.

„V knize se setkáte s velice působivým popisem krajiny a nepříjemného počasí, působí to až magicky,“ dodává. „Ale my to ve filmu nepoužíváme. Místo toho ale ve filmu vidíte, jak spolu Muž a Chlapec komunikují neverbálně, jaký spolu mají vztah. Tolik se toho nedá vyjádřit slovy, a obzvlášť Kodi toho svým herectvím předává opravdu hodně. Vždycky jsme mohli jeho zásluhou příběh nějak obohatit, neustále se mezi námi dělo něco nepředvídaného, co prohlubovalo atmosféru celého filmu,“ svěřuje se Mortensen.

Ačkoliv román Cesta je příběhem dvou osamělých lidí, v němž ostatní lidé figurují jen jako hrozba či ve vzpomínkách, filmová podoba si žádala zvýšení důrazu na svět, v němž hrdinové žijí. Proto se tvůrci filmu rozhodli některé postavy příběhu zcela záměrně rozšířit. Postavy, označované jako Žena (Charlize Theron), Stařec (Robert Duvall), Veterán (Guy Pearce) a Zloděj (Michael K. Williams) nabyly ve filmu na důležitosti. A jakmile se filmovým světem rozneslo, že na snímku pracují producent filmů Sex, lži a video a Hráč, režisér snímku The Proposition a scenárista filmu Nezničitelná láska, neměli tvůrci filmu o hvězdné herce nouzi.

„Obsadit tenhle film bylo velice snadné, protože kniha měla obrovský úspěch,“ míní Wechsler, „a ty ostatní role, ačkoliv jsou možná malé, jsou současně velice výrazné, mají zcela specifický účel a jsou pro film jako celek velice důležité.“

Výraznou změnou oproti knize je zobrazení Mužovy Ženy, která spáchá sebevraždu ze strachu, že je někdo napadne. Vztah mezi Mužem a Ženou je vyprávěn prostřednictvím retrospektivních scén, které si Muž – zejména v případě těch prvních, kdy vzpomíná na dobu jejich manželství, kdy byl svět příjemnější – zoufale chrání jako to největší bohatství světa, které mu současně připomíná jeho lidství a nedovoluje mu zapomenout, proč se na cestu vydal.

Role Ženy vyžadovala herečku, která ji obohatí svým talentem. „Na Charlize je úžasné,“ vzpomíná režisér Hillcoat, „že jsme chtěli najít někoho, kdo by na sebe strhával pozornost, abychom mohli ukázat přechod od šťastného a privilegovaného života, o který hlavní hrdina velice drsným způsobem přijde. Chtěli jsme ukázat emocionální poškození, které vyvolala celosvětová katastrofa. Její odmítání nové podoby světa je obrovskou emocionální změnou. Charlize působí jako jedna z těch hereček, které se jsou schopny skutečně radikálně změnit a odvážit se i velice výrazných a působivých scén.“

Pro Hillcoata a jeho tým bylo cílem zobrazit zničený svět bez toho, aby se uchylovali k otřepaným klišé katastrofického a postapokalyptického žánru. Hlavními členy štábu, kteří měli na starosti hlídat, aby k tomu nedošlo, byli střihač John Gregory, výtvarník Chris Kennedy a kostymérka Margot Wilson – se všemi z nich už v minulosti pracoval a proto věděl, že jim může důvěřovat. „Chtěli jsme se vyhnout jakékoliv podobnosti s Šíleným Maxem, který se každému při zmínce o postapokalyptickém filmu vybaví, protože tenhle žánr radikálně změnil,“ zamýšlí se Hillcoat. „Takže jsme se zamysleli nad obrazy v knize a okamžitě se nám vybavil nákupní vozík a větrovky a všechny možné igelitové tašky a tak. A s tím se automaticky pojí představa bezdomovce, kteří už v podstatě ve světě, podobajícím se tomu z knihy, do značné míry žijí.“

„Když jsem si přečetla scénář, věděla jsem, kým ty postavy jsou a načrtla si, jak by asi jejich improvizované oblečení vypadalo,“ popisuje kostymérka Margot Wilson. „Chtěla jsem, aby se se na jejich oblečení diváci podívali a viděli v nich cosi povědomého a následně poznali, že je to oblečení, jaké nosíme běžně dnes.“

Jakmile si ujasnila, jak by postavy měly být oblečené, následovaly hodiny a hodiny procesu „opotřebovávání“ kostýmů, z nichž řada pocházela z obchodů s použitým oblečením. Velká pozornost byla také věnována tomu, aby k sobě jednotlivé části oblečení příliš nešly – ve světě, v němž postavy filmu žijí, každý nosí to, co se mu podaří najít. „Velkou roli hrají také jednotlivé vrstvy oblečení. Pokud nemáte vůbec nic a vydáte se napříč Amerikou v naději, že tam najdete bezpečí, nesete si celý svůj majetek na zádech. Takže vrstvy oblečení byly ohromně důležité. Navíc si nemůžete jen tak říct, že mu prostě něco oblečete a zbytek může nést v tašce – on musí velice pečlivě volit, co si s sebou může dovolit vzít a co ne.“

Příběh Cesty je rozhodně velice temný, ale pojednává o přežití, a v jeho nitru se ukrývá naděje na to, že i v případě, že se tak těsně přiblížíme hrozbě úplného vyhlazení, budeme schopni přežít. Od událostí 11. září mají lidé reálný důvod bát se podobných věcí, a podle slov Stevea Schwartze se skutečně u tohoto filmu bát budou. „Doufám, že si řeknou, že jde o inteligentní strašidelný film, a samozřejmě, pokud jste inteligentní, pak víte, že v dnešní době je řada věcí, kterých je třeba se bát. A protože je náš film velice realistický, je také velice děsivý.“

Ale ve své podstatě je Cesta zkrátka filmem o naději na konci cesty – o přežití i za extrémních podmínek. „Chlapec rozděluje lidi do dvou skupin. Otec mu vysvětlil, že hodní lidé jsou ti, co nejedí ostatní, a zlí jsou ti, co to dělají,“ vysvětluje Paula Mae Schwartz, „a proto se Veterána posléze ptá, zda je ten hodný, zda jí lidi nebo ne.“

„Ve filmech mě neděsí, když mi někdo ukazuje, jak zombies žerou lidi – děsí mě, když vidím, jak se lidé – lidé jako my – pojídají navzájem,“ přiznává Steve Schwartz.

„Kniha Cormaca McCarthyho začíná po apokalypse. To je samozřejmě záměr,“ dodává Paula Schwartz. „Myslím, že jednou z nejzávažnějších myšlenek, které se v celém příběhu objevují, je ta, že si lidé mnohem významněji uvědomí množství příčin, které mohly způsobit zánik civilizace, takže se budou více zamýšlet nad možností ekologické katastrofy, jaderné války, kosmické katastrofy, jakou je například pád komety, ale myslím, že to, jak je naše planeta vlastně ohromně křehká, hraje v příběhu jednu z hlavních rolí. Všichni musíme být velice opatrní.“

Ve filmu, v němž hraje hlavní roli planeta, bylo pro tvůrce podstatné najít dostatečně rozmanité prostředí, které by odpovídalo proměnám krajiny, kterou Chlapec se svým otcem putují z horské krajiny, přes pahorkatinu až k samotnému oceánu. A protože je planeta zcela zničená, museli najít co největší množství rozbořených, opuštěných či zničených míst.

V průběhu dlouhé fáze příprav bylo nakonec prozkoumáno přes 50 různých lokací, které by mohly potřebám štábu vyhovovat. Většina z nich se nacházela v Pennsylvánii, ale štáb navštívil také břehy Lake Erie, oblasti v New Orleans, postižené hurikánem Katrina, a také několik míst v Oregonu.

Pro výtvarníka filmu, Chrise Kennedyho, nastavil scénář Joea Penhalla poměrně jasně směr, kterým by se měl v průběhu dlouhého a náročného natáčení ubírat. „Když jsem si scénář přečetl, udělalo na mne velký dojem, jak se jim knihu podařilo převést do filmové podoby. Joe z ní dokázal vypíchnout většinu klíčových rozhovorů, protože většinu knihy tvoří popis myšlenek Muže. V zásadě v ní vidíme svět jeho očima, což bylo klíčem pro to, jak film po výtvarné stránce pojmout. Kromě toho jsme měli v plánu používat reálné lokace, takže víceméně od samého počátku šlo především o to najít, kde by se mohly nacházet. V Pennsylvánii jsou povrchové doly, zpustošené těžební oblasti, haldy vytěženého materiálu a strusky, některá místa připomínají měsíční krajinu. Takže jsme využili kombinace těchto lokací a zimního období, abychom navodili atmosféru, kterou jsme potřebovali.“

To s sebou neslo další komplikace. „Potřebovali jsme, aby bylo pokud možno zataženo, protože svět, ve kterém se příběh odehrává, je světem, v němž zpoza mraků nikdy nevychází slunce,“ pokračuje Kennedy. Zatímco jiné filmové štáby jásají, když se jim zadaří natáčet během jasného, slunného dne, pro štáb Cesty bylo něco takového katastrofou, která je odsoudila k natáčení v interiérech. „Myslím, že lidem ze štábu chvíli trvalo, než si uvědomili, že tohle je film o konci světa, který se odehrává ve skutečném prostředí, a že tudíž potřebujeme dramatické přítmí, nikoliv jasný slunečný den. Povětšinou jsme ale měli velké štěstí – počasí bylo z běžného pohledu poměrně nepříznivé, takže nám se natáčelo relativně dobře.“

Úkol převést svět bez přímého slunečního světla do pochmurných a takřka černobílých tónů, připadl na zkušeného kameramana Javiera Aguirresarobeho, který má za sebou přes 35 filmů.

„Nudná krajina se natáčí velice špatně. Takže mě tenhle film obohatil, ale současně dal spoustu práce. Myslím, že pro mě jako pro kameramana je podstatné objevovat zcela nové věci. V případě Cesty tomu tak bylo. Je to opravdu film mých snů, protože se část děje knihy Cormaca McCarthyho odehrává v postapokalyptické krajině, v níž nesvítí slunce.“

Jedním z vědomých rozhodnutí Johna Hillcoata bylo používat jen v minimální míře počítačové efekty. Počítače našli hlavní využití zejména v procesu digitálního utlumení některých barevných odstínů.

„V tomto filmu neexistuje zelená barva, vlastně tu neexistují v pravém slova smyslu barvy vůbec. V noci je jediným světlem a barvou červené světlo ohňů. Nakonec jsme takové světlo vytvářeli skutečně s využitím ohně. Osvětluje nebe a dodává filmu na autentičnosti.“

Dlouhý popis
Motto: Celý svět se nenávratně změní
Délka: 111 min
Země: USA , 2009

449 hlasů