ROZHOVORY

Vladimír Drha
Jak vznikl nápad natočit film o lidech, do jejichž životů zasáhla invaze v roce v roce 1968?
Scénář Martina Šafránka existoval už několik let. A mně se zdálo, že osmašedesátý rok vlastně nebyl u nás dramaticky zpracován – nemyslím dokumenty, těch samozřejmě existuje dost. Samotné události toho roku buď tvořily pozadí příběhu, kulisu, nebo byly jedním z dílčích motivů.

Co byste prozradil o příběhu samotném?
Příběh o vztahu dvou mladých lidí by se mohl odehrát v každé době, ale události srpna roku 68. ho zásadně ovlivnily. Osudy těch hrdinů by se vyvíjely úplně jinak, kdyby nebylo 21. srpna. Jsou to dva mladí lidé, kteří vlastně pro sebe moc neznamenají. Ona je možná těhotná, ale ne s ním, on zase panic, který cítí povinnost o panictví přijít, ale trochu má strach. A jejich vztah-nevztah se víc projeví v situaci, kde se ocitnou v úzkých – mají na krku ruského dezertéra.

Pro dnešní mladé lidi – a tedy potenciální diváky – je 68. rok podobně vzdálený jako I. světová válka. Vždyť třeba rodiče herecké protagonistky Marie Štípkové jí ani nemohou o těchto událostech podat autentické svědectví, protože jim tehdy byly pouhé čtyři roky Myslíte, že dnešní „náctileté“ může takový film oslovit?
Myslím, že ano, protože – jak jsem už řekl – jde o všeplatnou situaci. A je v zásadě jedno, odehraje-li se podobný příběh včera nebo před čtyřiceti lety. Motiv odpovědnosti za někoho jiného, rozhodování o mravních volbách, toho jsme svědky denně – i když v méně vypjatých dějinných souvislostech. Myslím si, že ve scénáři je velmi věrohodně napsaná hrdinova rodina. Tatínek vždycky v životě všechno prohrál. Byl zavřený za Hitlera a pak i za komunistů v 50. letech, na rozdíl od „soudruha Vrány“ , který dělal prakticky totéž, ale vždycky bez úhony klouzal každým režimem. Taky postava babičky je krásná, postava takové té upřímné, poctivé komunistky, která nikdy nepřevlékala kabát. Měla vždycky Rusy ráda, vždyť to byli osvoboditelé, ale po 21. srpnu se jí svět zhroutil, všechno, v co věřila, bylo pryč. Ta babička původně v Šafránkově scénáři nebyla, ale já měl pocit, že té rodině někdo chybí, že příběh potřebuje ještě jeden záchytný bod. Proto jsem ji tam připsal. Skvěle napsaná je i postava maminky. To je taková chuděra, která bruslí životem, nikdy z něj sama moc neměla, vždycky se obětovala ostatním a lepila průšvihy polívkou a dušeným filé. Jsem hrozně rád, že jsem mohl do téhle krásné dramatické role obsadit právě Pavlu Tomicovou, která dostává většinou ve filmech a seriálech podobné komediální role. Jsem přesvědčený, že je schopná velkých dramatických výkonů. Konečně, kdo ji zná z divadla, ví, o čem mluvím.

Jak vypadala vaše spolupráce se scenáristou Martinem Šafránkem?
My se znali už dlouho. Kdysi jsem režíroval jeho hru Král blázen – což byla historická komedie. Pak jsme si slibovali, že pokud to půjde, budeme spolu ještě dělat. Ale jak to chodí, utekla dlouhá doba a nic. Potom jsem dělal jeho televizní hru Když chcípne pes s Jirkou Štěpničkou, takový zvláštní příběh nešťastníka středních let. Anglické jahody měl být původně také televizní projekt s filmovými dotáčkami, ale producent Pavel Melounek přišel s tím, že je to látka vhodná na film. Takže jsme na ní v tom smyslu ještě s Martinem Šafránkem a dramaturgem Kristiánem Sudou dlouho pracovali. Přiznám se, že nenávidím přepisování scénáře, ale v tomhle případě to bylo opravdu mimořádně plodné.

Jednou z hlavních postav příběhu je ruský dezertér. Jak jste našel jeho hereckého představitele Alexeje Bardukova?
Typově mě zaujal v nabídce ruské herecké agentury. Ale abych poznal, jak hraje, koupil jsem si v Arbatu na DVD populární ruský seriál Diverzant, kde hraje titulní roli. Je tam vynikající.

Oba vaši hlavní herečtí protagonisté – Marie Štípková a Ivan Lupták - jsou studenti DAMU a s kamerou nemají skoro žádné zkušenosti. Není to velký risk postavit film na jejich výkonech?
Jsem přesvědčen, že jsou oba talentovaní a typově perfektní. Ivana Luptáka jsem alespoň obsadil do menší role ve Velmi křehkých vztahů, aby se před kamerou trochu ostřílel. Vybíral jsem ho do postavy Tomáše instinktem, chtěl jsem, aby měl určité tajemství a byl trochu romantický.

Realizačně je každý dobový film oříšek. A ještě k tomu s dobovou technikou, to je velké sousto...
Ono tam té techniky zase tak moc není. Nějaké gazíky, džípy, náklaďáky...Není to válka. Tohle nebyla moje noční můra. Jsem typ režiséra, který tvrdí: není-li potřeba helikoptéra, tak ji nechci. Kameraman mi nabízel možnost získat na čtyři dny jeřáb zdarma. A já na to: Jeřáb? Proč? Ten nám bude na place jen překážet! Proč se s tím zdržovat. Důležitý je ten intimní příběh. Chci, aby film nebyl moc rychlý, klipovitý

Alexej Bardukov
Jsou Anglické jahody prvním zahraničním filmem, ve kterém jste hrál?
Poprvé jsem pracoval v zahraničí, ale už jsem v Rusku nějaké cizí produkce dělal.

Liší se nějak natáčení u vás v Rusku a tady v Čechách?
Co se týká samotné práce před kamerou, tak v podstatě žádný velký rozdíl nevnímám. Český štáb byl velmi profesionální, ale při natáčení filmu jsou stejně vždycky prostoje – čekat se musí tady i tam. Zásadní rozdíl je v cateringu. U nás není tak velký výběr jídel, tak pestrá nabídka čerstvé zeleniny a ovoce, jako to bylo na Anglických jahodách. U nás prostě přivezou umělohmotné kontejnery a jez nebo nejez - vybírat si nemůžete.

Jak byste charakterizoval vašeho hrdinu Leběděva? Co se vám na něm líbilo a co ne?
Myslím, že je to výborně napsaná role, zasazená do velmi zajímavého historického kontextu. Je to kus naší minulosti, ať se nám to líbí, nebo ne. Jsem rád, že prostřednictvím tohoto filmu můžeme sdělit mým vrstevníkům, a všem ještě mladším, kteří o té době nic nevědí, jak to bylo. Jinak pokud jde o mou postavu, je to takový trochu blázen v tom dobrém smyslu slova. Fantasta se širokou ruskou duší, který nerozlišuje své touhy a sny od reality. Ale jestliže si vymýšlí a trochu i lže, není to proto, že chce někoho oklamat, ale že svým fantaziím chce sám věřit. Touží žít naplno, svobodně, proto uteče z armády. Nejzajímavější na něm je jeho opravdovost. To se mi na něm taky nejvíc líbilo a s tím jsem se mohl lehce ztotožnit.

A co jste vy sám věděl o srpnu 68. roku v Československu?
Moji rodiče mi něco vyprávěli, i když i oni sami byli v té době malé děti. Já jsem ale hlavně prostudoval hodně dobových materiálů, podíval se na dokumentární filmy, přečetl všechno, co jsem o těch událostech sehnal. Můj názor je ten, že je vždycky smutné a špatné, když v důsledku politických her hynou a trpí obyčejní lidé.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Vladimírem Drhou?
Výborně, škoda jen, že jsme neměli víc času si o všem ještě víc povídat. Dal mi při tvorbě mé postavy velkou svobodu, netlačil na herce, aby se podřídili jeho představě, ale na druhé straně přesně věděl, co chce a jak má film jako celek vypadat. To bylo podstatné. Protože pracovat s režisérem, který nemá přesnou vizi a tápe, to je mučení pro všechny.

A jaké jsou vaše plány do budoucnosti?
Chtěl bych mít šanci dělat hereckou práci, která má smysl a která mě bude naplňovat. Nejde v první řadě ani o popularitu ani o peníze, ale o to získat si uznání ve své branži. Ať na divadle, nebo ve filmu. Jinak chci naplno žít, tvořit a milovat.

Viktor Preiss
Jak byste přiblížil postavu tatínka, kterou ve film Anglické jahody vytváříte?
Charakterizoval bych ji jako typicky netypického člověka své doby. Patří ke generaci, která to strašně odnesla. Nejdřív za Němců, pak za komunistů a potřetí poté, co se k něčemu vzedmula a hned dostala po čumáku. Takže je to generace, která skutečnou svobodu nezažila. V tom by měl být politováníhodný, protože strašně chce něco udělat. Je vlastenecky naladěný, vlije se do něj nová krev, ale myslím, že skončí někde ve skladu. Je to tiskař, průměrný člověk, ale to nadšení ho postihne jako všechny nás tenkrát. Jenom někdo se rychleji dokázal orientovat a někdo to odnesl.

Jak jste prožíval srpen roku 1968 vy?
Mně bylo v tom osmašedesátém jednadvacet. Pamatuji si, že nás ty události zastihly v Itálii a chtěli jsem se se ženou vrátit domů, což nebylo úplně jednoduché. A ten mladý hrdina ve filmu je úplně stejně starý. Tak se na něj dívám s určitou nostalgií a hledám tu dobu.

Dnes tahle generace až na výjimky vůbec netuší souvislosti těch událostí…Většinou je nezažili ani jejich rodiče, ale prarodiče.
Mě udivuje, že tahle generace ne že nic neví o osmačtyřicátém, to se dá odpustit, ale ani o osmašedesátém. A zajímavé je, že pro mnohé ani devětaosmdesátý už není nijak podstatný. To je docela zarážející.

Jak jste si rozuměl se svou filmovou manželkou Pavlou Tomicovou?
Je to sice pro mě trochu atypická konstelace, ale dělá se mi s ní moc dobře. Už jsme s Pavlou společně zkoušeli jedno představení v divadle na Vinohradech. Taky Nina Divíšková je ideální babička a Ivan Lupták jako můj syn je skvělý.

Myslíte, že tenhle dobový příběh něco řekne dnešním mladým divákům?
Tak ono se tam snad ani neřeší téma té doby, okupace v osmašedesátém roce, je to spíš o několika lidských osudech na pozadí vyhraněných událostí. Můj instinkt mi říká, že takhle pojatý příběh by mohl být pro mladé lidi sdělný, není v nich ani ta nostalgie, ani ta hořkost, kterou si v sobě neseme my, kdož jsme to všechno zažili.

Pavla Tomicová
Naprostá většina diváků vás nezná z divadla, kde máte velmi rozmanité i dramatické role, ale z Ulice nebo filmů jako Snowboarďáci či Rafťáci, kde hrajete takové excentrické potrhlé komediální postavy. Role maminky v Anglických jahodách je ale krásně tragikomická. Jak jste si ji užívala a jak byste ji charakterizovala?
Já si tu roli opravdu užívala, to je trefné. Vzhledem k příběhu jsem měla za úkol ztvárnit ani ne tak typ české ženy, jako typ české maminky. Měla být milující, starostlivá, pošetilá, dojemná i směšná zároveň. Podstatnější než moje postava samotná však pro mě byla její úloha v tak krásně tragikomickém příběhu. Mám tenhle žánr nejraději.

Vzpomínáte, jak jste sama prožívala srpen 68. roku?
Měsíc toho roku byl pro mě ve znamení velkých prožitků, ale asi vás zklamu. Bylo mi šest let a s aktovkou na zádech, která zářila novotou, jsem s Evičkou Uhrovou před barákem v Havířově trénovala chůzi do školy, do vysněné první třídy. Pak už si jen matně pamatuji, že nám pod balkonem jezdily tanky a já, vyrůstajíc v rodičovské bavlnce, jsem necítila strach, spíš vzrušení. Myslím, že moji rodiče se hodně snažili, aby tomu tak bylo.

S Ninou Divíškovou jste už spolupracovala. S Viktorem Preissem jste se setkala na jevišti Divadla na Vinohradech, ale jak vypadalo vaše filmové „seznamování“?
Stejně tak, jako hezké role, jsem si užívala i společenství těchto dvou velkých hereckých osobností. Znáte ten pocit, kdy se v životě seznámíte s nějakých člověkem a máte dojem, že se znáte odjakživa? Tak přesně tohle se může stát i v životě hereckém. A stalo se.

Rodiny Sinkova, kterou představujete společně s Viktorem Preissem a Ninou Divíškovou, je taková typická česká rodina své doby – tatínek se zmítá mezi hrdinstvím a strachem, maminka se snaží všechno zachránit hromaděním „válečných zásob“ a babička – zklamaná komunistka se musí vyrovnat se ztrátou životních iluzí. A všichni společně se snaží deziluzi zapít alkoholem. Myslíte, že takový pohled na tuto etapu historie pamětníci přijmou?
Myslím si, že nejde o to zapít něco alkoholem. Jde o určitou symboliku, která jenom zdůrazňuje vážnost situace. V americkém filmu by nejspíš postavy ve chvíli zoufalství volaly svého psychoterapeuta, ale v českém filmu si prostě řekneme: Tak tohle by chtělo panáka.

Ivan Lupták
Anglické jahody jsou váš první velký film. Jakou převažující zkušenost jste si z natáčení odnesl?
Anglické jahody jsou můj první film vůbec. Do té doby jsem před filmovou kamerou nestál. Tudíž zkušeností, které jsem během natáčení nabyl, je mnoho. Ale převažující zkušeností či základním poznáním je pro mě rozdíl mezi filmem a divadlem. Respektive rozdíl mezi herectvím filmovým a divadelním, které na rozdíl od filmu vyžaduje určitou stylizaci a techniku, kterou objektiv kamery doslova nesnese. Tedy zkráceně řečeno, po celou dobu natáčení Anglických jahod jsem se učil přirozenosti.

Dozvěděl jste se něco víc o době srpna 68, ve které se příběh odehrává? Prostudoval jste si před natáčením nějakou literaturu, nebo třeba vyslechl vzpomínky prarodičů?
O 21. srpnu 1968 jsem do této doby věděl jen z hodin dějepisu na střední škole, a to jen velmi zhruba, ze základní školy si nepamatuji vůbec, že bychom se o tom něco učili. A považuji to za hrubou chybu, že je tento mezník v novodobé české historii tak ignorován, podobně jako listopad 1989, o kterém dnešní mladá generace ví maximálně to, že se chodilo zvonit klíči na Václavské náměstí. A i o tom vlastně pochybuji. Mladí lidé si vůbec neuvědomují, v jak pohodlné době žijí, berou demokracii jako samozřejmost, ale ještě před dvaceti lety tomu tak zdaleka nebylo. Na druhou stranu se není čemu divit, že to dnešní generaci nezajímá, když je paradoxně ti, co se o ní zasloužili, nás nevedou k tomu, abychom o tom něco věděli a vážili si svobody, ve které žijeme a o které se jen našim prarodičům mohlo zdát. A proto jsem rád, že když už je tato látka podceňována ve školství, že se alespoň mladým lidem přibližuje formou filmové tvorby.

Jak jste komunikoval s představitelem hlavní role ruského zběha Alexejem Bardukovem a jak jste si rozuměli?
Vzhledem k tomu, že mě zdaleka minula doba, kdy ve škole byla povinná ruština a ani já ani Alexej neumíme moc anglicky, byla komunikace obtížná. Zaplaťpánbůh na place byla tlumočnice, která fungovala jako náš prostředník. I když jsme se v některých situacích, kdy tlumočnice právě nebyla po ruce, museli dorozumět tzv. rukama nohama.

Co jste „odkoukal“ ze spolupráce se zkušenými herci Viktorem Preissem, Ninou Divíškovou a Pavlou Tomicovou?
Vzpomínám si na první natáčecí den s mojí filmovou rodinou – Viktorem Preissem, Ninou Divíškovou a Pavlou Tomicovou. I když jsem se na ně hrozně těšil, měl jsem z nich strach, jsou to pro mě velké herecké osobnosti. Samozřejmě jsem je při práci pozoroval, to jak přistupují ke svým rolím, jak si je vytvářejí, každý z nich si do své postavy vložil něco ze sebe a to jsem se snažil od nich „odkoukat“. A jsem jim vděčný za to, že se vždycky snažili mi poradit a nedívali se na mě jako na kandrdase.

Na co byste nalákal mladé diváky, aby se přišli podívat na Anglické jahody do kin?
Ačkoliv Anglické jahody popisují předvečer 21. srpna 1968 a především tento osudný den, myslím, že film není zatěžkán historií a politikou, že jde především o osudy několika lidí, mladých lidí, kterým tento den změnil život. To by snad mohlo i mladé diváky zaujmout. A případně je inspirovat k tomu, aby si o onom datu a oné době zjistili další informace.

Nina Divíšková
Jaký vztah jste měla k postavě babičky po prvním přečtení scénáře?
Moje hrdinka je někým, koho jsem já sama také potkávala. Vždyť jsme tu dobu žili. Já sice nebyla nikdy ve straně, ale poznala jsem pár podobných téměř fanatických straniček. A té mé filmové babičce se za ty dva dny – 20. a 21. srpna roku šedesát osm - pomalu ale jistě hroutí všechny hodnoty, na kterých postavila celý dosavadní život. Já ji chápu. Taky jsem měla takové kamarády, kteří věřili, že Dubček to všechno přehání, dramatizuje…To bylo na té postavě krásné a já ráda hraju jiné typy, než jaká jsem. To mě na tom zajímalo a doufám, že se mi tam tu lidskou stránku podařilo vnést. I když to rozsahem není velká role, pracovalo se v přátelské a tvůrčí atmosféře ze všech stran – od kameramanů, přes zvukaře, osvětlovače až po všechny ostatní profese. A to mám ráda. Těšila mě také skvělá režijní a kolegiální spolupráce. S Pavlou Tomicovou jsme nedávno spolu něco dělaly, ale s Viktorem Preissem ne. Byla to moje první práce s ním a mám pocit, že jsme si porozuměli za pár minut.

Měla jste k postavě nějaké připomínky, které režisér akceptoval?
Co jsem si mohla vymyslet, to jsem si vymyslela, a pan režisér, když byl přesvědčen, že to postavu obohatí, můj nápad okamžitě přijal. Což se také nestává moc často, že v sobě režisér nemá tu ješitnost, že připustí jiný pohled na věc. Vymyslela jsem třeba takovou emotivně vypjatou scénu s dcerou – Pavlou Tomicovou, kdy na obě dolehne strach, beznaděj a nejistota, co bude dál. Obejmu ji jako miminko, tu statnou paní středního věku, a povídám: Ty jsi stejně ta moje malá holka. A já tě mám moc ráda. A vlastně obě nás ta situace tak dojala, že jsme se při té scéně rozplakaly.

Film vypovídá o událostech, které se udály před čtyřiceti lety a zamíchaly, často velmi tragicky, osudy statisíců lidí. Myslíte, že je to dost dlouhá doba na to, abychom se na tuto látku mohli dívat i s určitým nadhledem, odstupem a dokonce náznakem humoru?
Myslím, že je jedno, před jakou dobou se to stalo. Tyhle události se musí, podobně jako únor 48, válka, holocaust a podobné mezníky moderní historie, stále ukazovat a připomínat. Nehledě na to, že generace mých vnoučat už o tom neví skoro nic. A že ten náš pohled je pootočený, trošku jako u Škvoreckého Zbabělců? Říkali jsme si s Viktorem Preissem, že ve filmu ta naše rodinka vychází jako trojice vystrašených alkoholiků a kuřáků, střečkujících „válečné“ zásoby, zatímco okupanti - Rusové jsou docela sympatičtí kluci, skoro děcka, kteří neví, co se děje, a vlastně nikomu nechtěli ublížit. Mně tenhle pohled nevadí, že ta mince je tentokrát obrácená, že my, Češi, nejsme v tomto náhledu kdovíjak ušlechtilí. Líbí se mi, že je to krásně napsané, ne jednobarevně. Že je to prostě pohled ze všech stran.

Jak vnímáte to, že generace hereckého protagonisty filmu Ivana Luptáka, tedy dnešních dvacetiletých, o událostech roku 68 má většinou jen matné vědomosti ze střední školy?
Je to smutné. Proto si myslím, že o tom musíme mluvit jejich jazykem, jim blízkým způsobem. Shodou okolností se právě chystám točit další dílo na tohle téma – mnohadílní hraný seriál brněnského studia České televize Vyprávěj. Tam hraju úplně jinou figuru, noblesní starou dámu, vtipnou a sarkastickou, která ani na pět minut neuvěří tomu, co se děje, a naopak její vystrašená rodina, dalo by se říct, kolaboruje.

Čím si vysvětlujete, že tak dlouho – čtyřicet let – trvalo, než u nás vznikl hraný film na téma srpna 1968. Tento motiv se objevuje v řadě filmů – od Rebelů po Kolju, ale aby byl na zlomových událostech novodobých českých dějin postaven, to ne.
Já nevím. Asi do toho nikdo neměl chuť, odvahu. Nepochopím to. Jestli je nějaká dramatická látka poválečných československých dějin, tak je to 21. srpen 68.

Vzpomínáte, jak jste tyto dny prožívala vy?
No, to bylo zajímavé. Jela jsem 20. srpna domů z Drážďan, pospíchala jsem na natáčení do Bratislavy. A na pravé straně silnice všude samí obrněnci, tanky, technika, plné vojáků. Polských, ruských, německých….Jela jsem s kamarádkou doktorkou a oni na nás mávali a halekali a já z legrace křičím: „ Zdrávstvujtě Ivan, doufám, že tě zítra nepotkám v Praze!“ Přijela jsem do Prahy, měli jsme zahájení v Činoherním klubu, a já říkám Jaroslavu Vostrému, řediteli našeho divadla: „Ráno jsem přijela a viděla jsem, jak se k našim hranicím hrnou vojska. A ani tenhle intelektuál nevěřil, že překročí hranice. Uklidňoval mě, že jsou to dozvuky těch vojenských manévrů, které tady byly v červenci. Že jen tak strašej. Já tedy letěla do Bratislavy točit s režisérem Elem Havettou Slávnosť v botanickej záhradě. Spala jsme v jednom bratislavském hotelu, když mě v noci na 21. srpna probudilo bouchání na dveře s křikem: „Obsadili nás!“ Já rozespalá, všichni vyděšení. Tak nás tam vzali do restaurace. Zrovna v té době točili v Bratislavě Kádár s Klosem Obchod na korze, takže nám všem, oběma filmovým štábům a všem hercům, řekli: „Dělejte, co chcete a můžete.“ Nikdo nevěděl, co bude, jestli se začne střílet, jak to bude s cestováním, nic. Někdo se rozhodl utéct hned do Vídně, tam to mají za rohem, a já se potřebovala dostat co nejdřív do Jeseníků, kde jsem měla dvě malé děti. Jenže Bratislava už byla uzavřená, aspoň tím směrem na Jeseníky, kam jsem měla namířeno. Pomohla mi jedna mně úplně neznámá mladá Slovenka: „Potřebujete se dostat z Bratislavy?“ Vypůjčila si odněkud z kadeřnictví bílý plášť, sedla si vedle mě do auta, a když jsme přijeli k závoře, kde hlídal nějaký ruský vojáček, suverénně řekla, že je lékařka, jedeme do nemocnice a že já jsem pacientka a nutně potřebuju ošetření. Tak jsme projely. Dál jsem se dostávala autostopem, všude lidé už otáčeli cedule s názvy měst a vesnic, aby okupanty zmátli. Dostala jsem se do Ostravy, kde jsem měla kamarády – byla jsem tam dřív šest let v angažmá, přespala jsem tam a nakonec dojela k dětem do Jeseníků. A právě v Ostravě vystoupil na obrazovce v takovém tom pirátském vysílání televize, snad vůbec prvním, které se dík obrovskému úsilí techniků povedlo, můj kolega Luděk Eliáš, kde označil vpád vojsk za okupaci.

Marie Štípková
Táňa v Anglických jahodách je vaše první filmová role. Jakou hlavní zkušenost jste si z natáčení odnesla? Překvapilo vás něco?
Hlavní a pro mě rovněž nejvýznamnější zkušenosti, které jsem si z natáčení odnesla, jsou vesměs technického rázu - jelikož jsem do tohoto filmu vstupovala jako natáčením téměř neposkvrněná, dělalo mi ze začátku značné obtíže neodcházet ze záběru, nekrýt partnera, najít si dobře světlo nebo mluvit tak, aby to zvukař mohl dobře snímat - prostě takové ty základní praktické věci. A vůbec nejtěžší na tom všem bylo sesynchronizovat tohle všechno a ještě při tom působit co nejpřirozeněji. Takže pokud ve filmu budu někdy vypadat, že usilovně něco počítám, nehraju zamyšlenost, prostě jen počítám kroky, abych neutekla ze záběru...
Překvapilo mě, jak ty na první pohled nejjednodušší záběry (takové ty "kde se vlastně nic neděje") jsou v konečné realizaci nejkomplikovanější. A taky že člověk někdy ve výsledku stráví víc času v maskérně než na place – zkrátka natáčení je hodně příprav a neustálého čekání a na samotnou akci pak člověk musí být stoprocentně připraven, protože už na ni nezbývá moc času. Pro mě bylo důležité si to uvědomit a co nejlépe se adaptovat - nemůžu s jistotou říct, že jsem se za těchto podmínek naučila pracovat, ale za to uvědomění a smíření se s tím faktem vděčím tomuhle filmu.

Dozvěděla jste se něco víc o době srpna 68, ve které se příběh filmu odehrává?
Prostudovala jste si před natáčením nějakou literaturu, nebo třeba vyslechla vzpomínky prarodičů a dalších lidí, kteří tuto dobu zažili?
Samozřejmě jsem se ještě před natáčením snažila získat o této době co nejvíc informací a při tomto zjišťování mě překvapilo, jak jsou mé všeobecné školní informace nedostačující. Hodně jsme o tom mluvili s režisérem Vláďou Drhou, který nám taky pro inspiraci pouštěl filmy z té doby - důležité totiž bylo znát i tu atmosféru, která tady byla před 21. srpnem. O samotné okupaci a pohledu obyčejných lidí na ni bylo dost těžké se dozvědět něco objektivního - každý to totiž vnímal úplně jinak a konkrétně mí příbuzní pocházející z polského pohraničí, ze Slezska, okupaci nevnímali (a ani nemohli) tak násilně jako lidé v Praze. Hodně přínosný a zároveň šokující (zejména třetí díl zobrazující dobu po 68) byl třídílný dokument o 68. roce Viktora Polesného, ale pro mě osobně bylo důležité zjistit, že byli i lidé, kteří vpád sovětů nevnímali tak bolestně - byl to pro ně prostě jen boj dvou komunistických stran, kterého se neúčastnili, jen ho pozorovali zpovzdálí - bylo pak pro mě jednodušší pochopit (a nějak si ospravedlnit) Tomášovo a Tánino chování ve filmu.

Máte ve filmu dost intimní scénu s představitelem hlavní role ruského zběha Alexejem Bardukovem. Jak jste s tímto ruským hercem komunikovali a jak jste si rozuměli?
Komunikace byla trochu problém a to nejen při natáčení této scény - Alexej totiž vůbec nemluví anglicky (anebo to důmyslně po celou dobu natáčení zatajoval), jak jsem předpokládala, a já ani Ivan zase neumíme rusky, kvůli filmu jsme se něco málo učili, ale na přátelský rozhovor to rozhodně nestačilo. Nešlo ani tak o samotné natáčení - vždycky byl totiž přítomen překladatel - jako spíš o normální komunikaci, při které většinou zjistíte, koho to vlastně máte vedle a jak je vám sympatický... Jak už jsem říkala, čekání je u filmu spousta a je příjemné jej strávit v hovoru - jenže ten náš započatý hybridním rusko-českým jazykem s prvky posunčiny se po čase přesunul k bezostyšnému rozhovoru rukama nohama a zpravidla končil bezradnými úsměvy po obou stranách. Nemůžu říct, že by mě to nebavilo, na konci natáčení už jsem dokonce ruštině převážně rozuměla, ale přece jen mě občas zamrzelo, že si nemůžem normálně popovídat, zvlášť když jsem viděla, kolik zkušeností, na které bych se chtěla zeptat, Alexej má. Přesto však působil velmi sympaticky a hned po jeho příjezdu se naštěstí rozplynula má představa o namyšlené ruské hvězdě. A co se týče zmíněné scény, mám dojem, že možná bylo dobře, že jsme si nerozuměli, alespoň pro mě, protože jsme neměli možnost se seznámit a mě to nutilo v rámci profesionality odhodit veškerý stud.

Co máte s Táňou společného a v čem ji nechápete, v čem je vám tato postava cizí?
Táňa má stejný nadhled nad věcí, a taky stejně jako já působí vyzráleji. Nechápu moc její záležitosti s příslušníky opačného pohlaví: Jaké má vlastně záměry s Tomášem? Miluje ho nebo jej pouze manipuluje ve svůj prospěch? A proč vlastně? - myslím, že ona sama v tomhle nemá jasno a že se v tom docela zmítá, což bych si já sama u sebe nedokázala představit. To, že v tom nemá jasno, navenek působí jakousi zvláštní tajemností, kterou máme opět společnou (alespoň mi to tvrdí mé okolí :-). Táňa je mi však rozhodně cizí svou neustálou upraveností - načesané vlasy a výrazné líčení jsou téměř její součástí - vím, že takový byl diktát doby, ale stejně... tohle bych prostě nezvládla.

Na co byste pozvala mladé diváky, aby se přišli podívat na Anglické jahody do kina?
Rozhodně na zajímavý příběh několika mladých lidí, jejich vrstevníků, kterým osud trošku zamíchal karty života, a kterým se následně do cesty připletly tanky. A taky na film s novými tvářemi, ze kterého na ně dýchne atmosféra doby kolem osmašedesátého - doby tak zásadní pro historii a vývoj našeho státu.

Tomáš Klus
Kdy jste začal přemýšlet o muzice - když jste si přečetl scénář, nebo viděl hrubý střih?
Jedno i druhé. Po přečtení scénáře jsem měl určitou představu, ve studiu jsme ji hrubě načrtli, nicméně po zhlédnutí hrubého sestřihu jsme se s Martinem Ledvinou i Bárou "buldog" Falgeovou shodli na tom, že musí být vše jinak. Zjistili jsme totiž, že verze, kterou jsme měli, by roztříštila jemnou poetiku celého filmu. Takže pak jsme opět trávili noci ve studiu.

Co vás při komponování nejvíc ovlivnilo?
Tak především mám radost, že můžu splatit dluh Karlu Krylovi. Tím myslím to, že mě tenhle pán nabíjí inspiracemi od doby, kdy jsem pochopil sílu a krásu slova v písni a "můj Malčik" je takový hold a dík panu básníkovi. Co se dalších ovlivnění týká, tak jsem se konečně dokopal k naposlouchání Vysockého, který mi byl dlouho doporučován, ale já to vždycky jaksi vypustil. Nicméně teď už rozumím všem jeho nadšeným obdivovatelům v mém okolí.

Složil jste ústřední písničku - slova jsou v ruštině, přitom prý rusky neumíte. Měl jste překladatele?
V ruštině je jen krátký refrén, za který vděčím Terezce Ludvíkové, která byla u zrodu celé písničky, a právě ona si začala pobrukovat cosi ruštině blízkého. Potom jsme si na chvíli sedli a vypotili jednoduchý, ale myslím, že všeříkající motiv. Co se poslední sloky týká, to je rádobyruština, respektive zkomolená čeština s ruským přízvukem. Ta vznikla při nahrávání první verze písničky ve zlínském studiu Luďka Malára, se kterým jsme v hluboké noci v náladě více než dobré dolaďovali text..

Kolik je v Anglických jahodách původní muziky a kolik archivní?
Tuším, že je to půl napůl.

Jak jste si rozdělili práci s hudebním dramaturgem Milošem Skalkou?
Pan Skalka má na starosti výběr a schvalování všech písní (tedy jak archivních, tak i výběr "té pravé" verze mých pokusů). Takže, on je šéf.