Beowulf

HRDINSKÁ EPIKA DÁVNÝCH ČASŮ
V magických časech zahalených neprostupnou mlhou, dobách plných hrdinů, monster, dobrodružství, odvahy, zlata a slávy, žil výjimečný bijec Beowulf, který se vypravil do ranného Království dánského, aby jej zachránil před útoky hrůzné příšery. Tento legendární dvoumetrový Viking, oplývající sebejistotou a ctižádostivostí to posléze dotáhl až na královský trůn.

Jen co se Beowulf dostane na dvůr krále Hrothara, jehož říše trpí Grendelovými akatky, v celém království se o jeho činech a odvaze začnou vyprávět barvité zkazky a zpívat písně. Dánskem se však zároveň šíří strach a panika, neboť krutý Grendel své oběti mučí a zabíjí.

Tváří v tvář nelítostnému nepříteli, jehož má za úkol odpravit, Beowulfova sláva a bohatství rostou. S bohatstvím však ruku v ruce přicházejí i mnohá pokušení. Způsob, s jakým bude nakládat se svou rostoucí mocí, následně ovlivní jeho úděl jakožto bojovníka, vůdce a manžela, ale i jako člověka.
Beowulf je nejstarší dochovanou epickou básní v anglickém jazyce. Ačkoliv Zemeckisova filmová adaptace obsahuje celou řadu postav i motivů převzatých z původní básně – příšery, věčný konflikt mezi dobrem a zlem, mnohovrstevný přístup k tématům jako jsou odvaha a sláva – nejde o stejného Beowulfa, jakého známe ze středoškolských hodin.

“Po pravdě řečeno, původní epická sága se mě v mládí nijak zvlášť nedotkla. Vzpomínám si, že jsem se v některém z vyšších ročníků na střední škole zapsal do semináře, kde se četla. Jenže jsem z ní nerozuměl ani jednomu slovu, protože byla ve staroangličtině,” říká Zemeckis. “Byla to prostě hodně špatná volba. Celá dlouhá léta jsem si na Beowulfa ani jednou nevzpomněl a rozhodně jsem o něm neuvažoval v tom smyslu, že by to byl zajímavý příběh. Když mi však Neil Gaiman a Roger Avary dali přečíst svůj scénář, dost mě chytil za srdce. Hned jsem se jich zeptal: “Čím to, že díky tomuhle scénáři mě Beowulfův příběh baví, ale báseň se mi zdála tak nudná?” Na to mi odpověděli: “To máš tak, báseň vznikla někdy mezi 7. - 12. stoletím. Její příběh se však vykládal celá staletí dávno předtím. V 7. století uměli psát pouze mniši. Předpokládáme, že z původního příběhu spoustu zajímavých věcí odstranili.” Neil a Roger se ponořili hluboko do přediva příběhu, četli mezi řádky, snažili se vyplnit mezery ve vyprávění a vrátit do příběhu to, co podle jejich soudu padlo při redakční práci mnichů pod stůl. Zachovali podstatu básně a zároveň ji přiblížili modernímu publiku, přičemž došlo i na několik revolučních objevů. Některé z nich by v akademickém prostředí mohly rozpoutat hotový uragán.”

V průběhu dalších prací na scénáři se Zemeckis do tématu ponořil tak, že míra jeho nově nabytých vědomostí by jistě potěšila každého středoškolského učitele literatury. “Jakmile jsem si uvědomil pravý potenciál scénáře, přečetl jsem si celou báseň znovu, setkal se s několika odborníky na Beowulfa a ponořil se hluboko do onoho legendárního světa. Mnohé z epických motivů básně vychází z Bible – cesta hrdiny, boj mezi dobrem a zlem či cena slávy. Najednou si uvědomíte, že Beowulf je podkladem pro všechny moderní hrdiny počínaje Conanem a konče Supermanem a Hulkem.”

“Na Beowulfově legendě je velmi přitažlivé, že je zasazena do úžasného akčně-dobrodružno-mytologicko-epického světa plného příšer a nelidských pokušení a vyskytují se v něm stvoření, která zcela jistě existovala. Přinejmenším v našem společném nevědomí,” říká producent John Rapke.
Nahlíženo zpětně jsou Gaiman a Avary pro tento projekt těmi nejvhodnějšími kandidáty. V jednom z Gaimanových životopisů se uvádí, že “... v Dictionary of Literacy Biography jej řadí mezi deset nejlepších autorů prózy, poezie, filmových scénářů, novinových článků, komiksových stripů, textů písní a dramatických útvarů doby postmoderny.” Gaiman je zvláště oblíbeným autorem všech fanoušků komiksu, neboť před léty na scénu uvedl neobyčejně zajímavou postavu Sandmana, jehož příběhy dodnes vydává nakladatelství DC Comics. Tato série mu prozatím vynesla devět cen Will Eisner Comic Industry Awards a tři ceny Harvey Award. V pořadí 19. sešit Sandmanových příběhů v roce 1991 získal cenu World Fantasy Award v kategorii nejlepší krátký příběh, čímž se stal vůbec prvním komiksem, který kdy tuto cenu získal.

Avary se zase prosadil jako autor přelomových scénářů, mezi kterými najdeme například oscarové Pulp Fiction: Historky z podsvětí (na scénáři spolupracoval i Quentin Tarantino), a temných a vyhrocených filmů jako Zabít Zoe a Pravidla vášně, který na festivalu v Cannes získal cenu v kategorii nejlepší adaptace (původní knihu napsal Bret Easton Ellis).

Gaiman a Avary se poprvé setkali při práci na scénáři podle Gaimanova Sandmana. Ačkoliv z tohoto projektu nakonec sešlo, oba tvůrci si uvědomili, že si po pracovní stránce sedí. Adaptace básně o Beowulfovi pro filmové plátno se ukázala jako běh na velmi dlouhou trať. Oba tvůrci si však z tohoto procesu odnesli četné zkušenosti.

“Roger a já jsme se poprvé setkali na Sandmanovi. Spolupracovalo se mi s ním dobře a líbilo se mi jak myslí,” říká Gaiman. “Jednou Roger zmínil, že vždycky toužil převést epos o Beowulfovi do filmové podoby, ale nikdy nenašel způsob, jak ze druhého aktu přejít do třetího. Struktura příběhu je totiž taková, že na začátku se bije s Grendelem, pak s jeho matkou a nakonec děj poskočí o 50 let, kdy bojuje s drakem. Nejde tedy o úplně klasikou strukturu scénáře o třech dějstvích. Navrhl jsem mu několik způsobů, jak tenhle problém vyřešit. Roger se na chvíli zamyslel a řekl: ´Máš teď čas?´”

“Báseň se mi vždycky zdála až příliš nesouvislá a Beowulf mi nepřipadal jako právě hodnověrný vypravěč. Mám tu související příklad – Grendel na Hrothara nikdy nezaútočí, deptá jej pouze psychicky. Proč? Začal jsem si klást otázky zásadního rázu, kterými se zatím nikdo nezabýval. Jako například: kdo je Grendelův otec? Tato otázka mě soužila celé týdny. Když jsem však našel chybějící články, Grendelovo chování najednou začalo dávat smysl. Beowulf při závěrečném souboji utne Grendelovi ruku a ten se odbelhá do jeskyně, aby tam zemřel. Krátce po odvětě Grendelovy matky se Beowulf vydá do jeskyně, aby ji zabil. Jenže o nějakou chvíli později se vynoří, třímaje hlavu Grendela, nikoliv jeho matky. A to docela překvapuje. Beowulf sice říká, že Grendelovu matku zabil, ale neposkytuje žádný obraz. Máme jen jeho slovo. Kde je nějaký důkaz, že k tomu opravdu došlo? Bylo čím dál jasnější, že Beowulf byl vystaven stejnému pokušení, s jakým se setkal i Hrothgar – svůdné siréně. Udělal s démonem dohodu. Ve druhé části básně,” pokračuje Avary, ”se z Beowulfa stane král a na jeho království zaútočí drak. Nějak mi nešlo na rozum, jak to vlastně souvisí s předchozím děním. Svěřil jsem se se svými nápady Neilovi, který poznamenal, že drak by klidně mohl být Beowulfův syn – dobrá ukázka toho, jak se mu na paty lepí jeho vlastní hříchy. Obě nesouvislé části příběhu tak najednou začaly dávat dobrý smysl a vytvářet nádherný dramatický oblouk. Kdyby to byl had, pořádně by mě kousnul. Je docela dobře možné, že tyto zásadní dějové prvky se během staletí ústní tradice ztratily a zbytek potlačili křešťanští mniši, kteří z eposu ve své podstatě uděli misijní text. Jeho současnou podobu známe především z kodexu MS Cotton Vitellius A.xv."

Gaiman a Avary však nejsou prvními, kdo si zvláštní struktury původní básně všimli. Badatel David Wright v předmluvě překladu básně ze série Penguin Classics uvádí, že “... raní kritici a komentátoři – a dokonce celá řada těch pozdějších – měli vůči Beowulfovi spoustu sarkastických poznámek, zejména pak na adresu neobratně podané zápletky. Ta se jim jevila jako značně kostrbatá, plná neučesaných odkazů na dějiny skandinávských kmenů i zcela vymyšlené události a legendy.” Wright dále uvádí, že autor Pána prstenů, J.R.R. Tolkien, vyzdvihoval sílu básně. Ve svém slavném eseji Beowulf: The Monsters and Critics Tolkien mimo jiné uvedl, že ačkoliv má Beowulf všechny rysy superhrdiny, jeho lidské – místy až příliš lidské – rysy přispějí k jeho pádu. “Je to obyčejný člověk a to je pro něj – stějně jako pro mnoho jiných – dostatečný důvod ke tragédii.” Zemeckis si svého hrdinu představoval ve velmi podobném duchu. “Náš Beowulf má chyby, je to lidský hrdina, nikoliv bůh. Není jako Thor. Je to obyčejný člověk s chybami – a největší z nich je jeho příliš vysoké sebevědomí.”

Je dost důvodů předpokládat, že Tolkien si při psaní o Beowulfovi zdaleka tak neužil jako Gaiman s Avarym. “Roger a já jsme si na týden zaletěli do Mexika, kde jsme si půjčili dům jeho přítele,” říká Gaiman. “Týden absolutního šílenství, to vám řeknu. Měli jsme s sebou tolik překladů Beowulfa, kolik to jen šlo, zajímavé byly zejména bilingvní překlady ze staroangličtiny do současné angličtiny. Nastartovali jsme naše počítače a psali jako šílení. Vrátili jsme se s finální verzí scénáře, kterou si Bob Zemeckis přečetl a hned se do ní chtěl pustit.”

Zemeckisův přelomový snímek Polární expres představil novou technologii – performance capture (počítačem zachycený herecký projev) – která se velmi dobře hodila i ke Gaimanově a Avaryho příběhu o Beowulfovi, který je zalidněn postavami nadživotních proporcí. V Beowulfově světě se vyskytují hrdinové a démoni, proběhne několik spektakulárních bitev, a to vše je zasazeno do mýtických zemí.

“Bob si uvědomil všechny možnosti, které přináší nový tvůrčí přístup, který si vyzkoušel již na Polárním expresu,” říká producent Steve Starkey. Jedna z výhod počítačem zachyceného hereckého projevu spočívá v maximálním důrazu na hereckou akci v kontrastu k tradičně používaným technologiím. Na těla a tváře herců se díky těsnému oděvu z lycry upevní stovky senzorů, díky kterým se herecká akce zachytí do nejmenšího detailu a následně je převedena do počítače. Herecká akce se natáčí na 40 kamer, které jsou umístěny ve speciálním boxu rozděleném na kvadranty. Instalované kamery pak akci zachytí ze všech možných úhlů. Některé kamery jsou zacíleny na obličeje, jiné na zbytek, vždy je všk prostřednictvím souřadnic definováno, kde se herecká akce odehrává. Jak Zemeckis demonstroval na filmu Polární expres, s nasnímanou akcí herců už se dá dělat prakticky cokoliv. Výsledkem může být úplně nový typ média, který ani tak nepůsobí jako animovaný film, jako spíše vyjádření svébytné autorské vize režiséra.

U Beowulfa se Zemeckis rozhodl posunout technologickou laťku ještě o něco dál. “Když děláte film s pomocí technologie performance capture, musíte udělat dva castingy. Jeden na pohyby a druhý na výrazy, čímž prakticky vzato můžete oddělit vzhled filmové postavy od toho, jak vypadá její performer,” říká Starkey. “To je také jedním z důvodů, proč jsme se film rozhodli udělat právě v tomto stylu. Na téhle planetě bohužel není nikdo, kdo do puntíku naplnil veškeré nároky, jaké na vzhled a jednání Beowulfa klade Bob. Beowulf je postava nadživotních proporcí a těžko bychom asi na světě hledali takového herce, který by přesně odpovídal všem Bobovým představám. Jak tyto požadavky usmířit? Jednoduše. Objednáte si ty nejlepší herce a dvoumetrovou postavu ne nepodobnou Ježíšovi vytvoříte na počítači. To samé platí i pro Grendela. Kdybychom točili film tradičními prostředky, dovezli bychom na plac třímetrovou loutku a zbytek dodělali na počítačích. V tomto případě jsme si zajistili Grendelova dokonalého představitele, který dokázal ztvárnit Grendelovu bolest a utrpení, a zároveň nebyl omezen prostetikou a nepohodlným kostýmem. Kdybychom tento příběh natáčeli tradiční cestou, nikdy bychom nedosáhli ani z poloviny tak dobrého výsledku,” uzavírá Starkey.

“Jde o mytologický příběh, který nestojí a nepadá na fotorealistickém přístupu, jak by se mohlo zdát,” říká producent Rapke. “Ve 2D by také bylo takřka nemožné přijít s takovými vizuálními koncepty, které by se alespoň trochu podobaly těm, jež si Bob vysnil. Díky zvolenému přístupu jsme měli naprostou volnost ve výběru herců – brali jsme každého, kde se nám do role hodil. Tím jsme také přeskočili pár úvodních překážek a naplno se mohli věnovat tomu, co by v tradičním akčním filmu bylo nemožné.” Avary uvádí, že technologie performance capture umožnila, aby se výsledná podoba filmu co nejvíce přiblížila jeho původní představě.

“Nejzajímavější pro mě byla skutečnost, že ačkoliv šlo o film natáčený s pomocí technologie performance capture, zároveň bylo možné k hereckému projevu herců přistoupit jako u běžného filmu. Film jsem si od začátku představoval poměrně komorní – jsme jakoby u soudu a mezi lidmi, kteří navazují nekonečné množství vztahů, dochází k intrikaření. Vždycky jsem zároveň chtěl, aby film měl silný emocionální dopad. Vzpomínám si, že Bob jednou řekl: ´Dělejte co umíte a jak to chcete – pokud má Beowulf bojovat s drakem, ať opravdu bojuje.´ Neměli jsme takřka žádná omezení, takže jsme psali mnohem svobodněji než u scénářů jiných filmů,” říká Avary.

Avary původně psal scénář s tím, že tento film bude i režírovat, ale nakonec mu došlo, že Zemeckisova technologie performance capture umožní převést vizi na plátno přesně tak, jak chtěl. Avary si cení toho, že i nadále mohl zůstat součástí projektu. “Kdyby se věci odvíjely podle tradičního hollywoodského scénáře, asi by mě odvezli někam daleko do gulagů na Sibiř. Něco takového jsem čekal. Nejde tedy jen o dobrou ukázku toho, jak je Bob vynikající režisér, ale i jaký je jako člověk. Udělal totiž přesně pravý opak toho, co jsem očekával a přizval mě do užšího tvůrčího kruhu. Uvědomil si, že Neil a já jsme přišli s vyhraněným pohledem na věc a naši další účast i kritické poznámky vítal,” říká Avary.


JAK ZACHYTIT TEN PRAVÝ OKAMŽIK
Technologie performance capture umožňuje u ´zdrojového materiálu´ přehlížet vzhled, věk, barvu pleti i pohlaví. Zemeckisova volba, která padla na Raye Winstonea, je dobrou ukázkou toho, jaké má tvůrce s technologií performance capture možnosti a jakou zažívá tvůrčí svobodu. Zemeckis o Winstoneovi zpočátku vůbec neuvažoval, ale jakmile uslyšel hercův výrazný hlas, uvědomil si, že právě našel svého Beowulfa. “Moje manželka jednou Raye viděla v televizi v nějaké adaptaci Jindřicha VIII., a když uslyšela jeho hluboký hlas, zvolala: ´Ten má hlas přesně jako Beowulf!´ Sešel jsem ze své pracovny dolů do obýváku, chvíli jsem se na něj díval a pak mi došlo, že skutečně disponuje neobyčejnou energií a schopností odkrýt animální stránku lidství. Beowulf je přesně takový – je skutečně neobyčejně tělesný. Zajímá se jen o to, koho by mohl zabít, kde by co snědl a koho by podrazil. Ray je skutečně výjimečný, vynikající herec, který vám zahraje cokoliv,” říká Zemeckis.

Když Zemeckis Winstonea kontaktoval s nabídkou role mýtického bojovníka, herec byl velmi překvapen. “Zrovna jsem s Martinem Scorsesem v New Yorku natáčel Skrytou identitu, když mi zavolali z produkce, že by mě chtěli do role Beowulfa. Zaletěl jsem si do Los Angeles na setkání s Bobem. Mysleli jsem si, že tu dálku letím kvůli castingu, vůbec jsem netušil, že tu roli už mám v podstatě jistou. Zeptal se mě, co si myslím o scénáři a já mu na to odpověděl, že to vidím jako příběh muže, kterého jeho touha po zlatě, moci, slávě a zbytnělé ambice nakonec pohltí. Ve své podstatě je to mnohem větší příšera než ty, proti kterým bojuje. V průběhu rozhovoru jsem si uvědomil, že to vlastně není casting, že už se vlastně bavíme o postavě a jejím vnitřním světě. Bob prostě chtěl, abych tu roli vzal, což mě dost šokovalo,” vzpomíná Winstone.

“O původní básni jsem vlastně nevěděl skoro nic, musely mě poučit moje děti. Scénář vypráví úžasný fantastkní příběh a já si vždycky chtěl zahrát nějakého Vikinga. Je úžasné, že technologie perfomance capture umožnila, aby někdo, kdo měří 180cm a co do proporcí má spíš k tlouštíkovi hrál svalnatého, blond Vikinga, který má přes 2 metry. Celý proces se mi zpočátku zdál malinko složitý, ale já si docela potrpím na věci, u kterých vím, že mi zpočátku nepůjdou. Takže jsem to zkoušel tak dlouho, až se mi to podařilo,” říká Winstone.

Pro Winstonea bylo také podstatné, že si bude moct zahrát s celou řadou vynikajících herců, které se Zemeckisovi podařilo shromáždit. “Všichni lidé, kteří na tomhle filmu spolupracovali, jsou prostě úžasní – jejich seznam by byl nekonečný. Anthony Hopkisn je od dětství jedním z mých nejoblíbenějších herců a už jen dívat se na něj v akci byl velký zážitek. Náhodou jsem mohl v Londýně spolupracovat s Robin Wright Penn, která je vynikající herečka, a stejně tak Angelina Jolie, kterou znám asi pět let. Ta je vážně fantastická. A taky můj starý kámoš Brendan Gleeson, se kterým jsem točil Návrat do Cold Mountains. Nesmím taky zapomenout na Crispina Glovera a Johna Malkoviche, kteří jsou velmi moudří a tvůrčí. Všechno jsou to naprosto vynikající herci a já věděl, že se od nich na placu něčemu přiučím,” říká Winstone.

Zemeckis uvádí, že metoda performance capture poskytla všem hercům luxus, o kterém se jim u běžného filmu ani nezdá. “Metoda performance capture herci umožňuje, aby svému režisérovi nabídl to nejlepší. Najednou máte takové možnosti, jaké vás dopředu ani nenapadnou,” říká Zemeckis. “Představte si to jako velký rám, do kterého může herec či herečka vložit cokoliv, co se podle nich k postavě hodí. Výhodou totiž je, že se na vás nevztahují omezení klasických hraných filmů. Herci jsou svým způsobem osvobozeni od tyranie klasického filmu – nemusí si dělat těžkou hlavu se svícením, make-upem, postavením kamery či kostýmy. Jde jen o herecký výkon a dobří herci, kterých je tento film ostatně plný, jej plně využijí. Nemusíte herce neustále přerušovat kvůli tomu, abyste si přestavili kameru a pokryli scénu i z jiných úhlů – úzké i širokoúhlé záběry děláte v u samou chvíli. Jsou to tedy jen a jen herci, kdo konkrétní scéně diktuje její rytmus. Měli jsme trochu pocit, že jsme na divadelním pódiu, jen s tím rozdílem, že z toho bude 3D film.”

Anthony Hopkins, který se ujal role krále Hrothgara, uvádí, že metoda performance capture spolu s Zemeckisovým režijním stylem přispěli k tomu, že na placu vládla otevřená, přátelská atmosféra, která tvůrčímu procesu velmi napomohla. “Na tomto hereckém stylu je zajímavé to, že není třeba stavět žádné kulisy a šít kostýmy, jen se celí navléknete do těch bláznivých kostýmů s tečkami po celém povrchu a můžete bez přerušení natočit třeba celou scénu. Natáčení tudíž probíhá velmi rychle, protože se natočí dva tři pokusy a jde se dál. S Robertem Zemeckisem se mi vycházelo skvěle, protože navzdory tomu že má velmi silnou vizi a ví přesně co chce, je také velmi přátelský a dobrosrdečný. Vždycky jsme na jeden zátah natočili pěti až šesti stránkovou scénu, sjeli jsme ji třeba pětkrát a když měl Bob jistotu v tom, že má přesně to co potřebuje, posunuli jsme se dál. Má postava se ve filmu objevuje hodně – diváci mě poprvé uvidí někdy ve třetí nebo čtvrté minutě a jsem tam až do cca 76. minuty. Natáčení mi však zabralo jen nějakých osm dní, což by u klasického filmu byo zcela nemožné. Ze začátku jsem se tomu kostýmu trochu bránil, ale celý proces je ve své podstatě velmi jednoduchý, takže si ho brzy osvojíte,” říká Hopkins.

“Říkal jsem si, že Hrothgar je takový lidový panovník, takže jej na začátku hraju jako věčně nalitého ožralu, což byla docela zábava. Našel jsem v něm jeho temnou stránku a neustále jsem se ji snažil zdůrazňovat – zároveň jsem se na něm snažil najít pozitiva,” říká Hopkins. Hopkins byl vůbec prvním obsazeným hercem a postavu krále Hrothgara se rozhodl namluvit svým rodným welšským přízvukem, protože “welština je hodně starý jazyk, možná až několik tisíc let.” Zemeckis uvádí, že na placu se hodně debatovalo o tom, zda může welština vycházet ze staroangličtiny. Ať už to tak bylo a nebo ne, věty které Roger a Neil vložili Hrothgarovi do úst zněly v jeho podání dokonale.”

Hopkinsův přízvuk, rytmus a kadence se staly vzorem i pro ostatní herce. “Nakonec jsme nějakou variaci na welšský přízvuk používali všichni,” říká herečka Robin Wright Penn, která se ujala role Hrothgarovy manželky, královny Wealthow. “Příběh se zřetelně odehrává v Dánsku, ale byl zaznamenán ve staroangličtině. Tony mluví s welšským přízvukem naprosto přirozeně. Došlo nám, že welština je vzhledem k dánštině docela dobrý kompromis, rozhodně lepší než současná angličtina, která přece jen zní až příliš moderně. Kdybychom celý příběh natočili ve stroangličtině, nikdo by mu nerozuměl. Dialogy po nás vyžadovaly, abychom si dali záležet na výslovnosti písmene “R”, což nám welština velmi zjednodušila.”

Wright Penn a Zemeckis již v minulosti spolupracovali na oscarovém snímku Forrest Gump. Film Beowulf s ním má společné například to, že sleduje příběh jednoho člověka v perspektivě několika desetiletí.

“Robin je velmi jemná žena, citlivá, střízlivá, zakotvená sama v sobě i v tom co jako herečka dělá. Do své role vnesla pohled vyzrálé ženy, ačkoliv ve filmu představuje teprve šestnáctiletou dívku Wealthow. Robin do své role vnesla své životní i herecké zkušenosti a podařilo se jí udržet kontinuitu postavy, kterou sága na počátku zastihuje jako mladou dívku, aby se v průběhu děje přerodila ve zkušenou ženu. Byla naprosto úžasná. Byla schopná procítit a odstínit bolest, kterou jí Beowulf způsobil. Své roli vdechla realizmus, který doslova vyrážel dech,” říká Zemeckis.

Když Beowulf přijede do Hrothgarova království, aby jej zachránil před Grendelem, rázem se do Wealtrow zamiluje. “Wealthrow se za Hrothgara vdá ve velmi mladém věku, samozřejmě jde o sňatek, který zaranžovali její rodiče. Jenže král je jí nevěrný,” říká Wright Penn. “Když do království přijede Beowulf, mladá královna se do něj rázem zamiluje. Jenže i v tomto případě se vzorec opakuje: zamiluje se do hrdiny, ale zároveň jí uchází, co je to vlastně pravé hrdinství. Beowulf je sice hrdina, ale zároveň je chybujícím lidským tvorem, a když ji stejně jako král zradí, její láska a obdiv uvadá.”
Wealthrow si ve filmu prochází celou řadou citově vypjatých chvil. Robin Wright Penn uvádí, že metoda performance capture jí tyto scény usnadnila. “Natáčelo se neuvěřitelně rychle a možnost dohrát vypjatou scénu bez přerušení až do konce mi vždycky velmi pomohla. Nemusíte na placu trávit 12 hodin, abyste jí měli pokrytou ze všech možných i nemožných úhlů. Někdy jsme měli scénu o pěti šesti stranách natočenou za 15 minut a sjeli si ji jen dvakrát. Cítíte se úplně jako v posilovně na šlapacím kole: nechcete se 5 minut zahřívat a pak 20 minut sedět, abyste se po chvíli zase zvedli a zvýšili tepovou frekvenci na 100%. Velmi jednoduše se nám podařilo sladit pracovní rytmy, takže na placu jsme nikdy nebyli déle než do 17. hodin. To je podle mě docela civilizovaná hodina. Pokud je příběh o silných emocích, časté přestávky a systém start-stop výkonu neprospívají,” říká Penn.

Dalším ze Zemeckisových častých spolupracovníků je Crispin Glover, který se ujal role monstra Grendela. “S Crispinem se známe už od dob Návratu do budoucnosti a z nějakého důvodu mě napadlo, že by byl pro tuhle roli skvělý,” říká Zemeckis. “Crispin rád ztvárňuje postavy, které jsou nějakým způsobem zdeformované, ať už fyzicky nebo psychicky. Myslím, že kdyby Grendel opravdu žil, Crispin by mu rozuměl. Nehrál však Grendela jako další z celé řady filmových monster, ale vybavil jeho postavu duší zmítanou v bolesti a zoufalství. Grendel se narodil jako malformovaný, svým způsobem trčel z davu. Za svou jinakost byl perzekuovaný a démonizovaný. Až se z něj nakonec démon stal. Crispin do role této vpravdě odpuzující postavy vnesl úžasnou srdečnost a lidskost. O Grendelovi jsem mu jakožto režisér řekl jediné: vše, co dělá, mu způsobuje nesnesitelnou fyzickou bolest. Crispin to vzal doslova a vytvořil mu svébytnou identitu. Když se na něj díváte, neujde vám, že při svém hraní používá jako nástroj každé buňky svého těla, každého praménku vlasů.”

“S Bobem jsme se pořadně neviděli celých 21 let od prvního dílu Návratu do budoucnosti, takže jsem byl trochu překvapený,” říká Glover. “O příběhu Beowulfa a Grendela jsem ledacos věděl a tak mi Robertova nabídka zněla jako něco, co se neodmítá. V době kdy nabídka přišla, jsem bohužel točil jinde, takže jsem se s ostatními herci nemohl vidět. Tvůrci mě požádali, abych ukázku svého pojetí Grendela nahrál na kazetu. Doma jsem se prostřednictvím počítače nahrál a odeslal ji. Nakonec se mi přece jen podařilo přijet, ale protože Bobovi se líbil už materiál z kazety, roli jsem nakonec dostal. Jsem tomu moc rád, protože je to skvělý part.”

Grendel je ztělesněním bolesti a hněvu, což z něj právě přítele do nepohody nedělá. K tomu aby se Glover dostal do Grendelovy mysli, vymyslel si své vlastní techniky, jak z náročné role dostat co nejvíc. “Grendel je postava, která umožňuje rozehrát celou škálu citových reakcí, a nemusí ani moc mluvit. Neplánoval jsem, že by Grendel svou bolest vyjadřoval pomocí křiku, ale nakonec jsem s pár skřeky přišel. Bob mi na to řekl: “Jen si křič.” Tím mě docela povzbudil, což je jenom dobře, protože křik je hodně emotivní. Díky křiku se toho o postavě dozvíte docela dost, až do té chvíle mi nedošlo, jak je zajímavý,” říká Glover.

Gloverova schopnost ponořit se hluboko do Grendelovy bolesti, emocí a nenávisti si dokázala získat pozornost herců i členů štábu a nejednou vyvolala spontánní potlesk ´na otevřené scéně´. “Byl naprosto úžasný. Když jsem viděl, co dělá, říkal jsem si, že stávající laťku posunul opravdu vysoko,” říká Winstone. “Klidně si přišel do místnosti plné lidí a tam vystřihl výkon, který byl procítěný a promyšlený od prvního do posledního pohybu. Naprosto přesně věděl, co v daný moment dělá. Do postavy Grendela vnesl neředěný děs a hrůzu. Padala vám u toho čelist.”
Glover si také vytvořil svou vlastní variaci na Grendelovu staroangličtinu. Podle Glovera dávalo dobrý smysl, že Grendel, který si ošklivil vše lidské,” je ve skutečnosti maminčin mazánek a všichni lidé jsou pro něj obyčejným dotěrným hmyzem, jejichž hlasy jej iritují a způsobují mu bolest,” a tudíž mluví nářečím, kterému rozumí jen on a jeho matka. “Scénář nikde neříkal, že Grendel mluví se staroanglickým přízvukem, ale nějak se to k němu hodilo. Ten zvuk se mi vynořil odněkud z hlavy – prošel jsem si staronaglickou verzi básně o Beowulfovi a našel slova, která budou významově přesná a zároveň srozumitelná. Pokud se totiž podíváte do některých překladů, nemá tehdejší jazyk s tím naším mnoho společného. Ačkoliv obsahuje slova, která jsou podobná té dnešní, už jí budete rozumět jen velmi těžko. Snažili jsme se to nějak vyrovnat.”

Jediným Grendelovým důvěrníkem, strážcem a mstitelem je jeho matka – nebezpečné a svůdné stvoření, které využívá lidských chyb a slabostí ke svému prospěchu. Role zlomyslné svůdkyně byla nabídnuta Angelině Jolie. “Grendelova matka je pravý démon a svůdce nejvyššího kalibru. Její postavu nedokáže zahrát nikdo jiný než Angelina Jolie,” říká Zemeckis. “Když přišla na plac a vplula do postavy, nedokázali jste od ní odtrhnout oči. Působila jako magnet, doslova vás hypnotizovala.”

“Ta postava se mi moc líbila. Napřed jsem si říkala ´to bude dost divný, všichni budeme navlečení v přiléhavých kostýmech s tečkami po celém těle, nikde žádná kulisa ani rekvizita´, jenže pak si uvědomíte, že díky tomuhle typu herectví se dostanete až na dřeň, k podstatě herectví. Zejména pak pokud jde o scény, ve kterých jsme Crispin a já. Ty byly plné ničím neředěných emocí.

Díky metodě performance capture získáváte velkou míru svobody, můžete být kýmkoliv chcete, nabízíte se celí a odkrytí. Na váš herecký výkon je totiž tak říkajíc ze všech stran vidět, můžete si hrát, improvizovat, zkoušet. Mezi herci zároveň vznikají velmi bezprostřední vztahy. Když vám těla pokrývají samé tečky, jste si najednou blízko a spoléháte jeden na druhého. Na celém procesu bylo rovněž úžasné, že každý člen štábu byl jeho nedílnou součástí a v každý konkrétní moment i beprostředně s herci. Tentokrát jsme se nescházeli po přidělených trailerech, ze kterých vás čas od času zavolají něco zahrát, naopak jsme na placu trávili co nejvíc času, každou vteřinu,” říká herečka. “Když se lidí zeptáte na Grendelovu matku, každý má na ni nějaký názor. Podle mého soudu je docela milá, všichni ostatní si myslí, že je dost mimo.”

Podle názoru Jolie je její konání mimo dobro a zlo, pohání ji čisté mateřské instinkty. “Ano, máte pravdu, že je svým způsobem zrůda, ale zároveň je matka, což nutně ovlivňuje vše, co dělá. Grendel je sice dospělým mužem, ale v jeho povaze je cosi zranitelného a dětinského. Vždycky jsem o ní uvažovala jako o matce. Pokud by někdo vašemu dítěti ublížil, šli byste až na samotný konec světa, abyste se za něj pomstili. To byl i můj postoj.”

Ačkoliv Jolie viděla několik náčrtků, jak má její postava nakonec vypadat – sama ji popisuje jako druh plaza, který je velmi sexy a může na sebe vzít lidskou podobu – vnímá svůj osobní zážitek z dvojznačné ženy-plaza, která vznikla bez použití jakýchkoliv kostýmů, prostetiky, make-upu či rekvizit, velmi intenzivně. “Bob mi řekl, ať se vnitřně otevřu a průběžně zlehka syčím. Napadlo mě, že na plátně asi budu mít nějaký hadí jazyk nebo něco takového. Jindy Bob řekl: ´Zvedni to,´ a já mu na to odvětila - ´Jenže teď oběma rukama držím meč.´ A na to Bob řekl: ´No tak ho zvedni ocasem.´ Takže mi došlo, že asi budu mít i nějaký ocas. Jindy mi Bob řekl, abych se postavila do pózy, jako bych na nohách měla boty s vysokými podpadky. Říkala jsem si: ´Aha, Bob asi chce, abych se cítila přitažlivější.´ Jenže on na to ´Teď ruce místo nohou a nohy místo rukou.´ Byla jsem z toho celá zmatená. Raději mi pro představu ukázal obrázek svůdné ženy celé ve zlatě. Takže mám ocas, místo nohou mám ruce a naopak... to jsem opravdu zvědavá, jak na plátně vlastně budu vypadat!”


2D SVĚT VE 3D
Ačkoliv při natáčení filmu Beowulf hrály důležitou roli digitální technologie, Zemeckis uvádí, že ke slovu přišla i tradiční kinematografie neztratila nic ze své platnosti a poskytuje strukturu. “Z Beowulfa máte dojem ne nepodobný klasickému filmu, protože s kamerou dělám prakticky tytéž pohyby jako ve 2D vesmíru. Každý pohyb kamery je kontrolován lidským činitelem, v tomto případě kameramanem Robertem Presleym. Když se podaří najít ten správný pohyb a úhel digitální kamery, připojíme ji k počítači a Robert to dotáhne ručně,” říká Zemeckis. Tento filmový přístup propůjčuje snímku mnohem realističtější vzhled. “Když se čas od času podíváte ně současné animáky, dost často se pohyb kamery váže na pohyb postav – kam se pohne postava, tam je i kamera. Bohužel tomu chybí jakákoliv elegance. Je to jen obyčejné klišé. Prostě vezmete kameru, zmáčknete tlačítko a točíte. U klasického filmu je to jinak. Publikum si to zřejmě moc neuvědomuje, ale kamera je vždycky trochu za objektem. Pohybuje se, ale zároveň je trochu pozadu. Následuje herce, což na diváka působí uklidňujícím dojmem, protože nepředbíháte dění. Díky tomu si publikum může užít scénu přesně tak, jak byla zamýšlena. Pokud je tomu opačně, divák znejistí a znervózní. Za ideálních podmínek by se měl divák cítit jako voyeur a užívat si scénu bez toho, aby si uvědomoval cokoliv cizorodého. U digitálního obrazu je tomu jinak. Pokud byla data obrazu převedena do počítače, není důvod, proč by se měl obraz zpožďovat, protože počítačový program je dokáže během milisekundy vyvolat. Zpoždění, které vyvolává pocit reality, tedy musí dodatečně přidat později.”

Odborníci na metodu performance capture se však od tradičních filmařů liší prakticky ve všem, včetně odborné mluvy. “Na Beowulfovi jsem se naučil, že tihle lidé pocházejí z úplně jiného oboru a tudíž používají i svůj vlastní odborný slang, kterému nerozumím. Oni na druhou stranu nerozumí tomu mému. Při natáčení se musíme stále ujišťovat v tom, že víme, o čem je řeč. Osobně používám hodně slangu, který vychází ze slovníku, který se u filmu používal před 25 lety. Kdybych na ně vybalil pár pro běžného filmaře zcela srozumitelných vět, vůbec by nevěděli o čem mluvím. Jednoho dne jsme je tedy vzali do ateliérů, kde dostali rychlokurz kinematografie ve 2D a vysvětlili si základy záběrování a slangové termíny. Nakonec jsme si porozuměli,” říká Zemeckis.

Producent Starkey k tomu říká: ”Když jsem začal točit filmy ve 3D, uvědomil jsem si, že svými kořeny stále tkvím v tradičím filmu. Ať už jde o kostýmy nebo výtvarné návrhy, vždy jsem se v reálném světě cítil spokojenější. Pokud se natočený materiál zpracoval na počítačích, neviděl jsem v tom žádný problém, jenže v okamžiku, kdy na počítačích začalo vznikat vše, začal jsem se ztrácet. Problém současného přechodného stádia spočívá v tom, že základní koncepty filmu z větší části vznikají více méně postaru a pak se film složí a zpracuje na počítačích. Na Polárním expresu bylo nejnáročnější zjistit, jak informace získané previzualizací zpracovat tak, aby je herci v konkrétní okamžik mohli použít na placu. Tehdy jsme vypracovali komplikovaný systém, který dnes neodmyslitelně patří k výrobě našich filmů. Podobně je tomu s návrhy kostýmů. Pozveme si naši návrhářku Gabriellu Pescucci a ta nám navrhne kostýmy hlavní postav a posléze i všechny kostýmy ve filmu. Postavy se do svých kostýmů jedenkrát oblečou, my si je všechny nascanujeme do počítače a pak nám mohou kdykoliv posloužit jako šablona. Podobně je tomu i s účesy a podobně. Nakonec jsou do počítače nascanována celá těla všech herců, z nichž pak při modelování postavy vycházíme. Většina dat má reálný základ.”

Jediný zásadní problém přichází v okamžiku, kdy je třeba vytvořit digitální matrici pro mýtickou, démonickou postavu, která terorizuje lidi ve svém okolí. “Vytvořit návrh stvoření, které v reálném světě nemá svůj předobraz – jako je například Grendel – znamená začít s výtvarným návrhem a klasickou miniaturou ze sádry a silikonu. I tato miniatura se nakonec nascanuje do počítače, čímž tvůrci získají základ pro pozdější modelování pohybů, gest a mimiky. Podobný postup se aplikuje například na postavu draka – za takových podmínek použijeme scan tvora, který je postavě draka fyzicky nejblíž,” říká Starkey.

Zemeckis říká, že výsledná podoba filmu bude mixem reality a fantazie, což je pro film typu Beowulf, zřejmě to nejpřiměřenější pojetí. “Ve své podstatě jde o hybrid. Ve většině svých prvků je realistický, ale do úplné reality má stále daleko. Tato nová technologie nám umožňuje točit filmy, které jsou do značné míry realistické, ale stále jsou do značné míry fantaskní, díky nim můžeme vyprávět příběhy, jež nás přesahují, příběhy, které jsou z velké části mýtické. Chutě mladých diváků se hodně změnily, což podle mého soudu souvisí s tím, že jsme zavaleni digitálními obrazy. Nezáleží na tom, zda vycházejí z televize, počítače nebo videohry. Díky moderním technologiím jsme jako filmaři získali novou příležitost jak vyprávět příběhy, na které by si před pár lety nikdo netroufal.”

Nebývale pozitivní odezva na 3D film Polární expres, který se stal vůbec prvním snímkem vyrobeným metodou performance capture, přesvědčil filmaře, že s pomocí těchto technologií mohou vyrobit v podstatě všechny filmy, ať už jsou jakéhokoliv žánru. “Po uvedení Polárního expresu do kin jsem získal tolik ohlasů, že jsem se rozhodl, že odteď už budu točit jen filmy ve 3D,” říká producent Starkey. “Naše filmy natočené pomocí performance capture jsou vyrobeny ve 3D prostředí, takže je bez větších obtíží můžeme zároveň uvádět v kinech, které tento formát podorují.”

Na zážitku z filmu ve formátu 3D je zajímavé, uvádí Starkey, že “díky povaze 3D, který pracuje s velkoformátovým obrazem a vysokou hloubkou, se divák cítí součástí scény, kterou právě sleduje. Divák jako by byl obklopen děním probíhajícím na plátně.”

“Film Beowulf bude 3D podívanou s dosud největším nasazením v dějinách kinematografie. K tomu unikátu přispěje i 700 kin po celém světě, které jsou vybaveny formáty IMAX 3D, Real D and Dolby 3D Digital Cinema. Stejně jako v případě Polárního expresu nebudou ti diváci, kteří film sledují jen ve 2D, nijak ochuzeni o silný filmový zážitek. Film Polární expres jsem samozřejmě viděl v obou formátech a domnívám se, že jeho 2D verze byla přinejmenším tak dobrá jako kterýkoliv jiný film, jenž jsem v uplynulých letech viděl. Domnívám se, že film Beowulf bude obdobně spektakulární zážitek.”

Ať už film diváci sledují ve 2D nebo 3D, “doufám, že je to film, ve kterém si každý něco najde. Má velmi chytrou zápletku, lidsky hřejivý příběh, skvělé akční scény a celou řadu motivů, které úzce souvisí se světem kolem nás a budou v divácích dlouho doznívat,” říká Zemeckis, ”protože touha po slávě, moci, bohatství a stejně tak věčný boj mezi dobrem a zlem nás obklopovaly v minulosti, obklopují nás v současnosti a jistě budou i v budoucnosti.”


KRÁTKÉ DĚJINY EPICKÉ BÁSNĚ O BEOWULFOVI
Události, které epická báseň Beowulf o 3000 strofách popisuje, se odhrávají přibližně v 6. století po Kr. - tato datace vychází ze zmínky o bitvě, která se v této době skutečně odehrála a pro kterou máme dostatek důkazů. Ačkoliv se převážná většina filmu odehrává v Dánsku, celá staletí poté si ji vyprávěly spíše anglosaské kmeny v severní Anglii. Anglosasové se národnostně nedefinovali jako Britové, spíše jako Vikingové, a většina jejich hrdinů pocházela ze Skandinávie.

Autor epické básně o Beowulfovi je neznámý. Původní text básně byl zapsán na pergamen z vyčiněných kůží a během následujích dvou století byl nesčíselněkrát přepsán a zkopírován. Kolem roku 900 se ocitl v objemném kodexu, kde sousedil s epickým vyprávěním o životě a skutcích křesťanského světce Sv. Kryštofa, sebranými fragmenty o cestě na Dálný východ, domnělými dopisy Alexandra Velikého a básní o apokrafní biblické hrdince Juditě.

Tento kodex došel 23. října 1731, kdy vyhořela slavná The Cotton Library, která shromažďovala největší sbírku středověkých spisů, částečné újmy. Spis o severském hrdinovi byl z části poškozen, na jeho pověsti se však podepsaly i následující roky. Spis ve staroangličtině získal nálepku zmateného vyprávění, které nešťastně kombinuje pohanské a křesťanské motivy. Po stránce struktury byl spis považován za chybný, protože se v něm vyskytují hned tři záporné postavy (v kontrastu k tradičně používané jedné), přičemž mezi druhou a třetí je mezera bezmála půl století.

Epická báseň Beowulf mimo jiné nepoužívá rýmy, ale aliterace. Nenajdeme v něm často užívaný jambický pentametr, protože podle anglosaských vypravěčů nezáleží na tom, kolik má řádek slabik, pokud je krátká a skládá se ze tří aliterací. Beowulf byl v minulosti často přirovnáván k Homérově Odyseji nebo Vergiliově Aeneidě a vždycky vycházel jako špatná poezie. Tím hůř, že její hrdinská a moralizující dějová linka byla zaměřena na člověka, který bojuje s příšerami. Ani velmi vzdělaní badatelé nedokázali brát báseň o trolech a dracích vážně.

V první třetině 20. století se ke Beowulfovi nedostal nikdo menší než pozdější autor trilogie Pán prstenů a Hobita, J.R.R. Tolkien. Ve svém slavném eseji z roku 1936 Beowulf: The Monster and the Critics vyjdářil, že problém, který v Beowulfovi vidí většina tehdejších autorů, nijak nesouvisí s kvalitou básně jako takovou, jako spíše se skutečností, že je mylně srovnáván s Homérem a Vergiliem. Báseň Beowulf se nepodřídila panujícím literárním pravidlům Řeků a Římanů. Čistě z toho důvodu, že vznikla ve Skandinávii, kde se tradičně používá jiná metrika – ne lepší, ne horší, jen jiná. Na rozdíl od všech badatelů Tolkien prohlásil, že padesátiletá mezera mezi druhým a třetím dějstvím příběhu dodalo na velikosti. Beowulf podle něj není báseň o tom, jak mladý bojovník vítězí nad zrůdami, ani o starém králi, který zemře v boji s drakem, jako spíše příběh muže, který jsa ještě mladý, vědomě přistupuje ke své vlastní tragické smrti. Právě díky oběma zmíněným polovinám dává příběh smysl a funguje.

Bez Tolkienova zásahu by byl Beowulf i nadále vnímán jako podivný text, který čtou pouze doktorandi na katedrách anglické litertury. V současné době se však čte už na středních školách. Tolkien tak jednak přispěl ke zlepšení pověsti a zároveň se pokusil jeho styl napodobit ve svém vlastním díle. Jedna z kapitol druhého dílu prstenové trilogie, Dvě věže, velmi pečlivě kopíruje podobné téma z Beowulfa. Podobně beowulfovský motiv draka, který zlostně plivě oheň, má svou obdobu ve vrcholných pasážích Hobita.

K této básni se v průběhu následujícíh desetiletí přiznali i jiní autoři. John Gardner napsal v roce 1971 román Grendel, který je filozofickým uvažováním nad nezachytitelností života. Spisovatel Michael Crichton, který se proslavil svou předlohou k filmům Jurský park, napsal mimo jiné akční fantasy Pojídači mrtvých, který pracuje se severskou mytologií a ozvuky Beowulfa.

- "výtah z eseje Jasona Tondra, Ph.D., Issue ze 3. dílu komiksové série BEOWULF, kterou vydalo IDW Publishing."

Dlouhý popis
Motto: Vzdoruj svým démonům...
Délka: 115 min
Země: USA , 2007

1219 hlasů