Carmen: Divoká vášeň

Slavná novela francouzského spisovatele Propera Mériméea (poprvé vyšla v roce 1845) inspirovala jednu z nejslavnějších a nejčastěji uváděných oper na světě – Carmen Georgese Bizeta, která měla premiéru v roce 1875.
Příběh krásné dívky z tabákové továrny, která zničí život počestného důstojníka Josého a nakonec i svůj vlastní, se stal předlohou k více než 60 filmům a televizním snímkům. Nechali se jím inspirovat třeba legendární francouzský filmař Jean-Luc Godard (aktualizovaná verze Jméno Carmen/Prénom Carmen, 1983, s Maruschkou Detmers v titulní roli), slavný Ital Francesco Rosi (operní adaptace Carmen z roku 1984 s Julií Migenes, Placidem Domingem a Ruggerem Raimondim) či proslulý španělský režisérský mistr Carlos Saura (taneční variace Carmen, 1983, s Laurou Del Sol a Antoniem Gadésem). V roce 1954 však vznikla aktualizovaná „černá“ Carmen Jones v režii Otto Premingera s afro-americkým obsazením (Dorothy Dandridge jako Carmen a Hary Belafonte coby její žárlivý milenec Joe).

Nyní nastal čas pro novou Carmen nabitou divokou vášnivostí, spalující touhou – příběh bez předsudků využívající dynamický rytmus a moderní vizuální prostředky, a také nové herecké hvězdy. Titulní roli ve filmu Carmen: Divoká vášeň španělského režiséra Vicenta Arandy ztvárnila Paz Vega (Sex a Lucía/Lucía y el sexo, Mluv s ní/Hable con ella, Novo, Druhá strana postele/El otro lado de la cama). Po boku současné nepopulárnější španělské herečky exceluje Leonardo Sbaraglia (Intacto) jako José.

O tom, že Arandova Carmen: Divoká vášeň si už stačila získat popularitu nejen mezi diváky, ale i mezi odbornou veřejností, svědčí i řada ocenění: výtvarnice kostýmů Yvonne Blake (držitelka Oscara za drama Nicholas and Alexandra z roku 1971) získala za svou práci nejprestižnější španělskou filmovou cenu Goya. Nominací na tuto cenu byl oceněn i přínos Benjamína Fernándeze (výprava), Teresy Font (střih), Josého Nieta (nejlepší píseň), Paca Femenii (kamera), Miguela a Natalii Seséových (masky) a Any Vila (produkce). Film získal nominaci na Cenu kruhu španělských scenáristů za nejlepší kameru (Paco Femenia) a nejlepší hudbu (José Nieto).

Nová verze Carmen vznikla v loňském roce jako velká evropská koprodukce, na níž byly vedle Španělska zainteresovány i Velká Británie a Itálie. Juan Alexander, který se na produkci jednoho z divácky nejatraktivnějších španělských titulů loňského roku podílel spolu s britským kolegou Billem Chamberlainem, potvrzuje, že také předloha filmu se zrodila ze spolupráce dvou evropských kultur. Opera francouzského hudebního skladatele Georgese Bizeta (1838-1875) a libretistů Henriho Meilhaca a Ludovica byla poprvé uvedena 3. 3. 1875 v Paříži. Při zachování jednoduché fabule zkomponoval Bizet operu plnou smyslných a divokých španělských melodií, které však vyvolaly nadšení po celé Evropě až půl roku poté - po premiéře ve Vídni. Pařížskou premiéru o půl roku dříve obecenstvo vypískalo. Bizet sám se však úspěchu svého mistrovského díla nedožil.

Francouzský romanopisec Prosper Mérimée ovšem příběh Carmen sepsal celých třicet let před triumfem Bizetova operního díla, prý podle vyprávění Baska jménem José čekajícího na popravu ve vězení v Córdobě, které vyslechl během svých cest po Španělsku. Operní verze Carmen uvádí do děje další postavy, které v literární předloze nenajdeme. Lehkomyslná Carmen, která zůstává titulní hrdinkou vyprávění, staví do protikladu čistou a zodpovědnou Micaelu a vznětlivému Josému přibyl v toreadorovi Escamillovi úhlavní nepřítel. Většina filmů, které se příběhem Carmen volněji či věrněji inspirovaly, se opírá právě o bohatý, emocemi nabitý děj Bizetovy opery, nikoli o Mériméovu předlohu. V případě filmu Vincenta Arandy je tomu jinak: využívá sice „operní“ vášnivosti, vrací se však především k původnímu textu. Hlavními hrdiny vyprávění se tak znovu stávají jen Carmen a José, v příběhu se ale objevuje i postava Próspera v podání Jaye Benedicta upomínající na samotného autora původního textu.

Scénáře a režie filmu Carmen: Divoká vášeň se ujal zkušený Vicente Aranda (z jehož rozměrné tvorby se u nás hrál jen jeho režijní debut Fata morgána/Fata Morgana, 1965 a jeho kriminální drama Pažbou do zubů - A coups de crosse/Fanny „Pelopaja“, 1984). Dřív, než Aranda začal na látce pracovat, věděl, že se neobejde bez spolupracovníka. Stal se jím Joaquín Jordá (nar. 1935). Společně se oba tvůrci, které spojuje stejné rodiště – Barcelona – už předtím podíleli na dvojici kriminálních příběhů El Lute: camina o revienta (1987) a El Lute II: maňana seré libre (1988 – společná nominace za scénář na cenu Goya). Jordá, který je také příležitostným režisérem a hercem, získal na Katalánském MFF ve španělském Sitgesu Cenu asociace katalánských scenáristů a kritiků za film Mones com la Becky (1999) a na festivalu ve francouzském Montpellier Zvláštní cenu kritiky za film Un cos al bosc (1996). Oba autoři, kteří mají na svém kontě řadu divácky úspěšných žánrových titulů, přijali svůj úkol s představou, že vytvoří na půdorysu klasické látky moderní, divácky atraktivní milostný příběh.

Projekt začal dostávat definitivní podobu, když po přečtení scénáře o titulní roli projevila zájem největší španělská hvězda současnosti - Paz Vega. Ta svůj půvab i herecký talent dosud demonstrovala především v rolích ze současnosti. Příběh krásné a divoké Carmen však této herečce nabídl možnost konečně si užít starobyle vyhlížejících kostýmů a pracovat v historických dekoracích. Pro producenty se navíc stala zárukou, že jejich Carmen bude blízká nejširšímu okruhu diváků.

Vega rovněž ocenila, že si mohla zahrát po boku Leonarda Sbaraglii – rodáka z Buenos Aires, který na sebe v posledních třech letech strhl mezinárodní kritickou pozornost díky argentinským snímkům Plata quemada (2000) a En la ciudad sin límites (2002), za něž byl nominován na cenu argentinských filmových novinářů, Stříbrného kondora, a španělskému mystickému dramatu Intacto (2001), které se hrálo i u nás a za které získal cenu Goya.

Režisér Vicente Aranda se při natáčení Carmen: Divoká vášeň opíral o tým zkušených spolupracovníků. O výtvarnou stránku projektu se postaral kameraman Paco Femenia, který debutoval v roce 1980 jedním z nejslavnějších a nejskandálnějších filmů své doby – bizarní komedii tehdy rovněž začínajícího Pedra Almodóvara Pepi, Luci, Bom y otras chicas del montón.

Také střihačka Teresa Font nepatří ve svém oboru k nováčkům: získala cenu španělských kritiků za film El Día de la bestia (1995), cenu Goya za Días contados (1994) a nominace na tuto cenu za Arandovy snímky Amantes (1991), Intruso (1993) a Juana la Loca (2001) (a také za filmy Berlin Blues – 1988, a El Día de la bestia - 1995).

Možná nejtěžší úkol měl hudební skladatel José Nieto, který musel k příběhu krásné Cikánky složit takovou hudbu, která by dokázala soutěžit se vzpomínkou na Bizetovu operu. Nakonec získal právě díky Carmen: Divoké vášni nominaci na cenu Goya a na cenu španělských kritiků. Nieto byl už předtím oceněn za hudbu k jednomu z nejúspěšnějších Arandových filmů z poslední doby, dramatu Juana la Loca (2001). Další nominace na cenu Goya tomuto skladateli připadly za filmy El Perro del hortelano (1996), Intruso (1993) a Esquilache (1989). Předtím tuto cenu ovšem získal už šestkrát (za filmy El Bosque animado – 1987, Lo más natural - 1991, El Rey pasmado - 1992, El Maestro de esgrima – 1992, La pasión turca – 1994 a Sé quién eres - 2000). Cenu španělských kritiků mu přinesly filmy La Luna negra (1989), El Maestro de esgrima (1992) a La pasión turca (1994).

Patrně nejznámější „technickou“ spolupracovnicí Arandy se ovšem stala střihačka Yvonne Blake (1938), držitelka Oscara 1972 za životopisné drama Nicholas and Alexandra (1971, režie Franklin Schaffner). Na svém kontě má však i britskou komedii Všechny velké a malé bytosti (All Creatures Great and Small, 1974) či hoodovskou variaci Robin a Mariana (Robin and Marian, 1976), na níž spolupracovala s režisérem Richardem Lesterem. S tímto režisérem spolupracovala i na dvojici dobrodružných komedií podle Dumasových Tří mušketýrů (The Three Musketeers, 1973 – nominace na cenu BAFTA, The Four Musketeers, 1974 – nominace na Oscara a cenu BAFTA). V její filmografii zaujímá čestné místo i Lesterův Superman (1978 - Nominace Saturn Award americké Academy of Science Fiction, Fantasy & Horror Films) a jeho pokračování Superman II (1980, režie Richard Donner). S Normanem Jewisonem spolupracovala na muzikálu Jesus Christ Superstar (1973 – nominace na cenu BAFTA) a s Paulem Verhoevenem na historickém akčním dramatu Maso a krev (Flesh & Blood, 1985). Nominace na cenu Emmy získala za televizní filmy Casanova (1987) a James Dean (2001). Cenu Goya si umělkyně, která v posledních letech pracuje ve Španělsku, k reprezentativní řádce svých ocenění přidala za filmy Remando al viento (1988) a Canción de cuna (1994) a byla na ni nominována za filmy La reina anónima (1992) a Don Juan en los infiernos (1991). Carmen: Divoká vášeň se natáčela ve španělské Andalusii: v Córdobě, která je s příběhem úzce spjatá, protože se v ní kdysi zrodila jeho inspirace, ale i v Seville a Osuně. Filmový štáb se však nakonec přesunul do Velké Británie, do špičkových studií Pinewood Studios, kde se dokončila úprava zvuku.

Snímek Vicenta Arandy vznikl v koprodukci společností Star Line TV Productions S.L., TeleMadrid, Alythia Limited a Parallel Pictures a svou premiéru si úspěšně odbyl nejen v mateřské zemi – ve Španělsku, ale už i v Argentině a dokonce v Japonsku.

Dlouhý popis
Motto: Divoká vášeň, láska, žárlivost a zrada v příběhu z ohnivého Španělska.
Délka: 119 min
Země: Anglie, Španělsko, Itálie , 2003

187 hlasů